Michal Gabriel, Veronika Psotková, Antonín Kašpar. Trojici autorů a tři zcela různé přístupy k výtvarnému umění ukazuje jubilejní 10. ročník trutnovské venkovní výstavy Sochy ve městě. K vidění je Gabrielův ocelový lev, Kašparova Cesta a Strážci z plechu i drátěné kojící se mimino od Psotkové. Všichni tři tu už vystavovali.
Před Galerií města Trutnova, která výstavu pořádá, se usídlil půldruhé tuny vážící dutý lev z nerezové oceli, který je jedním z nejnovějších počinů Michala Gabriela. Důležitá osobnost českého umění posledních dekád byla v roce 2010 u prvního ročníku. Jedenáct bronzových Hráčů tehdy kráčelo po Dolní promenádě.
Ocelový lev reprezentuje výtvarníkův posun k digitálním technologiím. Stejným způsobem, spojením nerezových lamel, už vytvořil plastiky koně a žraloka. Už když místní firma dokončila Gabrielova lva, řada lidí na sociálních sítích neskrývala nadšení. Lidé si ho teď chodí fotit.
„Michal Gabriel působí na české výtvarné scéně řadu let, mnohé jeho starší práce patří k ikonickým dokladům umění své doby. Ve využití 3D technologií v sochařském umění patří mezi průkopníky nejen u nás, ale i ve střední Evropě. Lev je svým způsobem vrcholem jeho dosavadní tvorby,“ vysvětluje ředitelka Galerie města Trutnova Lucie Pangrácová.
Prvním impulzem k vytvoření lva byla před lety zakázka od Bořka Šípka, jenž navrhoval vchod do kanceláře prezidenta na Pražském hradě. Gabriel ručně vymodeloval nevelkou sochu lva, nakonec se ale rozhodl pro jiné, vhodnější řešení: okřídleného levharta. Když pracoval s digitálními technologiemi, vytáhl lva ze šuplíku.
„Moderní technologie mu umožnily model nazvětšovat a převést do podoby, která má úplně jiné estetické vyznění. Rozrastrovaný nerez v různých světelných podmínkách předvádí hru světel a stínů, je to nová rovina, jak vnímat tradiční sochařský objekt,“ dodává Pangrácová.
Po tříleté přestávce si návštěvníci v Trutnově mohou opět prohlédnout dílo Veroniky Psotkové. Nad pěší zónou vedoucí na Krakonošovo náměstí je zavěšené drátěné mimino kojící se z matčina prsu.
Umělec začal tvořit dvojsochy, mezi nimi cítí energii
Antonín Kašpar se do Trutnova vrátil po roční přestávce. V loňském roce zaplnilo Krakonošovo náměstí šest železných klavírů. Tentokrát centrum města „hlídá“ dvojice Strážců, kteří tvoří pomyslnou bránu k instalaci nazvané Cesta.
„Strážci jsou jednou z mých dvojsoch, které jsem kdysi začal dělat. Zjistil jsem, že když udělám jednu sochu, můžu kolem ní jenom chodit dokola. Když udělám dvě, mohu si stoupnout mezi ně a dostanu se dovnitř sochy. Jejich energie prochází skrz mě,“ vysvětluje Kašpar, jehož díla jsou zastoupená ve veřejných i soukromých sbírkách po celém světě.
Pět metrů vysoký jehlan ze svařeného plechu v horní části náměstí zakončuje tři metry vysoký pozlacený provaz z pryskyřice, který symbolicky míří k nebi. Ve středu jehlanu je umístěná koule.
„Socha symbolizuje určitou formu lidské bytosti zatíženou nánosem životních přítěží, kterou si s sebou neseme v podobě balvanu zavěšeného v centru sochy. Pokud se nám to podaří dobrým způsobem nést, tak nás nakonec čeká cesta vzhůru, kterou představuje zlatý provaz. Interpretací by se dalo najít více,“ poznamenává Pangrácová.
Tři Kašparovy skulptury na náměstí k sobě původně nepatřily, organizátoři Soch ve městě se je ale rozhodli spojit a vytvořit smysluplný útvar.
Někteří lidé si asi rádi zanadávají. Nejvíc vadila abstrakce
Za deset let se na trutnovské akci vystřídala plejáda významných výtvarníků: Jaroslav Róna, Márius Kotrba, Viktor Paluš nebo Čestmír Suška. Instalace velmi často budily rozporuplné reakce a veřejnost se proti nim leckdy ostře vymezovala.
Údiv vzbuzovala Palušova žlutá chobotnice, růžový lední medvěd Ondřeje Bílka nebo v roce 2017 Suškova šest tun vážící a jedenáct metrů vysoká Rozhledna ze staré cisterny, která zaparkovala na Krakonošově náměstí.
„Musím přiznat, že v loňském roce jsem měla už tak malou odolnost vůči negativní kritice, že jsem přemýšlela, zda v Sochách ve městě pokračovat. Letos se nám podařilo zájem veřejnosti prolomit, negativních reakcí jsem zatím příliš nezaznamenala, převažuje kladné hodnocení,“ líčí Lucie Pangrácová.
Nadšení veřejnosti z prvního ročníku v roce 2010 vystřídalo nepochopení. „Jakmile jsme zařadili abstraktnější sochy, začaly se množit záporné názory. Na každou méně srozumitelnou věc někteří lidé reagovali podrážděně, dokonce bych řekla, že se vytvořila skupina lidí, která se těšila, až si zase zanadává,“ poznamenává ředitelka galerie.
Negativní názor je lepší než lhostejnost, tvrdí sochař
Podle Antonína Kašpara je záporný názor na umělecké dílo lepší než žádný. „Žijeme v demokracii a člověk má právo na svůj svobodný názor. Mě to vůbec nevadí. Naopak. Když někdo má na sochu negativní názor, ne že bych to vítal, ale souhlasím s tím, že ne každému se všechno musí líbit. Nejhorší je, když to člověka nechá lhostejným. Potom je ta socha špatná,“ říká.
Na náměstí v Brandýse nad Labem má pětašedesátiletý výtvarník sochu Golema. Když ji před sedmi lety doprostřed kašny instaloval, řada lidí neměla pro abstraktní instalaci pochopení. „Dneska se z toho stal svým způsobem symbol Brandýsa, lidé si říkají: sejdeme se u Golema,“ dodává účastník 10. ročníku Soch ve městě.
Podobný symbol má také Trutnov. Stala se jím smečka sedmi bronzových šelem pokrytých strukturou vytvořenou ze skořápek vlašských ořechů od Michala Gabriela. Od roku 2010 cení zuby před kulturním centrem Uffo.
