Je to přesně jeden měsíc, co jsem po letech hraní na konzoli opět zainvestoval do nového našlapaného počítače. Vždy jsem se považoval za PC hráče a až do roku 2012 jsem prakticky nikdy nehrál na ničem jiném. Po konzoli jsem sáhl, až když jsem se stěhoval od rodičů a hledal levný Blu-ray přehrávač. Proč nepřihodit pár stovek navíc a nezahrát si i Heavy Rain, že ano? Postupem času se kvůli zastarávání hardwaru stal z PC jen „psací stroj“, na němž si sice občas kvůli článku zahraju nějakou tu indie nebo retro věc, ale rozhodně nic, u čeho s nadšením trávím svůj volný čas. Bylo už zřejmě na čase to změnit.
Nechci tady vyvolávat další zbytečný střet konzole vs. PC. A aby bylo jasno, utracených peněz nelituji. Koupená mašina v podstatě splnila má očekávání, jen se nyní opětovně potýkám s věcmi, na něž jsem si již dávno odvykl a rád bych také vyvrátil některé scestné argumenty, které v podobných hádkách často létají.
Drahá sranda
Také „šetříte“ tím, že si ve slevách kupujete hry do zásoby?
Hraní na PC je drahé. Za počítač jsem dal bez mála 30 tisíc korun a to už jsem měl slušný monitor doma. Jen samotná grafická karta stála více, než dnes stojí kterákoli konzole současné generace, o nutnosti nákupu operačního systému ani nemluvě. Ano, hry teď mohu nakupovat o třetinu levněji, jenže kolik by jich muselo být, aby se ten rozdíl vyrovnal? Padesát?
Pak tu samozřejmě máme slevové akce na Steamu, Humble Bundle a podobných obchodech, díky kterým mám ve své knihovně už stovky her. Z nichž přibližně 80 % jsem nikdy nehrál. Ve skutečnosti tak díky těmto akcím utrácím mnohem více než bez nich, protože nekupuji to, co v danou chvíli nejvíce chci, ale to, co bych mohl chtít někdy v budoucnu.
Ne vždy platí, že jsou hry na PC levnější
Nehledě na to, že mi některé slevy přijdou až degradační a pro celý průmysl škodlivé. Všichni by si rádi zahráli AAA střílečky, ale raději si počkají, až budou ve slevě. Tak se pokračování svých oblíbených sérií asi nedočkám. Slevy jsou fajn, když chci objevovat a experimentovat, ale jsou hry, kde se mi prostě čekat nechce.
Takže ano, pokud musíte vlastnit každou hru pod sluncem, vyjde PC hraní asi levněji. My, co nemáme čas ani na to, co opravdu hrát chceme, zaplatíme v součtu více. A mimochodem, slevové akce jsou i na konzolích a navíc lze přeprodávat diskové kopie v bazarech.
Grafika není vše
Crysis 2 je i po letech krásná hra
Hry na PC jsou hezčí, o tom žádná. Minulý týden jsem dohrál Crysis 2 a občas mi padala brada údivem. A to prosím od vydání uběhlo už šest let. Jenže najít podobný titul, kde by mi rozdíl oproti konzolím podobným způsobem vyrazil dech, se mi zatím nepodařilo. Když jsem se nedávno ptal čtenářů na nejlépe vypadající tituly současnosti, doporučovali mi třeba Mass Effect nebo Battlefield 1, což jsou vskutku pěkné kousky, ale to jsou i na konzolích. Po chvíli si člověk stejně zvykne a zjistí, že stále hraje tu samou hru.
Jenže Horizon: Zero Dawn vypadá skvěle i na „obyčejné“ konzoli
Pravdou je, že hardware se již nevyvíjí tak rychle jako dříve, a byť konzole čistě papírově zaostávají v technických parametrech o několik koňských délek, neumí PC tento náskok prodat. A schválně říkám prodat, protože o ničem jiném než o penězích to není. Že lidé nechtějí pravidelně cpát každou chvíli peníze do nového hardwaru je podle mého názoru přirozené a rozhodně se to není chyba konzolí.
Takže ano, grafika je pro PC tím největším trumfem a rozdíl pozná i netrénované oko. Ale že bych se najednou začal ušklíbat nad rozehraným Horizon: Zero Dawn, to nehrozí. A tolik propíraný rozdíl 30 vs. 60 snímků za sekundu? Takový Dead Space 2 má zámek na 30 FPS a nijak mi to zážitek nekazí. Daleko horší varianta, která vyloženě tahá za oči, je nestabilní framerate, a to i v případě, že hodnoty kolísají mezi 30-60 FPS.
