Nová doba si žádá nový přístup, což platí i v oboru počítačově zábavním. Trávit měsíce nad jediným herním titulem si dnes nemůže dovolit kde kdo a právě toho si byl vědom i Chris Taylor při projektování Dungeon Siege. Zredukování většiny RPG prvků na minimum dalo za asistence skvělé grafiky a nepohasínajícího spádu vzniknout smrtelně hratelnému derivátu Diabla. I přes fakt, že se v jeho jádru skrývala obyčejná rubanice, byla masami vřele přijata. Zatímco se Taylor připravuje znovu udeřit s Dungeon Siege 2, externí tým
Mad Doc Software využil vzniklý mezičas k vydání plnohodnotného rozšíření původní hry. Velmi potěšující navíc je, že v originální krabici nalezneme rovnou tři kulaté disky. Není to způsobeno ani tak datovou roztahaností datadisku, nýbrž přítomnou plnou verzí původní Dungeon Siege.
Ačkoliv Legends of Aranna opět nikterak nesázejí na košatý a větvený příběh, od minula je patrné viditelné zlepšení. Stará zla jsou zažehnána, na jejich místo však přichází nové. Království Ehb leží pohřbeno pod tisícovkou mrtvých nepřátel a děj se posunuje na mýtický Ostrov Utraeanů. Tam vede cesta hlavního hrdiny, který pátrá nejen po osudu svých rodičů, ale také po stopách temného Shadowjumpera, kreatury, jež ukořistila mocný
artefakt, Hvězdnou hůl. Že se využití podobných holí zaměřuje na vládnutí minimálně jednomu světu ani netřeba dodávat. Ke všemu na ostrově povstala nová hrozba ještěrkoidní rasy zaurasků, jež ohrožuje hlavní město utraeanských mágů, Illicor, ovšem ani ti nejsou ve hře zcela bez viny. Příběh se tak příjemně vine celou hrou a přesto, že si hráč chvílemi připadá jako nezúčastněný čtenář předem nalinkovaného fantasy paperbacku, dokresluje atmosféru a vyplňuje jinak převládající rubací část.
Autoři se skutečně nesnažili o jakékoliv překopání herního systému a základ je tak opět tvořen čirou akcí. Naštěstí jsou samotné „čistící pasáže“ v tu pravou chvíli přehrazeny odpočinkovými městy, tábory nebo jen potulným obchodníčkem sloužícím coby zdroj informací a mobilní sklad munice či lektvarů v jednom. Je až s podivem, kterak se obchodník dokáže trmácet nepřáteli prosycenou krajinou s batohem plným zbroje takřka pro celý armádní pluk. Jelikož města v minulosti tvořila pouze jednorázovou zastávku pro doplnění zásob, objevují se nyní teleporty ukracující vzdálenosti mezi klíčovými místy. Nicméně i tak se má hráč možnost vracet na známá místa jen zřídka a vše tak spěje 
raketovým tempem vpřed k samotnému finále. Tomuto přístupu jsou ostatně poplatné i postranní úkoly. Postranní neznamená, že by se hráč musel za jejich splněním hnát přes polovinu mapy, pouze se ve větší či menší míře oddělují od hlavního příběhu. Byl zajat člen přepadené karavany? Jistě se ohřívá u strážního ohně nedalekého tábora drokků, přes který nevyhnutelně vede cesta dále. Je nutné doručit dopis ztracenému mágovi? Náhodou se „ztratí“ přímo na hlavní stezku, byť o pěkný kus hry dále.
Avšak i v divočině osvěžují tísnivou atmosféru porůznu roztroušené zápisky a deníky, jež v mrazivých kobkách podávají poslední informace o svých autorech, které vesměs přežili. Velké plus získávají Legends of Aranna za vpravdě velkou variabilitu prostředí. Ta sice někdy působí až výsměšně a to zejména v momentech, kdy se po průchodu poměrně malou jeskyní rázem změní zasněžené horské prostředí v pobřežní tropický ráj. Cesta vede dále přes zalesněné trosky pradávné civilizace, depresivní horu nemrtvých a pevnost zaurasků až k finálnímu konfliktu v srdci ostrova. Tam však designéři až příliš propadli 
steampunkovému stylu a závěr tak velmi okatě kopíruje jednu pasáž z původní hry. Obecně jsou ale Legends of Aranna daleko barevnější se členitějším prostředím, jen zatuchlých kobek zde mohlo být o trochu více.
