Nevím, kolik z vás si pamatuje na hru Parkan: The Emperial Chronicles, ale každopádně vám mohu připomenout, že se jednalo o vesmírný simulátor z dílny ruské firmy Nikita. Dnes recenzovaná hra Parkan: Iron Strategy pochází od téže společnosti a odehrává se ve stejném sci-fi světě. Nejedná se však o čistý simulátor, ale o kombinaci tohoto žánru se strategií a také trochu se stylem First Person Shooter (FPS). Parkan nabízí hlavní děj rozdělený do pěti kampaní, jednu tréninkovou kampaň, samostatné mise a samozřejmě také hru ve více hráčích, vše v několika stupních obtížnosti.
Možná by nebylo na škodu říci si něco o výchozím příběhu hry, abyste byli trochu v obraze. V daleké budoucnosti je objeven Labyrint, což je systém planet propojených teleporty, které tam zanechala (stejně jako další stavby) ztracená mimozemská civilizace – tzv. Architekti. Brzy začala mohutná kolonizace a také boje o území mezi mamutími obchodními korporacemi. V těchto bitvách se nejvíce uplatnily bojové stroje, označované zkráceně jako warboti. Během tohoto chaosu a vřavy se stala jedna zdánlivě nevýznamná událost – v jednom z neprozkoumaných teleportů se ztratil pašerák Don Ballen, aby se o několik
měsíců později znovu objevil s tím, že objevil legendární „Centrální teleport“ a také něco, z čeho málem zešílel. Jeho diáře se zmocnil Vendigo (velitel jisté bezpečnostní agentury), prohlásil území Labyrintu za své a pustil se do dalších výzkumů teleportů. To se samozřejmě ani trochu nelíbilo vládě Federace, takže na Vendigovy rebely poslala pár válečných lodí. Ty však byly totálně zničeny (jelikož Vendigovi lidé se zmocnili planetárních zbraní ztracených mimozemšťanů), až na jednu výjimku. Tou je křižník Parkan, který sice havaroval, ale na palubě přežil jeho kapitán. Jinými slovy – VY.
Hra má tedy docela slušnou sci-fi zápletku, která u strategií ani u simulátorů nebývá zrovna pravidlem. Děj je zajímavý i v průběhu hry, ale kdybych vám ho prozradil, tak bych vás připravil o nečekané dějové zvraty a jiná překvapení. Prostředí, ve kterém se děj odehrává, je docela rozmanité a chvílemi doslova fantastické. Hráč postupně navštíví šest planet Labyrintu, které se od sebe neliší jen vzhledem, ale také třeba atmosférou a gravitací. Na některých planetách najdeme opravdu bizarní flóru a faunu, která navíc není jen pro legraci (jako ovečky ve Warcraftu), ale je třeba s ní počítat. Zvířena na planetách Labyrintu
totiž není příliš přátelská, ale spíše agresivní. Na jednu stranu to pro vás představuje riziko, na druhou stranu ale lze některých bestií využít k různým veselostem – se svým rychlým strojem můžete například nalákat těžké (a pomalé) bojové stroje protivníka do místa plného létajících Medůz, pak potvůrky trochu polechtat kulometem, po anglicku zmizet a z dálky sledovat rozpoutavší se maso. Na planetách se občas dočkáte nějakého rozmaru počasí, samozřejmostí je střídání dne a noci, přičemž každá planeta má jinak dlouhý denní cyklus.
Jak jsem již naznačil, hra Parkan je směsicí několika žánrů. Jejich propojení je naprosto plynulé a řekl bych i velmi realistické. Přestože hra tvoří dobře propojený celek, pokusím se zhodnotit samostatně její jednotlivé části. V úvodu mise hráč většinou ovládá hlavního hrdinu a může tak běhat „po svých“. Kapitán je oblečen v bojovém skafandru a k dispozici má několik hi-tech zbraní (vzduchovku mezi nimi opravdu nenajdete). Běhat můžete nejen po planetě, ale lze nakouknout i do budov. Budovy totiž lze obsadit jen lehkými stroji nebo přímo osobně, což zejména v misích s malým počtem warbotů budete zhusta dělat. Ve většině budov si můžete kromě jiného dobít štíty a munici, případně ovládat
činnost budovy. Ovládání drsného vesmírného válečníka je stejné jako u většiny klasických FPS – tedy pohyb, otáčení, volba zbraní a střelba. Tato část hry mě osobně připadá jako nejslabší, jelikož tu nejsou žádné pokročilejší možnosti typu skrčení, skoku, používání předmětů a podobně (je ale pravda, že pro válečné prostředí je i zjednodušený styl FPS celkem postačující).
Pokud vás omrzí běhání pěšky, můžete si procházku usnadnit a chopit se ovládání nějakého stroje – prostě se k němu přiblížíte a klávesou do něj nastoupíte. V takovém okamžiku se hra naprosto nenásilně posune od FPS k simulátoru. V útrobách bojového stroje je přeci jen o něco bezpečněji a také tu na vás čeká více ovládacích prvků. Potěšitelný je fakt, že stroje mají otočnou věž, která je nezávislá na pohybu trupu, takže můžete klidně třeba spěchat do bezpečí základny a přitom kropit pronásledovatele za sebou. Stroje mají různé vychytávky známé z podobných simulátorů – lze zapnout maskování, občas se vám přehřejí zbraně (to ovšem platí i pro kapitánovu osobní výzbroj) a k zahození není ani možnost spolupráce s vašimi „wingmany“. Vzhledem k existenci několika různých typů warbotů byste se při
simulaci neměli nudit - svými pohybovými vlastnostmi se od sebe samozřejmě liší pojízdné a chodící stroje, navíc máte možnost usednout i do kabiny nějakého létavce. Warboty schopné letu v některých misích využijete opravdu hodně, jelikož krajina je obvykle obohacena mnoha přírodními překážkami v podobě vodních toků, jezer či kopců. Ovládání stroje nemusíte mít plně pod kontrolou, ale můžete například ponechat automatické řízení a chopit se jen ovládání střelecké věže. Simulátorová část hry je určitě o dost lepší než nemastný neslaný FPShooter a i když nedosahuje kvalit hry MechWarrior, je dost povedená a zábavná.
