Nová hra podle Harryho Pottera, která jako vždy přišla spolu s uvedením příslušného filmu do kin, je svým stylem v podstatě velmi podobná předchozímu dílu, až na několik inovací a lepší grafiku. Přes všechna vylepšení a snahu to ale vypadá, že se vývoji nedostalo takové pozornosti, jakou by si tak nedočkavě očekávaný titul zasloužil. Některé experimenty tak docela nevyšly a jinak dobrý příběh postupuje kupředu dost neohrabaně. Ne úplně zvládnuté herní mechanismy způsobují, že je hra o dost horší, než vlastně mohla být, a o tom se dočtete na následujících řádcích.
Úvodní scéna ve vlaku, kdy se Harry a jeho přátelé poprvé setkají s přízračnými Mozkomory, bude pro mnoho fanoušků jistě naprosto strhující. Rovněž je uchvátí používání různých hezky vymyšlených kouzel, stejně jako létání na hřbetě toho zvířete, co se v originále jmenuje Buckbeak a v lokalizované předloze mu říkají Klofan (podle očekávání se v GC verzi nedá zapnout čeština, a vzhledem k tomu, že titulkované jsou sice kecy v animacích, ale nikoliv cenné rady a poznámky při hře, je občas skutečně potřeba dobrá znalost mluvené angličtiny). Sám jsem si velmi užíval všech atmosférických propriet, přestože jsem potterovským fenoménem téměř nezasažen, ale jak jsem tak procházel hrou, začaly mi lézt některé věci skutečně na nervy a obávám se, že i zarytí fandové budou mít místy co dělat, aby si nevšímali chyb více než hry samotné.
|
Z herního hlediska je Prisoner of Azkaban (dále už jen PoA) akční adventurou ve stylu Zeldy, z níž se snaží v mnoha ohledech čerpat. Stejně tomu bylo u nedávno recenzovaného Beyond Good and Evil, jehož autoři však přistoupili k celé věci mnohem zodpovědněji a dokázali stvořit mnohem intuitivnější ovládání, lépe zpracovat provázanost příběhu s hrou a v konečném důsledku vdechnout svému dílu mnohem větší zábavnost. Problémy PoA začínají už u samotného kouzlení, kterému je zde věnována zásadní pozornost. Kouzla se klasicky aplikují tak, že někoho či něco zaměříte, aby se hrdina (jeden ze tří kamarádů) díval daným směrem, a následně zmáčknete tlačítko, jemuž jste předtím příslušné kouzlo přiřadili. Stává se ale, že projdete kolem předmětu, s nímž se dá něco dělat, a ani si toho nevšimnete, protože tento předmět není na první pohled nijak odlišen od okolí. Mnohdy jsem v zákysových místech jen tak z frustrace zkoušel porůznu mačkat pravou spoušť, jestli se náhodou někde něco nezaměří. Jedinou nápovědou nejen v takových situacích bývá slovní upozornění některého z kamarádů. Ještě hůř je vyřešeno automatické zaměřování nevhodných cílů. Dá se mezi nimi sice cyklovat rychlým mačkáním pravé spouště, ale tento způsob mi připadá neefektivní a často mě opravdu štval. Spíše bych uvítal možnost měnit aktuální cíl pravou analogovou páčkou, jelikož ve chvíli, kdy je něco zaměřeno, stejně nemůžete hýbat kamerou.
Po většinu hry neovládáte v PoA jako v minulých dílech pouze Harryho, ale celou ústřední trojici, přičemž není problém kdykoliv se pomocí tlačítka B přepnout na toho, kdo je v dané chvíli nejzpůsobilejší k řešení situace. Aby mělo nějaký smysl přepínat se mezi postavami, jsou mezi ně spravedlivě rozděleny schopnosti a dovednosti. Co se kouzel týká, od začátku znají všichni útočné Flipendo a brzy získají i obranný Expelliarmus. K dalším pak přijdou v průběhu hraní individuálně a nepochybujte o tom, že nejvíc se jich naučí šprtka Hermiona. Ta bude mimo jiné zmrazovat vodu a spravovat rozbité věci, zatímco Ron rozsvítí nečinné světlometné krystaly a Harry si díky profesoru Lupinovi nikoliv bez problémů, ale přece jen poradí s Mozkomory. Autorům se to ale asi zdálo málo, i řekli si, že ten bezva nápad dovedou ještě dál, a tak pouze Harry umí skákat a šplhat a nikdo jiný než Ron nezvládne odsunout překážky před tajnými dveřmi a najít „ukryté“ předměty. Hermiona, jakožto křehká dívka, se zase dokáže protáhnout úzkými škvírami. V zásadě tohle rozdělení úloh funguje dobře a má blahodárný účinek na hráčovu samolibost. Přijít na to, co má kde udělat Hermiona, zatímco ovládáte Rona, je přece jen něco jiného než když vzápětí svůj nápad uskutečníte – znáte řešení dříve, než příslušná postava přijde na místo, a můžete si tedy ten pocit neodvratného triumfu vychutnat po delší dobu. Škoda jen, že kooperace jednotlivých aktérů není zpracována nějak výrazněji než občasným společným zvednutím břemene. Celý ten mechanismus rozdílných schopností je navíc dost neintuitivní, a tak může zpočátku docházet k
matoucím situacím, plynoucím z toho, že si nejste zcela jisti, co všechno lze ve hře provádět a který z vašich svěřenců je k tomu určen.