Snahou každého týmu jistě je, aby si právě jejich hra zasloužila obligátní nálepku user friendly. V případě Dungeon Siege působí tato vlastnost bohužel mírně kontraproduktivně. Hráč brzy zjistí, že nemusí dělat téměř nic, pouze určovat směr pochodu jeho žacího komanda. Postavy se samovolně vyvíjejí v závislosti na preferovaném druhu boje, v případě nouze se dovedou samy léčit a lze dokonce nastavit, zda mají útočit na nejsilnějšího, či nejslabšího protivníka. Upřímně nelze než doporučit hrát na vyšší obtížnost, kdy je alespoň z části využit potenciál strategické pauzy použitelné kdykoliv během hry. K ještě většímu pohodlí přibyla tlačítka pro automatické rozdělení lektvarů, takže již není nutné doplňovat manu a léčivé lahvičky separátně mágům a válečníkům. V obchodech se objevuje spásná ikona pro prodání celého obsahu inventáře, jíž sekunduje automatické uspořádání
předmětů podle velikosti.
A že je zde předmětů více než molů v róbě správného utraeanského mága! Však také na jejich pobrání přibyl kožený batoh rozšiřující kapacitu inventáře, s jehož obsahem bohužel nelze manipulovat při návštěvě krámu. Jiné je to s nákladním zvířetem, které se nyní neomezuje pouze na pasivní mulu. Kreatura odpovídající prolnutí klokana s nosorožcem dokáže bez bázně útočit na nepřátele, což se jí jakožto nejslabšímu členu družiny stane často osudným. Z pohledu vybavení je zde opravdu z čeho vybírat. Na druhou stranu není hra na využití takového kvanta předmětů dostatečně dlouhá a tak během cca patnácti hodin hry veškerá výzbroj velmi rychle zastarává. Vypadne z trolla unikátní meč? Není třeba radosti, za patnáct minut vypadne daleko lepší. Rozpaky jsou mírně napraveny přítomností magických sad ve stylu Diabla, jež při kombinaci několika předmětů stejného druhu několikanásobně zvyšují své podpůrné účinky. Nepřátel je totiž nespočet, a to jak starých známých, tak zcela nových, nepostrádajících nic z původní nápaditosti.
Z technického hlediska nelze od rok a půl starého kódu očekávat výraznější konkurenci dnešním titulům. Zub času nahlodal kdysi dokonalé ztvárnění exteriérů, avšak přesto se grafikům z Mad Doc Software podařilo vytvořit koukatelný kompromis mezi současnými nároky a původní hrou. Vytknout by se dala snad jen chyba v enginu, způsobující zamrzání hry při spolupráci se staršími ovladači grafických karet ATI. Ke jménu Dungeon Siege patří bez debat skvělý kooperativní multiplayer, stejně jako neméně kvalitní hudba Jeremyho Soulea. V tomto ohledu se datadisk drží vysoké laťky svého předchůdce, jen je škoda, že se povedené orchestrální motivy často topí v moři řevu a řinčení oceli.
Legends of Aranna ve výsledku nabízejí přesně to pravé ořechové pro ty, kterým se líbil první díl – přímočarou akci bez jakéhokoliv náznaku logického problému, kterou s nálepkou RPG spojuje pouze autonomní vývoj charakterů a tuny magických předmětů. Jakkoliv vypadá tato deformace kdysi komplikovaných her na hrdiny podivně, hraje se i přes několik nedostatků výborně a za vyzkoušení zcela jistě stojí.
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
| ||||||||||||||||||||||||||||||||||||
