SOCOM: U.S. Navy SEALs Fireteam Bravo 3 se takticky pouze tváří

Příznivci kapesního řádění speciálních jednotek se dočkali: nový díl zavedené série je tu. Splnil očekávání fanoušků?

SOCOM: U.S. Navy SEALs Fireteam Bravo 3

U.S. Navy SEALs jsou tvrdí hoši. Když jsme viděli autentické fotky, jak je instruktoři házejí do hluboké vody se svázanýma rukama a nohama a chtějí po nich, aby se dostali na druhý břeh, došlo nám, že pro některá povolání se musí člověk narodit.

A to je právě neocenitelná výhoda videoher, že tento nemilý fakt elegantně posunují z oblasti mimo lidské chápání do jiné oblasti mimo lidské chápání. Takže se z ultimátní řezničiny pro hrstku vyvolených stává gaučová zábava pro všechny.

Nejnovější kapesní SOCOM to "pro všechny" vybrousil k dokonalosti, což asi paradoxně každého nepotěší. Ale začněme od Adama. Toho tedy k dispozici nemáme, zato ovládáme kvarteto jiných borců, v čele s afroamerickým šéfem Wraithem, srostlým přímo s analogovou páčkou.

Taktická stránka dostala tvrdý direkt.

Každému lze vybrat výzbroj zvlášť, ale všechno stojí peníze, jichž zpočátku není nazbyt. Žold je, jak jinak, za splněná zadání, takže když nepovinný úkol zní "znič dvě auta", vyplatí se trošku po nich ve vedlejších uličkách šilhat. A co jednou nakoupíte, tím už můžete vybavit všechny kolegy.

Před každou akcí je krátký, pohledně zpracovaný brífink, kde se dozvíte, co a jak, a po zmíněných hrátkách s vybavením se vyráží do akce. Mohlo by se zdát, že si s tím netřeba moc lámat hlavu, protože i když půjdete na věc s pistolkou, za prvním rohem zdědíte samopal. A naopak, když vyrazíte do boje s pečlivě vytuněným kvérem, snadno do něj za chvíli neseženete patřičný typ munice. Nicméně legrácky s vybavením svůj smysl mají, především proto, že vaši kolegové se o ukazatel munice starat nemusí: všechno zvládnou s tím, co jim přidělíte. A to už svou roli hrát může.

Potíž je v tom, že tohle je hra vpravdě moderního střihu, takže i na nejvyšší obtížnost, nazvanou celkem záhadně Admirál, se zdraví všech samo, hbitě a v libovolném počtu opakování doplňuje. Jediné, co se tedy po vás chce, je nevystavovat sebe a kolegy dešti kulek moc dlouho. Celá akce se tak rychle scvrkává na dvě varianty. Varianta A: soupeřů je hodně, takže vystrkujete a zatahujete nos a zbraň tak dlouho, dokud odpor nezredukujete.

A v tom momentu nastupuje varianta B: soupeřů už je tak akorát na to, abyste mohli poslat mužstvo na zteč, pro sichr ne doprostřed volné plochy, ale směrem na nějaký provizorní úkryt. Ti cestou zpravidla vyřídí onen zbytek nepřátel a je vymalováno. Zbývá se jen přesunout do další části lokace, kde nás opět nečeká nic jiného než varianty A a B. Zdánlivou výjimkou jsou vzácné okamžiky, kdy se máte někde jen ubránit, nicméně nepřítel se do útoku nehrne tak, abyste si opět nevystačili s variantou A.

Když už jsme u těch dvou prvních písmen abecedy, vy v roli velitele a jeden váš kolega, který vám kryje záda, tvoříte oddíl Able, no a dva zbylí kumpáni jsou oddíl Bravo. Povely lze vydávat odděleně, tedy zvlášť pro jednoho člena Able a dva z Bravíčka, nicméně tato možnost zůstává jen další z řady těch, jež hra sice nabízí, avšak nijak nevyžaduje. Což je pro taktickou stránku titulu tvrdý, ba zničující direkt.

Obvyklým nepovinným úkolem je stealth vložka.

I na obtížnost Admirál totiž bez jakékoli zvláštní taktiky postupujete jako po másle, pouze se místy připravte na opravdu hustý déšť olova a zcela směšné situace, kdy vaši svěřenci neustále padají k zemi a opět se vzájemně křísí, často s báječnými průpovídkami typu "ještě nejsi mrtvý, jedem". Je to nejen legrační, ale především i poněkud monotónní.

Celé to zachraňuje fakt, že je stále na co se dívat: předváděný svět je sice pěkně hranatý, ale budovy a vozidla mají uvěřitelné tvary i proporce a ani příroda není úplně marná. Samozřejmě se najde nejedna výjimka, například řada nemovitostí je nepokrytě herních: restaurace s chybějící stěnou nebo okny by možná fungovala v tropech, ale stěží v postsovětské republice, zapadané sněhem. Takhle ale na vás mohou lépe naběhnout protivníci, o což zjevně jde.

