Po dlouhé době se opět setkávám se hrou, která plně spoléhá na svoji náplň – vybrat si jednoho z nabídky borců a pouze svými pěstmi či kopy si pak probít cestu až na úplný konec. Final Fight One nabízí výše zmíněné do puntíku – nic více, ale ani nic méně. Příběh v těchto hrách nebývá podstatný, fakticky pouze ospravedlňuje, proč musí spousta ostrých chlápků skončit v nemocnici (ve Final Fight One se počítají „pouze“ na stovky). Proč tedy? Kriminalitou a zpustlými živly prohnilé Metro City má pověst zločinem nejprolezlejšího místa na celém širém světě. A tím největším a nejnepříjemnějším červem přispívajícím k tomuto statusu je neblaze proslulý Mad Gear gang, jenž prostě musí být zlikvidován. Odvážnou akci a velké zatýkání plánuje major Mike Haggar, jenže ani cestám spravedlivých hochů se nevyhýbají problémy. Jednoduše řečeno, Haggar jednoho dne zjistí, že mu právě unesli dceru, což ho podnítí k tomu, aby podnikl křižáckou výpravu celým městem až úhlavnímu nepříteli (elegantně se tak vyhnul zatýkání, že?). Aby si Haggar nepřipadal tak sám a nebo možná kvůli větší variabilitě, pomáhají mu ještě další dva ostřílení borci – přítel unesené Jessiky a jeho kámoš.
V první řadě tedy testuji všechny tři charaktery, abych si vybral toho největšího hromotluka. V zásadě se moc neliší, všichni tři se ovládají úplně stejně, jenže, každý z nich mi připadá lepší na něco jiného. Nehledě na to, že ve výběru může svoji roli hrát i fakt, že každý ze zachránců ovládá nějakou tu specialitku. Haggar mi svým stylem silně připomíná wrestlingového zápasníka, jenž se nějakým omylem ocitl někde na ulici a do všech buší. Popadnout svého soupeře do rukou a mrštit
jím do strany dokáží všichni tři, ale jen Haggar si u toho ještě vyskočí, čímž způsobí mnohem větší „damage“. Sebrat zbraň ze země (většinou nůž) umí opět všichni zmiňovaní, ale jen Cody, přítel unesené, s ním nehází, leč bodá. Guy se zase ve výskoku perfektně odráží ode zdí. Je mi jasné, že takhle to zní jako popis pár bláznů, co si nespočítají ani prsty na rukou, ale berte v potaz, že uvedeným způsobem se tyhle hry zkrátka dělají :-). Ze všech tří zúčastněných se mi nejlépe hrálo s Guyem, přestože jsem jeho shora zmiňovanou speciální dovednost skoro nevyužíval. Než se mi totiž podařilo docílit správné kombinace, obvykle se chystal můj funus. U těchto her se zkrátka nesmí přemýšlet, protože kdo by se o to snad pokoušel, nemá šanci. Tajemství úspěchu je schováno v reflexech, ne v přemýšlení.
Dobrá, zvolil jsem si postavu, takže se na ní podrobněji podívejme. Pohybuje se klasicky ve 2D s tím, že chodí i šikmo do stran, čímž vzniká prostor na taktické manévry. Údery přicházejí na řadu s tlačítkem B, po jehož stisknutí provede postava výpad rukou. Nic víc. Teprve v okamžiku, kdy se přiblíží nějaký oponent, začne měnit styl, tj. kope a provádí jiné údery. Ty ale vy nijak neovlivňujete – vy pouze mačkáte tlačítko B. Což mi při prvním setkání s Final Fight One trochu vadilo, přeci jenom jsem očekával propracovanější boje, ale zvykl jsem si. Hra postupně otupila všechny mé nároky na autory a já se bavil. Navíc, pár dalších vychytávek umožňuje používaní i nějaké té strategie. Například, když se k nepříteli přiblížíte na stanovenou vzdálenost a stisknete zase tlačítko B, vaše postava jej „čapne do rukou“ a odhodí. Samozřejmě, pokud se v místě dopadu
vyskytují další grázlové (jiné slovo mě při pohledu na tu sebranku vážně nenapadá), odnesou si to také.
