Knights of the Temple jsou „rubačka“ v tom nejlepším slova smyslu. K tomu, abyste zhlédli závěrečnou animaci se vám tedy budou hodit hlavně rychlé reflexy, ale párkrát narazíte i na hádanky (spočítali byste je na prstech obou rukou, a to byste si předtím klidně mohli pohrát s cirkulárkou), které vás nepustí dál, dokud je nevyřešíte. O tom ale podrobněji až dále. Nejdřív bych měl začít příběhem. Ten sice neoplývá zrovna originálním námětem, ale u tohoto žánru na něm stejně zas tak nezáleží – zlotřilý Bishop (ne, opravdu nejde o androida z Vetřelců) unesl krásnou (a samozřejmě nevinnou) dívku Adelle, která je obdařena božskými silami. S její vynucenou pomocí chce Bishop provést temný rituál, jehož konečným výsledkem by mohlo být otevření bran do samotného pekla. A jediný, kdo ho může zastavit je mladý templář Paul (no, možná není jediný, kdo je to schopný, ale určitě je jediný, kdo se do toho dobrovolně pouští).
Hned na úvod se na vás vrhnou mrštní mnichové, pak se přidají rytíři, následováni saracény. Tihle všichni bojují klasickými sečnými zbraněmi.
Děj je nám sdělován pomocí statických obrázků (které se opravdu povedly) a animací, které sice nejsou vyvedené v in-game grafice, ale na druhou stranu nejsou o moc lepší. Abych se přiznal, při prvním spuštění hry mě vizuální ztvárnění zrovna neoslovilo. Postavy mi připadaly příliš kostrbaté a textury neuhlazené. Ale postupem času se můj názor pomalu měnil, především díky skvělému rozpohybování charakterů. Paul i jeho protivníci jsou velmi dobře animovaní, a pokud trošku přimhouříte oči, máte dojem, jako byste zrovna sledovali historický film. Souboje totiž s trochou tolerance vypadají, jakoby soupeřili skuteční lidé.
A že si střetů s nepřáteli užijete dost a dost, to vám ani nemusím říkat. Čeká na vás totiž téměř 30 levelů (například klášter, Jeruzalém, pokladnice s neobvyklým jménem Petra nebo samotné peklo), ve kterých bude primárním úkolem zabít vše, co se hýbe. To ale není vůbec jednoduché, rozhodně se netěšte na to, že vběhnete do plné místnosti, dvakrát máchnete mečem a před vámi se bude válet dvacet mrtvých soupeřů. Většinou se utkáte s dvěma až třemi nepřáteli najednou a klidně mi můžete věřit, že i na druhou nejnižší úroveň vám bude boj trvat několik desítek vteřin. Protivníci totiž nejsou žádní hlupáci, kteří čekají až k nim přiběhnete a začnete je zdobit krvavými zářezy. Oni se totiž aktivně brání. A prolomit jejich blok je poměrně složité. Existují totiž jen dva speciální údery, které ho prorazí, a pokud se vám zrovna nedostává energie, které je k jejich provedení potřeba, můžete provádět například desetiúderová komba a stejně je vám to na nic (ale zase to vypadá efektně:).
Do cesty se vám postaví jen několik málo druhů nepřátel. Hned na úvod se na vás vrhnou mrštní mnichové, pak se přidají rytíři, následováni saracény. Tihle všichni bojují klasickými sečnými zbraněmi, popřípadě vás „láskyplně“ zahrnují šípy. Se zajímavými soupeři se setkáte až v závěrečných úrovních – čekají na vás zombie, poletující torsa vrhající firebally, démoni nebo duchové. Samozřejmě, že si změříte bicepsy i s bossy. Ale upřímně, kdyby před soubojem s nimi neproběhl filmeček, tak byste to ani nepoznali. Většinou nejsou extrémně nebezpeční (lépe řečeno jsou, ale vy už budete vytrénovaní z bojů s řadovými protivníky, kteří už jsou sami o sobě dost obtížní). To, ale neplatí pro Bishopa, který je docela tvrdý oříšek (abyste se nepletli, Bishop by si nešpinil ruce bojem, proto vyvolává různé posluhovače, kteří se rvou za něj).
Hádanek je opravdu jen málo, takže z uší se vám z neustálého přemýšlení kouřit nebude.