Interface je tak obludně pomalý, že jsem si občas připadal jako majitel jednoho z těch dnešních ultra low-endových mobilů.
Někdy se coby kterýkoli z trojice příliš vzdálíte od ostatních (protože za vámi nemůžou, jinak vás vždy snaživě následují) a pokračujete chvíli sami, dokud nevyřešíte nějaký problém a zase se s nimi nesetkáte. Problémy jsou celkem jednoduché a vyžadují hýbání se zrcadly, mávání kouzelnou hůlkou, posouvání kvádrů (po ledu je můžete posílat, zastaví se až o překážku nebo na konci ledové plochy) a podobně. Jednou jsem elegantně využil Hermionu místo neexistující zarážky pro jedoucí kvádr a tímto se jí tedy veřejně omlouvám. Ovládání mi v mnoha ohledech nesedlo úplně jak bych si představoval, zejména jsem nespokojen s uživatelsky nepříjemným rozlišováním vzájemné polohy postavy k předmětu, s nímž hodláte něco dělat. V praxi to vypadá tak, že stačí být kousek stranou oproti té „jedině správné poloze“ (nebo dokonce, a teď nekecám, příliš blízko – fakt se mi to stalo), aby se interakce nezdařila. Samotné ovládání jednotlivých předmětů mnohdy také není zrovna ukázkou excelentního gamedesignu. Pokud chcete pohnout s takovou nějakou obyčejnou kostkou, pak je potřeba stoupnout si za ni a zmáčknout A, což vás přepne do zvláštního režimu kostkohýbacího, z nějž vyskočíte dalším zmáčknutím A. Takhle přiblble to
popisuji z toho důvodu, že chycení i puštění kostky trvá nějaký ten zlomek vteřiny, posouvání je narozdíl od >Prince of Persia možné pouze na ose vpřed/vzad a věřte nevěřte, ze zajímavého minipuzzle se tak díky neustálému přemisťování se za kolmou stranu kvádříku snadno stane otravný, zdlouhavý a zbytečný nesmysl. Mohl bych jmenovat i jiné nepříjemné detaily, které by se daly při troše dobré vůle eliminovat, ale neudělám to. Poslední výtka v tomto odstavci se bude týkat samotného interface. Ten je totiž tak obludně pomalý, že jsem si občas připadal jako majitel jednoho z těch dnešních ultra low-endových mobilních telefonů. Je to vážně neuvěřitelné – čas pro uložení pozice je minimálně zdvojnásoben prostým čekáním na zobrazení jednotlivých menu. Po každé akci, nebo vstupu do místnosti, se bůhvíproč nahrávají akční ikonky (ano, tušíte správně, skutečně to způsobí letmé zaškubání). Prostě peklo, a nejvíc jsem nadával, kdykoli jsem si spletl jednu zpomalovací vychytávku s druhou. Na tlačítku Start je totiž umístěno herní menu s ukládáním pozice a nastavením, zatímco já jsem chtěl tabulky s mapou, seznamem úkolů, přiřazováním kouzel a podobnými věcmi, a nikdy jsem si úplně nezvykl, že tato funkce je na tlačítku Z. Ale pojďme už od tohoto tématu zase jinam.
Hudba v PoA není špatná, ale po většinu času se mi zdála poněkud nevýrazná.