Na řadu přichází skákání (tlačítko A). Stačí vyskočit a stisknout tlačítko k akci, čímž docílíte kopu ve výskoku. Ještě lepší je provést tu samou akci za chůze, díky čemuž provedete kop ve vzduchu. Tím se perfektně (dočasně) vyřazují soupeři a jen tak mimochodem, na většinu strážců úrovně tenhle atak taky hodně platí. A konečně, když už se zdá situace hodně beznadějná, tak vřele doporučuji záchranné tlačítko R na zadní straně GBA. Záleží opět na charakteru, ale výsledek je stejný – odkopnete všechny protivníky, kteří na vás útočí. Tohle často zachrání život, ale jedná se o dvousečnou zbraň – každé použití „super chvatu“ vás připraví o kousek životní energie, které je vždy nedostatek. S tím zatraceně kalkulujte.
Ještě bych se vrátil k charakterům – váš výběr není osudový. Úplně na začátku disponujete životní energií a několika životy. Když vás připraví o veškerou životní energii, ztratíte jeden život a v případě, že přijdete o všechny životy, mohou vás ještě zachránit 3 pokračování. Právě v téhle prekérní situaci bez životů si znovu volíte hlavního hrdinu. Z mojí zkušenosti se ale výměna neosvědčila – již jsem byl hodně navyklý na svoji postavu a s tou novou to se mnou šlo od desíti k pěti. Hodně záleží i na nastavení parametrů v menu. Například udáváte, jakým způsobem obdržíte život za skóre, či vybíráte obtížnost. Na tu úplně nejlehčí lze hru dohrát za nějaké tři hodinky
pohodového hraní s tím, že na pár místech se slušně zapotíte. Opět bych doporučoval ponechat obtížnost na jejích výchozích hodnotách (Normal) a věřte tomu, že za ony zmíněné tři hodinky se neprobojujete ani do čtvrtiny (ono vám toho u hry za dva tisíce korun moc na výběr nezbývá).
Pojďme se seznámit s protivníky. Ti obyčejní nosí džínovou bundu, hrb na zádech a snaží se překvapit pěstmi. Když jim nedáte příležitost, většinou si ani neškrtnou. Další týpci vypadají jako pankáči s bundou, dokonce to jsou pankáči s bundou a docela nepříjemně uhýbají. Jejich kolegové, pankáči s bílým tílkem, dají zabrat více, protože pořád skáčí. Následují Indiáni, kteří házejí v „lepším“ případě nůž, v tom horším zápalné láhve. Docela solidně otravují postavy s nadměrnou výškou, neboť hodněkrát reagují rychleji než vy. Za jedny z nejhorších však považuji tlouštíky, kteří skrčí hlavu a rozeběhnou se proti vám. Ty už pěsti nezastaví... ale kop ve výskoku ano. Poslední sortu představují strážcové úrovně, kteří hlavně od druhé půlky dokáží naštvat. Vzpomínám na jednoho, jenž mě srážel jak ve výskoku tak i při pokusu přiblížit se. Nechal jsem u něj těžce nastřádaných pět životů a když mi sebral i ten poslední, měl jsem sto chutí mrštit GBA o zeď. Zhruba do stejného varu mě přivádějí kombinace některých nepřátel, které vám nedávají moc šancí adekvátně reagovat a těsně před koncem úrovně vás připraví třeba o tři životy, jež vám pak chybějí na bosse. Když už jsme u nich, ten úplně poslední, šéf gangu, jezdí nejdřív na křesle s uvězněnou Jessikou a když ji osvobodíte, začíná ten pravý duel. Pěsti a kopy proti samopalu...
Možná se divíte, proč se vztekám – problém je s ukládáním pozic. Ona se totiž uloží jenom na začátku úrovně a takové opáčko dvakrát nepotěší (tentokrát myšleno doslova i obrazně). Nepřátelé totiž někdy překvapí – i v pokročilé fázi pořád dokáží vzít si vás pěkně do parády a i ti největší ubožáci vám jeden život klidně seberou. To se mi na Final Fight One částečně líbí a částečně mě to hodně štve.
Grafické zpracování mi přijde fajn. Narozdíl od nepříliš povedené bojovky Final Fight One nadprůměrná bojová hra bez vážnějších chyb, která ovšem mohla být ještě o něco lepší. Ale výhradní fandové tohoto žánru s Final Fight One vedle nešlápnou.
| Final Fight One | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