A je vám asi jasné, že dobrým slovem je z cesty nedostanete. Proto přijde na řadu chladná ocel. Zbraní není mnoho, k dispozici máte čtyři – sekeru, palici, meč a luk. Poslední zmiňovanou příliš nevyužijete (snad jen při řešení jedné hádanky) a zbývající tři mají více méně totožný účinek, jiný je jen vzhled. Dokonce se ani nevylepšují. Zbraně totiž nacházíte rozházené po úrovních. I když nejsou rozmístěné nejlépe. V prvních dvou třetinách hry totiž najde jen několik málo exemplářů, za to v poslední části téměř na každém rohu. A jestliže seberete lepší meč, tak vám automaticky nahradí původní. Jinak řečeno, vždy u sebe nesete jen čtyři zbraně, od každého druhu tu poslední nalezenou. S tím souvisí i to, že Paul nemá žádný inventář. On vlastně ani není potřeba, protože během své cesty na příliš předmětů nenarazíte – lékárničky, které okamžitě přidají životní energii, klíče (ty u sebe mají většinou nepřátelé, kteří stojí u brány) a objekty potřebné k vyřešení rébusů.
Konečně něco k hádankám. Je jich opravdu jen málo, takže z uší se vám z neustálého přemýšlení kouřit nebude. Obvykle k nim najdete nápovědu někde poblíž, popřípadě jí ani nebude potřeba, ale u jedné jsem se opravdu potrápil (a podle ohlasů na internetu nejen já). Ona na první pohled vypadá hodně jednoduše, ale není. Konkrétně jde o dva kamenné kotouče s puklinami. Vaším úkolem je, natočit ony dva disky tak, aby společně vytvořily prasklinu jinou. A klidně mi můžete věřit, že vám to zabere hodně času, než se vám to podaří. Tady se totiž nedá spolehnout na logiku, ale na náhodu.
Co se, ale kritiky nedočká, je určitě ovládání, protože to vám po pár minutách vejde do krve. Je sice pravda, že využijete téměř všechny ovládací prvky joypadu, ale rozhodně nejde o nic složitého. Kolečko slouží pro silný útok, křížek pro slabý, trojúhelník pro akci a čtverec pro blok. Pokud stisknete L1 a některé z výše uvedených tlačítek, tak vyvoláte speciální útok (energie pro jejich provádění se automaticky doplňuje), pokud místo L1 držíte R1 vyvoláte „božskou sílu“, které má váš hrdina k dispozici čtyři (uzdravení, chvilková nezranitelnost, fireball a energetická vlna). Energii pro vyvolání kouzel získáváte za zabití protivníků. Kromě toho můžete ještě kombinovat standardní útoky do komb, která sice vypadají hezky, ale pokud váš protivník drží blok, můžete do něj bušit, jak je libo a stejně to bude marné (jak bylo řečeno, na prolomení obrany slouží dva speciální útoky). Levá analogová páčka slouží k pohybu, pravá standardně ke změně úhlu kamery. Pod směrovými šipkami se skrývají zbraně – nahoru meč, dolů luk, doprava palice a doleva sekera.
|
Většinu z ovládacích prvků skutečně využijete, což ale neplatí pro pravý analogový joystick. Ne, že by byla kamera tak skvělá, že by nebylo potřeba měnit její úhel. To vůbec ne. Není nic neobvyklého, že jediné, co vidíte na obrazovce je Paulova helma, popřípadě sledujete jak má váš hrdina vypracovaná záda, ale pokud se pokusíte sami si zvolit optimální pohled, většinou je to ještě horší. Kamera vybírá opravdu zvláštní úhly, které vás někdy opravdu zmatou, ale úplně děsivé to není. Rozhodně existuje plno her, kde je to ještě horší.
Odpustit se ale nedá to, že v klíčových momentech, mezi které patří například souboj s úhlavním nepřítelem Bishopem, se hra zpomaluje a to v řádu několika desítek procent. A to je velký problém, protože už tak Paul reaguje těžkopádně, natož, když se hra zpomalí. Sice to vypadá jako záběry z Matrixu, ale na hratelnosti to rozhodně nepřidává.
I přes zmíněné problémy, ale musím říct, že jsem se velmi slušně pobavil a byl jsem ochoten překousnout určité nedostatky (i když u některých mi málem vypadaly zuby). Knights of Temple jsou totiž velmi dobře hratelní a návykoví. Škoda jen, že když jim úplně propadnete, hra skončí. Odhadem za 10 – 15 hodin jste totiž na konci.
| Knights of the Temple | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