Samozřejmě potkáte po cestě množství nepřátel, z nichž někteří jsou hloupí, jiní zákeřní, další vám způsobí otravu a před takovými Mozkomory je lepší utéct, nebo po nich alespoň metat speciálním protimozkomorským kouzlem. Tyto příšery jen tak
poletují kolem a občas se projeví mentálním útokem, z něhož se Harry musí vyprostit rychlým kvedláním analogové páčky. Přes absenci nějakých výrazně bubákoidních činností působí Mozkomoři děsivě už jen svou existencí a tím, jak při každém jejich útoku slyšíte opakující se, ale hezky stylové vzdálené výkřiky, šepoty a varování. Pokud se vám stane, že někam spadnete nebo vás někdo připraví o zbytek životní energie, nic se neděje, prostě se jen objevíte na začátku aktuální lokace. Čas od času narazíte na některého z originálně pojatých bossů, jejichž likvidace je ale vesměs nepříliš invenční a oni samotní zaujmou skutečně spíše svým vzhledem než tím, co dělají.
Celá hra je rozdělena do dnů, mezi nimiž vždy uvidíte animovanou sekvenci, která posouvá příběh o něco dál. Každý den máte několik úkolů a jejich plnění zahrnuje docházení na školní hodiny, shánění ingrediencí na lektvary a rovněž investigativní vkrádání se do zapovězených částí hradu. Kromě toho je zde i několik zpestřujících činností, zejména sbírání bodů pro svou kolej. Každou chvíli najdete nějakou truhlu, v nichž bývají různé věci včetně sběratelských karet a vytrhaných stránek knihy Folio Bruti, obsahujících informace o zvířatech a tvorech ze světa Harryho Pottera. Rovněž je zde možnost zahrát si některou z miniher, které ale nejsou bůhvíjak zábavné a po několikerém vyzkoušení se k nim nejspíš už nevrátíte.
|
Hudba v PoA není špatná, ale po většinu času se mi zdála poněkud nevýrazná. Snad až na ústřední téma se jedná o takový doplněk na pozadí, který si hodinu po vypnutí konzole nemáte kam zařadit. Grafika v interiérech působí poměrně hezky. Hrad, nebo lépe řečeno ta jeho část, do níž máte přístup, obsahuje sedm pater. Mezi nimi se dá přecházet pomocí hlavního schodiště, jehož některé části přelétávají, pravděpodobně z důvodu úspory materiálu, nahoru a dolů podle momentální potřeby. Každé z pater je věnováno některému kouzelnickému předmětu, kromě patra nejvyššího, kde bydlí studenti. Přestože hra nepůsobí dojmem technologického giganta, občas jsem si nemohl nevšimnout roztomilé snahy o marnotratné plýtvání polygony k okrasným účelům. Efekty neoslní, ale fungují, na stěnách hradu jsou rozvěšené obrazy s jakýmisi úctyhodnými ksichty (některé se hýbou a lze s nimi promluvit), občas si všimnete zajímavého osvětlení a vlastně jedinou vážnější vadou toho všeho je zdlouhavé nahrávání při přechodech mezi jednotlivými lokacemi. V exteriérech je to podstatně horší. Okraj lesa je tvořen zelenou stěnou, polygony nenavazují úplně přesně, ve vzduchu visí jakési grafické neduhy a co víc, místy je skutečně znát, že engine tu okolní „krásu“ prostě jaksi nedokáže zobrazovat dost rychle. Vzhled herních postav je vcelku obstojný, ačkoliv profesor Snape vyhlíží trochu baculatě a jizvy na Lupinově tváři jsou takové nějaké divné, ale jinak se na to koukat dá.
Kdo z vás je fanoušek knih paní Rowlingové, tedy až takový fanoušek, že hltá plnými doušky všechno, co se daného tématu týká, zřejmě si v této hře najde to, co v ní hledá. Pravděpodobně dokáže i leccos nepěkného přejít mávnutím ruky a bavit se s nedokonalou hrou jen díky svému vztahu k předloze. Nechtěl bych tvrdit, že si zde nepřijdou na své i ostatní, ale ti mají dost lepších alternativ a některé z nich jsem v textu vyjmenoval. Skutečně nevidím žádný důvod, proč by běžný hráč měl před nimi dát přednost právě novému Harrymu Potterovi, a nic na tom nemění ani konektivita s verzí pro GBA, z níž si můžete stáhnout vycvičenou sovu a závodit s ní v jedné z miniher. Počkáme si, s čím přijde čtvrtý díl.
| Harry Potter and the Prisoner of Azkaban | ||||||
| ||||||
| ||||||
| ||||||
|