Konečně třetí slibovanou částí hry je strategie. Do strategického pohledu se dostanete, pokud obsadíte bunkr a vkročíte do řídící místnosti. Podobný mód nabízí i velitelské vozidlo, ale to má dost omezený rozhled, takže na strategické plány není tak vhodné. V bunkru máte díky vnější kameře rozhled poměrně slušný, ale přesto, že kamera je pohyblivá (pohyb, rotace i zoom v 3D prostředí), jsou některá místa mapy dost špatně viditelná. Z bunkru můžete ovládat naprosto vše, co je pod vaší kontrolou. Můžete zadávat příkazy svým warbotům, a to nejen pohyb a útok, ale i komplexnější akce typu Seek & Destroy, Search & Capture a
podobně. Stroje jsou rozděleny do několika skupin (transportní, stavební a bojové) a z bunkru se můžete kdykoli přepnou do ovládání libovolného stroje. Ve strategické části máte k dispozici i správu budov. Zde nečekejte nic převratného – jedná se o stavby typu bunkr, skladiště, továrna, výzkumné středisko, důl, opravna, obranné věže a podobně. Většina těchto budov je k dispozici v několika verzích, které se od sebe liší kapacitou. Ve hře jsou i budovy, které na planetách zanechali Architekti. Jedná se například o důležité generátory, teleporty, mosty a další stavby. Z velitelského stanoviště bunkru můžete ovládat stejné činnosti, jako kdybyste byli v řídící místnosti dané budovy. Asi nejzajímavější je řízení továrny, kde sestavujete své warboty. Bojové stroje jsou totiž složeny z několika částí (tělo, věž, zbraně, senzory, pancíř, motor…) a vy máte možnost volit si různé kombinace, které lze navíc ukládat jako projekty pro pozdější vyvolání. Při návrhu stroje samozřejmě asi budete sledovat jeho bojeschopnost, ale důležitá je i celková váha, která ovlivňuje maximální dosažitelnou rychlost, což je opravdu důležitý atribut. Resource-management hry je tvořen správou energie (která se získává pomocí generátorů) a minerálů (které lze překvapivě těžit v dolech). Dalším zdrojem jsou počítačové čipy do warbotů – jejich počet určuje, kolik je
možné mít maximálně aktivních strojů v jednom okamžiku (čipy se po zničení stroje vrací zpět do továrny, takže jde spíš o jakési omezení či kvótu nežli o zdroj). Celkově je strategická část hry solidní, ale nepřináší v podstatě nic nového. Lze říci, že se jedná o lehce nadprůměrnou realtimovou 3D strategii.
Technické zpracování hry je velmi kvalitní. Parkan běží v několika rozlišeních – od 640x480 až po 1024x768. 3D grafika prostředí jednotlivých planet je nadprůměrná, stejně jako zpracování a animace bojových strojů. Trochu odfláknutá mi připadají některá „místní“ zvířata (třeba Alarianští draci se mi vážně moc nelíbí), ale dá se to přežít. Trochu víc práce si autoři mohli dát s budovami, ale ani zde to není žádná tragédie. Dobře vypadají různé speciální efekty jako jsou výbuchy, odlétávání částí z právě ničeného warbota, světelné efekty a podobně. Je však pravda, že v bitevní vřavě je efektů občas až moc, což je na úkor přehlednosti. Zvuková stránka hry není nikterak převratná, ale na průměrné úrovni se v klidu udrží. Zajímavý je na této hře fakt, že vlastně neobsahuje žádné konkrétní chyby. Je to nejspíš tím, že autoři na ní pracovali asi tři roky a měli tedy dost času odladit a vychytat
všechny nedostatky, které se v případě jiných her řeší třeba až patchem. Ještě pár slov k ovládání – již výše jsem naznačil, že strategické části využijete hlavně myš a kurzorové šipky, v akčních částech se k nim přidají i další klávesy se specifickými funkcemi. Pod klávesou F1 je skryt šikovný help, který obsahuje jak popis ovládání, tak záznam přijatých zpráv, informace o planetě a další důležité údaje. Ovládání je vyřešeno docela dobře a navíc si můžete většinu kláves přemapovat v Options.
A závěr? Abych pravdu řekl, mám ze hry Parkan trochu rozporuplné pocity. Na jednu stranu je to hra velmi pečlivě zpracovaná a v podstatě bezchybná, na druhé straně jsou některé její fáze takové „obyčejné“ – zkrátka nepřinášejí nic nového. Jak jsem již řekl, FPS není nic moc, simulátor je dobrý, ale rozhodně se nemůže měřit třeba s MechWarriorem, a strategická část je průměrná. Co dělá tuto hru zajímavou, je skutečnost, že na pozadí zajímavého příběhu se rozjíždí hra, která v sobě spojuje mnohé prvky různých žánrů a umožňuje vám uplatnit postupy, které si ve většině žánrově vyhrocených her nemáte vůbec šanci vyzkoušet.
| Parkan: Iron Strategy | ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
| ||||||||||
|