Ne, že bychom realismus, tedy ten specificky herní, vysloveně vyžadovali. Už tutoriál na letadlové lodi, kde střílíte ostrými a házíte granáty mezi uskladněnými letadly, napovídá, o co tu asi půjde. S čímž koresponduje i příběh, jenž je typickým pokrmem s "univerzální hnědou omáčkou", neboli spiknutím v postsovětské zemi. Tentokrát s cílem dostat další kus světa zpět pod ruský vliv.

No a kdo by tomu mohl zabránit, když ne čtyři udatní Yankees? Kořením je kouzlo nechtěného. Třeba se vylodíte převlečení za civilisty, bez meškání zahájíte palbu na všechno, co se hýbe, a když máte na pažbě asi dvacet zářezů, jeden z vašich kolegů zadumaně praví: "Proč po nás vlastně jdou?"

Obvyklým nepovinným úkolem bývá projít určenou část lokace stealth způsobem. Takže se můžete snadného kropení vzdát a jít na to zdlouhavým plížením. To má dost co do sebe nebo spíš mělo by. Kdyby vaši tři podřízení nebyli tak neuvěřitelně neukáznění a vydrželi aspoň chvíli tam, kde chcete.

Lump i hrdina – jedna rodina

Online aktivace multiplayeru u handheldové hry je natolik svérázné řešení, že si zaslouží pár poznámek. Zaprvé, aktivace se týká pouze hry více hráčů přes internet; singl i lokální multiplayer si tak budete moci zahrát vždy, i když si koupíte už jednou registrovanou hru v bazaru. Pokud ji tam vůbec od někoho vykoupí. Zadruhé, je zřejmé, že toto krajní řešení je v roce 2010 už spíše snahou oťukávat nové cesty, podobně jako třeba celý, neméně kontroverzní handheld PSP Go, než zvrátit vývoj, jenž je dle názoru řady odborníků jak u NDS, tak u PSP daleko za kritickým bodem.

Již v roce 2008 si například hru Dissidia: Final Fantasy stáhlo přes BitTorrent 200 000 nepoctivců během pouhých pěti dní! Tentýž titul ale ještě může mluvit o štěstí, neboť se jej jen v Japonsku legálně prodalo okolo miliónu kopií. Vzhledem k neúčinnosti obvyklých způsobů ochrany před hráči pod černou vlajkou se tak nejspíš budeme muset smířit s tím, že jediné účinné metody jsou ty, jež vedle nepoctivců citelně zasáhnou i všechny ostatní.

Zlatá stará Rainbow Six, jejíž členové drželi na určeném místě jak přibití! Zde neustále slyšíte: "Jdeme za vámi." Ale o to nikdo nestojí, teď je tu stealth vložka a čtyř pohybujících se chlapů si někdo všimne mnohem snáz než jednoho! Takže: "Držte pozici!" OK. A za deset vteřin: "Jdeme za vámi." Ach jo.

Ale když si zvyknete na to, že jde o jednoduchou střílečku a přestanete ji pitvat, pobavíte se. Vážně. Doporučujeme však výše zmíněnou nejvyšší obtížnost: s automatickým zaměřováním, doplňováním života a možností oživovat padlé je vysloveně potřeba, aby aspoň olověný liják trochu zhoustl.

Ovládání funguje na jedničku s hvězdičkou a druhý analog prakticky vůbec nepostrádáte. Vaše parta plní zadané úkoly, totiž především rozkaz někam doběhnout, spolehlivě, jen s výše zmíněnou výjimkou, že nesnáší, když ji necháte na minutku o samotě.

Kdo se nespokojí s umělou inteligencí, má k dispozici i povedený multiplayer, lokální i online. Lze si tak projít celou kampaň v kooperaci až se třemi kamarády, podobně jako v singlu, čímž zábavnost oněch osmi misí vystřelí raketově vzhůru. Též tradiční online režimy až pro šestnáct hráčů fungují k plné spokojenosti, jen s malým, leč nemilým zádrhelem, jímž je nutnost online aktivace. Jde pochopitelně o snahu Sony ztížit život pirátům; bohužel to však ve výsledku komplikuje život všem.

Jak v singlu, tak v multiplayeru dostáváte za nejrůznější maličkosti medaile na způsob achievementů nebo trofejí, ale i prosté odškrtávání úkolů v singlu, hlavně těch nepovinných, dokáže naplnit patřičným uspokojením. Prostě, pokud vysloveně nejste posedlí taktickými akcemi a chcete si jen příjemně ukrátit čas, třeba při delší jízdě vlakem, nakonec nebudete nespokojeni.