Proč si vlastně hrajeme?
Z jakých důvodů přetrvává u dospělého člověka silná potřeba hry? A proč u některých lidí tato potřeba nabyla přímo specifické podoby her počítačových? A ještě do třetice otázka – kdy je již možné hovořit o jisté míře závislosti na těchto formách zábavy?
Asi se shodneme na tom, že hra nenáleží výhradně a pouze dětskému věku, ale že také dospělí si velmi rádi hrají. Co rádi, někdy přímo propadají hráčské vášni. V čem spočívá to, že jsme hrou někdy úplně okouzleni?
Náš každodenní život nabývá někdy podob (u někoho více, u těch šťastnějších méně) stereotypních, všednodenních a leckdy velmi otravných povinností. Ale svět hry, to je něco jiného – tam je napětí, dynamika, změny. Výsledek hry se vyznačuje určitou mírou nejistoty. Nejistota a neurčitý výsledek jsou důležité prvky hry. Bez nich – bez dráždivého tajemství, jak hra dopadne - by pro nás hra pozbyla přitažlivosti, prostě by nás nebavila. Nicméně riziko prohry a neúspěchu ve hře není natolik fatální a nezvratné, jak tomu někdy může být v naší všednodenní realitě. Do hry lze totiž vstupovat znovu a znovu, může být hrána opakovaně a máme tak šanci napravit předchozí selhání a neúspěchy. Prohra neznamená nic definitivního. Proč to nezkusit znovu a v novém pokusu být lepší a vyhrát? V našem reálném životě bývá počet možností naopak velmi omezen.
A to je právě asi na hře to nejvíce lákavé – její nekonečná svoboda a nezávislost na vnějším a spíše vážném světě. Ve hře se totiž vše děje jenom „jako“. Znáte snad lepší prostředek pro odreagování nahromaděného napětí a stresu z každodenních, rutinních povinností? Při čem se dá lépe na chvíli zapomenout na to, co jsme kde zase nezvládli tak, jak jsme si představovali? Ale také naopak: zvládli jsme těžký úkol, vyřešili takřka neřešitelnou situaci, atd. - při čem tedy lépe (a jistě zaslouženě) relaxovat?
Samozřejmě, že při hře! A jak jinak než při hře počítačové! Těžko by asi dnes někdo vyvrátil skutečnost, že hra a hraní si jsou velmi důležité momenty pro udržení naší psychické rovnováhy a duševního zdraví. Při hře obnovíme a načerpáme nové síly na to, abychom se mohli znovu a znovu směle pouštět do leckdy nemilosrdných a nelítostných utkání, která nám chystá v některých ohledech velmi drsná životní realita. Hrát si je tedy velmi chvályhodná záležitost. Vždyť to znáte: kdo si hraje, nezlobí. Ale jako všude tak i v tomto případě platí, že všeho s mírou. Člověk je totiž tvor velmi vynalézavý a jeho vynalézavost nezná hranic. A to ani při tvorbě závislostí.
"Gameholics"
Závislost na počítačových hrách? Proč by ne. Člověk dnes může být závislý na ledasčem. A nemusí nám hned přijít na mysl různé psychotropní látky. To už je vlastně dosti nenápadité. Závislosti dnes nabývají již daleko rafinovanějších podob. Závislost na práci, na sportu, na sexu. A dalo by se pokračovat – cokoli vás napadne.
Jedna z mých přítelkyň se pravidelně opožďovala, a to považte, na smluvené zapářky v útulných hospůdkách a vinárničkách. Na otázku, proč tak neustále činí, trochu dotčeně pravila: „Cožpak nevíte, že touhle dobou běží v televizi Přátelé?!“. Omlouvá ji jen to, že někteří lidé si vytvoří závislost i na takových televizních seriálech, které lze skutečně a zcela otevřeně označit za stupidní. A potom také to, že naopak zase má vlastní a hýčkaná závislost je (bohužel) roztroušena po oněch vinárnách, kavárnách a hospůdkách. Nicméně přesto naprosto (ale skutečně naprosto) nechápu, že někdo upřednostňuje modré světlo obrazovky před útulným šerem lokálu :o).
