Po několikaměsíčním suchu, které panovalo na poli áčkových akčních her, musí mít jejich příznivci pocit, že se ocitli v ráji. Nejen, že se objevily nové informace o hře Unreal Tournament 2, že vyšel Return to Castle Wolfenstein a že několik velice zajímavých titulů z tohoto žánru je již za rohem, ale navíc se valem blíží hra, do níž mnozí vkládají své naděje - Medal of Honor: Allied Assault. Nelze se divit, že jej všichni sledují se zvýšenou pozorností. Za tímto titulem totiž stojí nejen slavná playstationová série, ale také obří společnost Electronic Arts a oblíbený Q3A engine. K tomu všemu se objevila neoficiální zpráva, že zástupci EA trpce litovali toho, že odmítli stát se publisherem pro Operation Flashpoint (prý že válečné akční hry nikoho nezajímají), a tak se s pomocí vývojářů z 2015 pokusili svůj omyl napravit. Podaří se jim to? To zjistíme již brzy, protože finální verze hry by se měla na trhu objevit koncem tohoto měsíce, ale již nyní si můžeme pár věcí nastínit. Před pár dny se totiž na internetu objevilo singleplayerové demo, kterému se nyní podíváme na zoubek (poznámka na okraj - demo bylo na žádost Electronic Arts dočasně staženo, k dispozici bude opět od 8. ledna).
Asi nejzásadnější otázka, kterou si všichni klademe, se týče herního systému. Má být Medal of Honor: Allied Assault konkurentem pro Operation Flashpoint, nebo se bude jednat spíš
o klasickou akční hru ve stylu Return to Castle Wolfenstein? Bude vše zpracováno se smyslem pro detail s důrazem na realističnost, nebo budeme pobíhat sem a tam v roli nesmrtelných superhrdinů? Pokud by se mělo jednat o konkurenci OFP, nebude působit tato snaha křečovitě a tak trošku trapně? Pokud by se jednalo o typickou akční hru, nebude náhodou nedávno vydaný RtCW (ze stejného období, na stejném enginu) mnohem lepší? A když jsme u těch otázek, co na to Jan Tleskač?
Inu, odpověď není až tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Allied Assault totiž není ani to, ani to. S komplexním, detailním a realistickým herním systémem Operation Flashpoint se zdejší nemůže ani v nejmenším rovnat, oproti Return to Castle Wolfenstein zase klade větší důraz na týmovou spolupráci a herní podmínky, které nelze příliš označit za arkádové. Asi by ale nebylo od věci být trošku konkrétnější. Základem pro Allied Assault jsou pochopitelně akční hry ze staré školy, v nichž jste na začátku úrovně stáli vy, na konci úrovně byl východ a na spojnici mezi těmito dvěma body na vás čekalo množství nepříliš inteligentních protivníků, sem tam nějaká ta past, power-up nebo lékárnička. Tvůrcům ale bylo jasné, že hra s tímto konceptem může uspět jen v případě, že by se jednalo o vzkříšení legendy jako v případě Return to Castle Wolfenstein, a i tak by byl výsledný úspěch na vážkách. Rozhodli se tedy tento herní systém obohatit o některé prvky, které známe např. z taktických akčních her, avšak bez toho, že by ve výsledku
převažovaly.
Jak toho docílili? Poměrně jednoduše. Opět jste hlavním hrdinou jen vy sám a ačkoliv jste často doprovázeni dalšími vojáky, nespadají pod vaše velení. Řídí se pouze vaším pohybem, ale zapomeňte na to, že byste jim mohli určovat, kam kdo půjde, jaký má mít mód střelby nebo zda se má skrčit či zalehnout. Jsou zde pouze jako vaše palebná podpora, i když v některých situacích spíš připomínají cvičné terče (to není výtka tvůrcům - těmto situacím se nelze vyhnout a nastávají i ve skutečnosti). Dalším odchýlením od původního konceptu je fakt, že pokud někdo vběhne do neprozkoumaného terénu a začne střílet napravo nalevo, neříká se mu už nadále "hrdina", ale "sebevrah". Ačkoliv má Allied Assault do "špionážních" akčních her daleko, základem úspěchu je zde kromě dobré mušky a rychlých reakcí též trpělivost, opatrnost a rozvaha. Ani ty vás však neuchrání před nepřátelskou salvou. Ale nebojte, na rozdíl od svých spolubojovníků můžete sbírat lékárničky, kterých je po okolí dostatek. Ani tak ale nepodléhejte sebeklamu nezranitelnosti a nesmrtelnosti. Při každém zásahu totiž ztrácíte na moment schopnost mířit a pohybovat se, takže poznáte, co to je bezmoc. A ocitnete-li se pod palbou z těžkého kulometu a přitom nemáte plné zdraví, raději se hned rozlučte se životem. Než se vám podaří odpajdat za roh, může být už po vás.
