Proměny světa a tep lidských srdcí. A v každém zlomku tohoto času… Počkat, moment. Nechci tady nostalgicky vzpomínat, jak bylo všechno lepší, ani se zhostit role starého muže, který křičí na mrak. Přesto bych se rád ohlédl zpět, za hranice mého působení v Bonuswebu.
Starý muž křičí na mrak.
Ne, moje vzpomínky nejsou nijak zvlášť originální – naopak, myslím, že pokud vás videohry provází už nějaký ten pátek, zažívali jsme zhruba to samé. Na druhou stranu, být u vzniku něčeho nového, kdy se segment videoher teprve formoval, aby vyrostl do dnešních mamutích rozměrů, má zatraceně něco do sebe.
Odmalička mě fascinovaly elektronické hračky. Ruské kopie digiher Game & Watch, robot z Tuzexu či hra s kočkou v Alley Cat, kdy se na PC XT z jedné 5,25″ diskety spouštěl DOS a z druhé hra. Výrazné vzpomínky mám na kousky jako Prince of Persia, Budokan či smrt v Riders of Rohan, ale nebudu vás oblažovat mými oblíbenými hrami (to už jsem totiž udělal dřív).
5,25" disketa
Alley Cat
Tehdy, u táty v počítačové učebně, kam jsem chodil občas hrát, mě fascinovalo něco jiného. Někteří starší kluci tu seděli a tužkou si zakreslovali mapy na čtverečkovaný papír, případně nahlíželi do slovníku. Byl jsem na tom za pár let stejně. Ostatně kde jinde bych se naučil pro běžnou komunikaci naprosto zbytečná slova typu „femur“ (stehenní kost, sbíral jsem je v kobkách) nebo „barracks“ (kasárna, trénoval jsem tam vojáky).
Bavilo mě ale ještě něco jiného. Dnes, v době internetu, víme o většině připravovaných her prakticky všechno. Všechna tajemství jsou pryč. Tehdy jsem ovšem netušil nic. Se zájmem jsem zkoumal hry v adresáři Games, které tam nahráli ostatní. Některé nešly spustit, jindy se objevilo povědomé logo. A bylo to neuvěřitelně napínavé, co se z toho nakonec vyklube.
Časopis Excalibur číslo 27
Klasická digihra Nu, pogodi!
Následovaly herní časopisy. Rodiče mi je kupovat nechtěli, svůj první jsem si pořídil na škole v přírodě – Excalibur 27. Tu obálku s čarodějnicí z Lands of Lore mám už asi navždy uloženou v hlavě. Každopádně, když nějaký časák přinesl některý ze spolužáků do školy, ostatní se seběhli kolem lavice a se zájmem si prohlíželi nové hry. Jestli se dnes vedou války mezi PC a konzolemi nebo playstationy a xboxy, tehdy rezonoval hlavně souboj mezi PC a Amigou. Tohle je pořád stejný. Časopisy nějakou dobu fungovaly také jako katalog. Posléze jsme si vybrané hry koupili… u piráta. Tehdy stál jeden megabajt deset korun. Dnes by se člověk nedoplatil, že?
Kouzelná byla ale ještě jedna věc. Je dokázáno, že když přijde zákazník do obchodu, je paradoxně spokojenější, když má na výběr například jen ze tří marmelád místo dvaceti. Nemusí se stresovat porovnáváním a pak pochybovat, zda zvolil správně. Přijde mi, že u her to bylo podobné. Tehdy jsme všichni hráli to samé a pak si o tom ve škole nadšeně povídali. Nebo šli k někomu domů a tam hráli spolu.
Pak přišel internet, který aspoň u nás doma, na podvojné lince, byl pekelný. Stačilo, aby sousedka zvedla telefon, a spojení se přerušilo. Zároveň se jí nemohl nikdo během té doby dovolat. Jak šel čas, založil jsem si vlastní herní stránku převážně o českých hrách. Právě články na toto téma mi posloužily jako vstupenka do Bonuswebu, kam jsem v roce 1999 začal psát. Zdá se to až neuvěřitelné, ale příští rok to bude dvacet pět let, co mi tu vyšel první článek. Nějakou dobu jsem psal i do Levelu, ale vlastně už ani nevím kdy.
V redakci na Vinohradech.
Zdeněk Polách, Ondřej Zach
Popravdě už si ani nevzpomínám, kdy jsem do Bonuswebu nastoupil na plný úvazek. Přišel jsem tehdy za Vrecem (Zdeněk Polách – pozn. red.), který už šéfoval Bonuswebu, Mobilu a Technetu, a zeptal se ho, jestli nemá místo na full time. V tu dobu zrovna končila tehdejší redakce, takže jsem záhy nastoupil. Na tomto místě bych chtěl, aby zaznělo, že Vreco je dodnes velmi pracovitý a činorodý člověk, který chrlí nápady, ale zároveň umí pragmaticky udělat třeba i těžké rozhodnutí. Rozhodně to není nějaký klikař.