Uživatelská nepřívětivost
Jelikož na práci používám většinou notebook, snažím se do ryze herního PC instalovat jen to nejnutnější.
Který vydavatel dnes nemá svého klienta jako by nebyl
V tuto chvíli mám na ploše devět her, ke kterým mám ovšem šest samostatných klientů. Každý se přitom ovládá úplně jinak, každý má svůj vlastní přihlašovací login, každý si musím nastavit individuálně a v každém mám oddělenou skupinu přátel. Ne že bych byl vyloženě sběratel achievementů, ale mít je všechny na jedné hromadě je občas příjemné pokoukání. Na PC to nehrozí.
A není to jen o Steamu a jeho marných napodobeninách. Když jsem si nový počítač přinesl domů, místo abych se hned ponořil do nějaké hry, lovil jsem na internetu, co znamená ta podivně vypadající ikonka, která pravidelně vyskakovala v rohu monitoru.
99 % problémů se dá vyřešit, ale já bych raději hrál rovnou
Byla to aplikace GeForce Experience, jejíž přínos je mi dodnes záhadou, ale kterou jsem určitě nikdy nechtěl. Podobných radůstek hraní na PC přináší spousty. Tu se mi do sluchátek spustí zvuky videa, které se konečně načetlo v prohlížeči v pozadí, tu se hlásí Windows s žádostí o aktualizaci, tu jsem aktivoval funkci „jedním prstem“. Většiny nešvarů se dá snadno zbavit, ale špatného dojmu, který zanechají, už ne.
On systém „vlož disk a hraj“ není na konzolích proto, že by jejich uživatelé složitější proceduru nezvládli, ale prostě proto, že je to tak nejpohodlnější.
Příliš mnoho voleb
Ale co mě štve nejvíce, je spíše psychologického rázu. Hraní na PC umožňuje mnoho různých voleb, na nichž v podstatě nezáleží, jenže odvádějí pozornost od důležitých věcí. Bude se mi hrát lépe Tomb Raider lépe na klávesnici nebo s gamepadem? Trhá se hra proto, že mám slabý hardware, nebo proto, že vývojáři neumějí programovat? Je tedy lepší překousnout občasné kolísání snímkování, nebo mám stáhnout některé detaily?
Těch možností, no není to nádhera? Sice u třetiny nevím, co vůbec znamenají, ale hlavně že jsou naplno ne?
A když, tak spíše stíny, nebo rozlišení textur? Uznávám, že to je asi můj osobní problém, ale je to jako v restauraci. Pokud mají na menu tři úplně odlišná jídla, obvykle mi nedělá problém si vybrat. Pokud jich mají padesát, tak nejenže se rozhoduji mnohem déle, ale poté většinou dojdu k myšlence, že jsem si měl dát něco jiného. Konzole vás postaví před hotovou věc a místo toho, abych dlouhé minuty zkoušel různá nastavení, tak prostě hraji. Pamatujete ten slogan od nVidie „The Way It’s Meant to be Played“? Mám pocit, že k unifikovaným konzolím sedne daleko více než k výrobci karet, jejichž ceny se pohybují od stovek korun po desítky tisíc.
Výsledný obraz možná nemá tu nejlepší možnou kvalitu, ale zase nemusím přemýšlet, zda je to tak správně a jestli by to nešlo lépe. Připočtěte vědomí, že každým dnem draze nakoupený hardware ztrácí na hodnotě a objevují se nové, daleko výkonnější varianty. Neměl jsem s tím nákupem přeci jen ještě chvíli počkat? A neměl jsem brát raději ten model s lepším větrákem, ale horší spotřebou?
Jsem si plně vědom, že u nás má na rozdíl od západních zemí hraní na PC mnohem větší tradici a jak jsem již řekl v úvodu, mým cílem nebylo rozpoutat diskusní válku. Jen jsem si uvědomil, že můj vztah k PC platformě byl definován především tím, že jsem dlouho nic jiného neznal. Nyní mám doma všechny platformy a každá má svoje plusy a minusy. Nejvíce se asi práší na X1, protože mu zcela chybí exkluzivity a v ovladači musím ručně měnit baterky. Ale protože takové Gears of War 4 jsou na něj k dostání o tisíc korun levněji než na PC, příliš se rozmýšlet nebudu.
Samotné hry jsou totiž podstatně důležitější než hardware.