Ptám se tedy znovu – proč ne závislost na počítačových hrách? Nejsem extremista. Netvrdím, že každý vášnivý hráč počítačových her je na nich závislý. Stejně tak se ani nedomnívám, že posezení s přáteli při sklence něčeho ostřejšího dělá z člověka alkoholika. Že se ale nejspíš děje něco podivného, je signalizováno tím, že člověk pro svoji vášeň začíná zanedbávat vše ostatní, co s ní přímo nesouvisí. Zpočátku to může vypadat velmi nenápadně.
Představte si následující situaci. Vracíte se ze školy nebo z práce. Ať už ten den měl standardní podobu nebo jste si prožili pár perných chvilek, pospícháte domů. Co pospícháte, přímo uháníte, ba doslova letíte, jen už abyste překročili práh domova. A copak vás tak pohání? Přece představa, že zasednete za počítač a pokračujete v rozehrané hře, od které jste se utrhli vlastně teprve dnes k ránu. Následovala chvilka spánku, abyste v práci či ve škole byli schopni alespoň trochu předstírat, že jste při vědomí. Ale nyní se ocitáte zase tam a u toho, na co jste celý den toužebně mysleli. Usednete a hrajete. Prožíváte báječné pocity napětí a vzrušení. A sakra – telefon. Volá přítelkyně, láká vás k sobě, nabízí též večer plný vzrušujících zážitků. A vy? Vykrucujete se. Máte prý spoustu naprosto neodkladné práce, hoří termín, atd., atd. Na druhém konci zklamaný hlas: „ale ano, jistě“ - nakonec vše chápe, zavěsila. A vy? Hurá – zpět před počítač a paříme zase do rána. A takhle se to vleče už asi měsíc. Znáte takovou situaci, anebo nějakou která se jí trochu podobá? Dalo by se hovořit o alespoň o malinkaté klíčící závislůstce?
Cesta do pekel?
U zklamané přítelkyně to končit nemusí. Na řadu může přijít zklamaný šéf. Do práce jste už totiž nevstali. Tedy vlastně – vy už jste totiž vůbec spát nešli. Biologické potřeby uspokojujete opravdu jen tehdy, když už není zbytí a hrozí-li fyzické zhroucení. A to jediné by vás opravdu naštvalo – kdo by to asi tak jinak dohrál?!
Pokud nyní začínáte vidět rudě a cítíte se poněkud roztrpčeni, co že si dovoluji označovat hráče počítačových her, které leckdy představují velmi sofistikované záležitosti, za nějaké ubohé a politováníhodné závisláky, tak si dovoluji - ohradit se. Nic takového nečiním. Jen jsem chtěla naznačit, jak se může takový nebezpečný vztah závislosti k něčemu, co je vlastně i samo o sobě velmi dobré, utvořit. Jak velmi nenápadně a plíživě závislost vzniká. Jak původně rovnocenný vztah mezi námi a tím, co má původně sloužit jako malé zpříjemnění denního života nebo pozoruhodný zážitek, se mění ve vztah asymetrický, v němž už to nejsme my, kdo určuje a řídí, ale naopak ten, kým je nekontrolovaně smýkáno. A to platí pro všechno, počítačové hry nejsou bohužel výjimkou.
A nakonec si dovolím položit několik otázek: Je hraní počítačových her to, čím převážně vyplňujete svůj volný čas? Stalo se někdy ve vašem případě náruživé hraní tím hlavním důvodem, že jste něco prošvihli? Nebo vám to způsobilo jinou nepříjemnost? Jak se dívají na tuto zálibu vaši blízcí? Měli jste vy sami někdy pocit, že nad svým hraním ztrácíte kontrolu? Kdy se podle vás hraní přeměňuje v nefalšovanou posedlost? A vnímáte ji vůbec jako nějak ohrožující?