Bohužel, toto jsou jediné zásadnější změny zaběhaného herního schématu. Možná by se vám v Allied Assault líbily ještě další, ale na ty se bohužel nedostalo. Z hlediska svého konceptu se tedy tento titul řadí mezi propracovanější, přesto však naprosto tradiční akční hry. Naštěstí to není to jediné, co mají tvůrci v záloze. Rozhodli se nás docela mile překvapit mimo jiné umělou inteligencí nepřátel. Nedá se sice říci, že by to byli nějací Einsteinové, ale v některých momentech vám dokáží nemile zatopit. Nejen, že většinou vás spatří dříve než vy je (což není otázkou viditelnosti, ale spíš únavy pařanských očí), ale provádějí takové kousky, jako je ukrývání se, zalehávání, kotouly na zemi atd. Několikrát jsem zažil i ošklivý šok, když jsem zjistil, že protivník nehodlá zpoza rohu vylézt a jen čas od času vystrčí ruku se zbraní a vystřelí dávku zhruba mým směrem. Velice realistická je i reakce na granáty - vojáci se rozkřičí na poplach a snaží se někam ukrýt. Máloco je ale jednoznačné a ani u Allied Assault nemůžeme prohlásit, že by byla AI excelentní. Často se vám stane, že váš protivník se v běhu zastaví a začne přebíjet, místo aby tuto činnost provozoval v běhu nebo ještě lépe v úkrytu, který má hned vedle sebe. Poněkud medvědí práci zde také odvádí skriptování, které chvílemi připomíná oblíbený způsob "Ctrl+C, Ctrl+V". Pokud několikrát po sobě přicházejí vojáci stále ve stejných vlnách a ve stejném počtu, začínám se nudit. Je ale možné, že finální verze bude v tomto ohledu propracovanější, i když…
Raději ale opusťme pole spekulací a přejděme k dalšímu prvku, a to designu misí. Pokud lze soudit podle jediné singleplayerové mise v demu a několika videí, budeme se pohybovat zhruba deset centimetrů nad úrovní současného standardu. Na první pohled sice vypadá vše na výbornou a během jediné mise vystřídáte několik prostředí (silnice / rozbité město / okolí kostela / bunkry), ale hned na pohled druhý zjistíte, že vše je na sebe nalepeno tak trošku křečovitě, město že představují dvě ulice, postup levelem je lineární a napodruhé jste schopni úrovní proběhnout takřka poslepu. I tak ale nenarazíte na nic, co by vás vysloveně urazilo, ale doufejme, že mise z dema nepředstavuje to nejlepší z finální verze. Ostatně jistou slabinou by mohlo být i technické zpracování. Q3A engine sice patří mezi opravdovou špičku, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že trhání obrazu chvílemi přesahuje normy slušného chování - a to navzdory opravdu slušné hardwarové konfiguraci. Snad to je ale způsobeno nedokončenou optimalizací kódu, přičemž samotná hra bude o kousek lepší. Z hlediska kvality nelze technickému zpracování vytknout nic zásadního - jak grafika, tak i zvuk sice nejsou naprosto úchvatné, ale dobré rozhodně jsou.
Jaký nám z toho plyne závěr? Žádný. Na vynášení závěrečných soudů je ještě času dost, ale již nyní je jasná jedna věc. Medal of Honor: Allied Assault bude mít mnohem blíže k Return to Castle Wolfenstein než k české válečné hře Operation Flashpoint, je ale otázkou, zda bude lepší. Osobně bych sázel spíš na Wolfensteina, který dokázal mimo jiné ohromit vynikající atmosférou, rozsáhlými levely a variabilitou úkolů. Ale kdo ví, možná nás Allied Assault ještě mile překvapí a my budeme jenom zírat…
