RECENZE: Hellblade II je depresivní výlet mimo komfortní zónu

Hellblade 2 je strhující psychologický horor zasazený do prostředí severské mytologie. Navzdory famóznímu technologickému zpracování, které ždímá aktuální hardwarovou generaci na maximum, ho ovšem nelze snadno doporučit. Jeho temné vyznění a filmová hratelnost z něj dělají spíš artovou záležitost pro fajnšmekry.

Poslední dobou to vypadá, jako by značka Xbox tuto konzolovou generaci vypustila. Microsoft sice v posledních letech nakoupil hodně vývojářských studií, ale na počtu lákavých exkluzivit se to zatím nijak neprojevilo. Druhý díl severské řezničiny Hellblade je po dlouhé době důvodem, proč by si herní fajnšmekři měli dát do gamepadu nové baterky, že by ale ke koupi nové konzole nalákal masové publikum, se předpokládat nedá. Je totiž pořádně divný.

Hellblade je jednou z nejhezčích her, jaké si aktuálně můžete zahrát.

Hlavní hrdinka Senua se sice umí ohánět mečem, zároveň ale trpí těžkou psychózou a tak ponoření do její role není úplně nejsnazší. Duševní nemoc se zde projevuje formou vnitřního dialogu, který neustále komentuje okolní událostí.

„Vzchop se, to dáš,“ šeptá vám motivačně do levého ucha agitovaný hlas, zatímco v pravém slyšíte jen posměch a urážky. Celé to působí, jako když si k filmu pustíte doprovodný komentář režiséra, který ale původní látku nijak neobohatí, ale naopak ji shazuje. Vývojáři spolupracovali se skutečnými pacienty i lékaři, a i když díkybohu nemůžu posoudit, na kolik se zážitek přibližuje stavu, kteří takto nemocní lidé zažívají, výsledek je skutečně znervózňující. Pokud si ke hrám chodíte převážně odpočinout, tak se Hellblade širokým obloukem vyhněte, jde vlastně o velmi nepříjemný zážitek.

Souboje jsou syrové a brutální. A také velmi jednoduché na ovládání.

A to navzdory naprosto fantastickému technickému zpracování, které ždímá výkon současného hardwaru na maximum. Grafika působí místy až fotorealisticky, ať už jde o detailní záběry obličejů, ve kterých lze snadno přečíst každou emoci, nebo o působivé výhledy do krajiny. Autoři podmanili filmovému zážitku naprosto vše, což má ovšem i negativní důsledky. Zvolený formát obrazu 21:9 na většině běžných displejů a televizí přináší černé pruhy a hra běží jen ve třiceti snímcích za sekundu. Což kupodivu není až takový problém, jak jsem se dopředu obával, díky celkově pomalému tempu hry se na to dá rychle zvyknout.

Filmový zážitek se ovšem podařilo zprostředkovat na výbornou a člověk má občas problémy poznat rozdíl, kdy skončila příběhová animace a je zase možné začít hrát. Víc než fantastická grafika je pak důležitý zvuk. Kromě neustálého šeptání z různých stran hru doprovází i hudba „barbarské“ kapely Heilung, z temného mručení jejího zpěváka, který opakuje jakési nesrozumitelné „kletby“ jde mráz po zádech, pro správné zprostředkování zážitku jsou ovšem nutná pořádná sluchátka.

Pro plnohodnotný zážitek jsou nutná sluchátka.

V jádru je Hellblade obyčejným walking simulátorem, kdy jdete dopředu úzkým koridorem, kocháte se okolní grafikou a posloucháte rozhovory, ať už ty odehrávající se ve vaší hlavě, nebo ty skutečné s vedlejšími postavami. Na rozdíl od předchozího dílu tu Senuu po většinu času někdo doprovází, což umožňuje vyprávět daleko poutavější příběh.

Kromě hledání sběratelských předmětů sestává hratelnost jen ze dvou prvků. Čas od času vás hra uzamkne v menší lokaci, kde musíte najít tři schované obrazce, aby se otevřela cesta dál. Jde o velmi primitivní hádanky, které spíš jen zdržují, než že by představovaly nějakou výzvu, ale jsou natolik vzácné, že vlastně příliš nevadí. Druhým rozptýlením pak jsou akční souboje. Ty vypadají na pohled velmi syrově a brutálně, ve skutečnosti jsou ovšem jen o správném načasování úskoků a útoků.

I když se občas dostanete do větší bitvy, vždy v jeden moment bojujete jen s jedním nepřítelem a až po jeho likvidaci se na scéně objeví další. Autoři tuto skutečnost dokážou velmi dobře maskovat a přechody mezi souboji jsou vizuálně velmi povedené, jakmile ale pochopíte jejich tempo, stanou se jen rutinou. Hra má tak daleko blíž k interaktivním filmům než k akční adventuře, kterou zvoleným úhlem kamery může připomínat.

Celé je to o tom nechat se pohltit temnou a bezvýchodnou atmosférou hry, což díky fantastickému zpracování naštěstí není těžké. Je nutné ovšem pamatovat na to, že Hellblade není a ani nemá být zábavný, autorům šlo o zprostředkování neobvyklého a vlastně i nepříjemného zážitku. Ale umění nemusí být vždy příjemné, že? Minimálně za vyzkoušení v rámci předplatného Game Pass, kde je od prvního dne k dispozici, Hellblade stojí.