Nepočítáme-li nepříliš zdařilou akci Robo Rumble, datuje se vstup polského týmu Metropolis na pole byznysu interaktivní zábavy do roku 1999, kdy světlo světa spatřila vynikající tahová strategie s prvky RPG Gorky 17 (v některých zemích vydaná pod názvem Odium). V ní se hráč ujal vlády nad elitní jednotkou vedenou plukovníkem Cole Sullivanem, která se vydala vyšetřit záhadné zmizení týmu svých předchůdců v podivném městečku, nad kterým se již s prvním krokem vznášel závoj tajemna a nebezpečí. Ačkoliv název vypovídá o vazbě s nyní vydaným Gorky Zero, spojujícím článkem se stává pouze jmenovaný hlavní charakter. Ten se z předrenderované izometrické grafiky přenáší do plně vymodelovaného 3D prostředí ve zbrusu nové stealth akci z pohledu třetí osoby, která si očividně neklade za úkol nic menšího, než vyrovnat se pilířům žánru, akcím Metal Gear Solid (dále jen MGS) a Splinter Cell.
Nicméně hned zkraje je třeba nalít si čistého vína. Ve srovnání s uvedenými velikány působí Gorky Zero jako hamburger po boku bohaté vánoční tabule. Je chutný, na chvíli zažene hlad, ovšem brzy se po něm zapráší a ve větším množství se dostavuje jen bolení břicha. Navíc se autoři inspirací MGS ani v nejmenším
nebrání, což dokazuje již úvodní a až příliš povědomý virtuální trénink, ve kterém Cole projde několika typickými situacemi. Tím však na sebe tvůrci jen přivolali vlnu srovnávání a netřeba dodávat, která hra z duelu vychází vítězně.
Autorem příběhu je poměrně známý polský spisovatel Rafal Ziemkiewicz, Gorky Zero však jen potvrzuje domněnku, že dobrý spisovatel nedělá dobrou hru. Story, která je jinak poměrně zajímavá a vypráví o konspiraci nadnárodní společnosti ve snaze stvořit zombie, absolutně poslušné otroky, tak ve výsledku vyznívá i přes několik zajímavých nápadů poněkud do ztracena. Cole je vyslán (ve stealth akci nezbytně přítomným) generálem sabotovat tajnou ruskou základnu, ovšem vše se klasicky zvrtává s prvním šlápnutím na detektor spouštějící plynovou past. Tím však základní kontury příběhu končí a karty jsou od začátku nezměnitelně rozdány – Cole musí přežít, továrna naopak ne. Ziemkiewiczovo umění se tak odehrává
pouze uvnitř nepovinných e-mailů roztroušených po počítačích a jakékoliv příběhové úkoly se scvrkávají na minimum.
Z předchozího odstavečku možná mnohým skáče mráz po zádech, ovšem zdaleka není třeba nad Gorky Zero lámat hůl, alespoň ne zcela. Počáteční část, zahrnující Coleovu procházku exteriérem základny, plynovou past a setkání s vědcem Pareckym, jehož při životě udržují pouze nanoimplantáty, je docela zábavná. Problém je, že asi se třetí úrovní autoři podlehli lenosti a se sebevražedností Japonce nalétávajícího na letadlovou loď začali vykrádat sami sebe. Hráč tak neustále prochází tmavě šedými, byť chvílemi atmosféricky docela hustými chodbami, které jen místy vystřídají o něco světleji šedivá počítačová centra či laboratoře. Většina z mnoha poměrně velkých místností podle všeho vznikla jen proto, aby v jediné aktivní skříňce na odlehlé straně ukryla nepodstatný zásobník; prohledávání podzemí tak místo motivování pouze zdržuje. Situaci nepozvedává ani striktně
přímočarý postup, kdy jen občas zbrzdí cestu neinteraktivní a zbytečně zdlouhavé hackování počítačů nebo rozpoznávání číselného kódu podle zvuku mačkaných kláves. Posledním vysvobozením jsou snad jen skutečně povedené ruské hlášky vojáků a zmateně pobíhajících vědců.
Technicky je na tom Gorky Zero o něco lépe a oproti zmíněnému MGS má dokonce i jednu obrovskou výhodu – jakožto PC hra podporuje ovládání myší. To se osvědčuje nejen v primárním módu třetí osoby, nýbrž zejména v „plížící“ fázi, kdy se po stisknutí mezerníku kamera přiblíží těsně za Coleovo rameno a automatické míření nahradí regulerní manuální muška. Zajímavě je provedeno zaměřování, které se nejvíce přibližuje systému z Deus Ex - čím déle spočívá zaměřovací kříž na těle protivníka, tím větší je šance na úspěšný zásah. Jen škoda, že zbraně se omezily toliko na pistoli, samopal, brokovnici, odstřelovací pušku a několik druhů náloží. Posledním rýpnutím do konkurence budiž použití kolečka myši ke změně rychlosti postavy, což zde ovšem není provedeno plynule, jako ve Splinter Cell, nýbrž v pouhých třech krocích.
Poměrně nedomyšleným prvkem se stal hluk, který Cole při svém snažení vydává, spolu s jeho detektorem zobrazeným na minimapě v podobě modrého kruhu měnícího se podle situace. Je zajímavé, že nepřátelští vojáci reagují na každý zvuk v okruhu třiceti metrů, nicméně mnohem přínosnější by jistě byl osvědčený detektor intenzity osvětlení, neboť temné podzemí základny přímo vybízí k tichému plížení tmou. Dalším, tentokrát již příjemným překvapením jsou např. zásobníky zbraní, v nichž při předčasné výměně zůstávají i nevyčerpané náboje, o které tak Cole přijde. Při prohledávání mrtvol se rovněž počítá s tím, kolik nábojů postava vystřílela, v případě nouze je tedy nutné myslet i na toto.
Přes všechny nedostatky by Továrna na otroky byla slušnou hrou, nebýt něčeho, co zavdává otázku, proč se umělá inteligence vůbec nazývá inteligence. Co na tom, že vojáci slyší každé šustnutí, když si přímo před svýma očima nevšimnou s krví u úst padajícího vojáka jen proto, že Cole použil tiché náboje.
Situace hodná zapsání se odehrála, když jednomu z nepřátel odpočívajících u stolu prolétla hlavou kulka a jeho kolega sedící přímo naproti reagoval na hlavu dopadnuvší s žuchnutím na desku stolu pouze poklidným vykuřováním na palec tlustého havana.
Herní engine je bezesporu silnější stránkou hry, alespoň co se grafického zpracování pohledu třetí osoby týče. Po přiblížení se již projevuje nízký počet polygonů a enginové animace vypadají na dnešní dobu trochu podprůměrně (nejvíce patrné na nerozanimovaných prstech postav). Uhozenou animaci smrti nepřátel pak vyvažují atmosférické dloužící se stíny hlavního charakteru a v jistém směru jistě také kompletní lokalizace do českého jazyka. Kvalita dabingu rozhodně nepatří k nejlepším, a i když se některé postavy povedly, (čistě subjektivní) dojem z šíleně namluveného tréninku jen tak něco nespraví. Co dodat? S průměrnou délkou, hudbou a hratelností kontrující mírně nadprůměrnému technickému zpracování s kompletní lokalizací se z Gorky Zero nemůže vyklubat nic jiného, než lehce nadprůměrná hra.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