V roce 2003 už jsem letěl na svoji první E3 do Los Angeles, což byl šok (z toho, jak to tam vypadá) i zážitek (z toho, jak to tam vypadá) zároveň. Jen taková malá odbočka pro foodies: Tehdy ještě u nás nebyly fastfoody rozšířené jako dnes, takže v Los Angeles naše stravování vypadalo tak, že jsme ráno zašli do Burger Kinga, zapili to litrovou colou v obřím kelímku, na výstavišti vůbec neobědvali a večer se zase zastavili v Burger Kingu. K večernímu psaní jsme si koupili v sámošce pivo a chipsy. Burger Kingy mám v hlavě dva – jeden v korejské čtvrti a druhý, nevím přesně kde, ale byl spojený s prádelnou. V obou nám chutnalo víc než v centru. A když chtěl člověk přidat omáčku, nebylo třeba nic doplácet, obsluha hrábla pod pult a bez zájmu jich třeba pět dalších hodila na tác.
Nejraději ale stejně vzpomínám na E3 2004. Sony tam v plné parádě představilo svůj handheld PSP, který vypadal naprosto parádně. PlayStation v kapse. Nintendo své DS naopak ukazovalo za zavřenými dveřmi. Tehdy se ještě návštěvníci hojně fotili i se stylově oblečenými hosteskami (ostatně na Bonuswebu jsme mnohokrát měli hlasování, v nichž se volily ty nejhezčí), než to postupem času začalo být v euroamerické kultuře, já nevím, sexistické?
Sony PSP na E3 2004
Nintendo DS na E3 2004
Naproti tomu v Japonsku, na Tokyo Game Show, provozovatele a vystavovatele něco takového nikdy netrápilo a dosud netrápí. Naopak, na výstavišti jsme kromě všudypřítomných hostesek narazili na různé vtipné doprovodné programy a bizarnosti typu simulátor těhotenství. A samozřejmě roboty. A Monster Huntera. Je to úplně jiný svět. Je snadné si v Japonsku spoustu věcí idealizovat, nicméně jako turisté jsme si tu zemi s kolegou Michaelem Mlynářem zamilovali.
ECTS 2001. Takto už euroamerické herní show dávno nevypadají.
E3 2003
TGS 2007. Japonsko je stejné i dnes.
Pro našince je nejblíž německý Gamescom, který postupně vyrostl v megalomanskou akci, byť stále trochu trpí tím, že většina největších odhalení proběhne o dva měsíce dřív, ať už se E3 koná, nebo ne. Nejvíc mě bavila éra na výstavišti v Lipsku, jak se ovšem akce rozrůstala, musela se přesunout do většího prostoru v Kolíně nad Rýnem. Ale stejně je skvělé, že dnes si na takovéto akce může zajet každý fanoušek.
Bonusweb se stal součástí, respektive ostrovem portálu iDNES.cz se vším dobrým i špatným, co takové spojení přináší. Možnost oslovovat čtenáře, které hry primárně nezajímají, je úžasná. Zázemí silné společnosti je sice často vysmívané spojení v náborových inzerátech, v praxi to ovšem přece jen něco znamená. Na druhou stranu, ztratili jsme část své identity? Rozhodně ano. Bude vám někdo věřit stejné nadšení jako u nějakého malého projektu o pár lidech? Vůbec, tak to nefunguje. Korporát má jinou dynamiku a lidé tak k němu i instinktivně přistupují.
Špičkové hry vycházejí pořád, ostatně letošek je nadmíru úrodný.
Že je Bonusweb bulvár a dřív to bylo lepší, nám kdekdo píše odjakživa. Vážně? Ale beru to. Dřív lidé na otázku, zda sledují televizi, odpovídali, že vůbec, a pokud ano, tak dokumenty na ČT2. My jsme mezitím v redakci Vrecovi rozmlouvali založení sekce Bonus Blesk. Doba se mění, témata, která mezi hráči rezonují, také. Snaha oslovit a pobavit co nejvíc čtenářů je stejná. Jednu důležitou věc mě léta na Bonuswebu, potažmo iDNES.cz naučila. To, co lidé říkají, že je zajímá, a to, co nakonec na webu čtou, jsou dvě velmi rozdílné věci.
Osobně stále věřím v písmenka a nemyslím si, že je videa a podcasty vytlačí. Proto mě těší, že se Bonusweb už tolik let drží na špici, že stále baví tolik lidí ho číst. Děkuji vám, čtenářům, za přízeň. A všem, kteří pro Bonusweb stále píšou nebo během let psali. Ať se vám daří.
