Poblíž Masarykovy chaty na Šerlichu vyčnívají obrovské plochy žluté trávy, na přejezdy silnic pomocníci průběžně přihazují sníh z příkopů. I tak jsou ale závodníci rádi, že Orlickými horami projedou na saních.
„Sice to jde těžko, ale pořád lepší než jet na kárách,“ pronáší u kontroly v Luisině údolí jedna ze závodnic. Pořadatel, který jí podává horký nápoj, její slova ihned vysvětluje: „V mokrém sněhu se psům moc nelíbí. Nechtějí tolik táhnout.“ Ve vysílačce se mu právě ozývá informace o dalším musherovi opouštějícím předchozí kontrolu.
Na saních se mezitím blíží ředitel závodu Pavel Kučera. Osm malamutů po čtyřiceti kilometrech pomalu vyklusává a za nimi se zpoza stromů objevuje mohutná postava s plnovousem. Zakladatel Šediváčkova longu na sobě nemá startovní číslo. Nezávodí. Jako šéf by ani nemohl, ale o to mu vůbec nejde. Důležitá je hlavně přátelská atmosféra a pocit z jízdy v přírodě.
„Šediváčkův long už si vybudoval určitou tradici. Musheři z celé Evropy sem jezdí kvůli atmosféře. Jsou tu skupiny různých konkurentů, kteří závodí hlavně mezi sebou, někdo je rád, že trať vůbec ujede, a někdo chce mermomocí vyhrát, tak zkrátka vyhraje,“ líčí Pavel Kučera jeden z nejtěžších závodů střední Evropy, který označuje jako „klídkový“.
Psí rodinu musel nechat doma, vzal si jen dvě spřežení
On sám si do Orlických hor přivezl osmnáct psů. S osmi vyrazil na hřebeny sám, dalších deset prohání jeho nejstarší syn. Na rozdíl od ostatních musherů tu však nemá celou svou psí rodinu. Doma na Šumavě má dalších šedesát čtyřnohých závodníků. Díky pěti štěňatům se jeho smečka letos rozrostla už na osmdesát psů. Rychle ale dodává, že třicet z nich už má odpracováno a užívá si důchodu. Do něj psi míří mezi sedmým a dvanáctým rokem.
„Chodí tam volně mezi ostatními psy, kteří jsou buď v kotcích, nebo na řetězech a mají svá teritoria. Ti senioři jsou trochu sígři, protože jim kradou kosti, co tam mají na hraní. Mladí psi od nich alespoň přejímají sociální chování,“ vysvětluje musher, který patřil k prvním chovatelům malamutů v Česku. Dodnes jezdí výhradně s nimi. Je to prý srdeční záležitost.
Malamuti jsou sice klidnější a pomalejší, ale zato hodně utáhnou. „Taky mají co tahat,“ směje se Kučera s odkazem na svou postavu.
Musher ze Šumavy sice na longu zapřáhl jen osm psů, doma ale trénuje i se šestnácti. Takové spřežení se v Evropě jen tak nevidí. Může za to i skutečnost, že do jednoho spřežení nejde dát libovolného psa. Malamuti jsou prý stejní jako lidé, někteří si vzájemně nesednou.
Prašan letos nevyšel, psi se brodí rozbředlým sněhem.
„Vyrůstají spolu, a tak vím, koho s kým mohu zapřáhnout. Od jednoho roku trénuji lehká plemena a s malamuty začínám v osmnácti měsících. Nejdříve začínáme na čtyřech a potom na osmi kilometrech. Mladého psa dám mezi staré, kteří jedou pomaleji, tam se to naučí. Pak putuje do rychlejšího týmu a buďto jde dopředu k lídrům, nebo dozadu ke káře. Pes nesmí být jenom silný, ale také chytrý, aby věděl, jak má uhnout, a aby se nebál každého otřesu káry nebo saní,“ popisuje Pavel Kučera.
Psi nejsou jako lyže, vyžadují denní péči
Rozdíly mezi psy a fenami prý nedělá. Důležitější je, aby vedle sebe stáli stejně velcí psi a měli stejně dlouhý krok. Letos k Vánocům dostal speciální tréninkovou tabuli a magnety se jmény psů. Prý proto, aby konečně dodržoval rozpis tréninků.
„Když jsme se synem zapřahali, diktoval jsem, kdo si koho vezme. Jenže psi na nás pak venku koukli a my stejně nakonec jeli v úplně jiném spřežení, než jsem plánoval. Teď si na tabuli každý zvolí, koho chce, a máme v tom pořádek,“ směje se Kučera.
Se psy doma trénuje denně. Pokud je na to sám, zapřahá jich většinou 14 nebo i 28, to když má chuť a sílu i na druhé spřežení. Někdy mu přijede pomoci nejstarší syn. Psi jsou v pohybu od podzimu do jara. V létě mají volno a většinou odpočívají u rybníku, který pro ně vykopal, zatímco mladí se na procházkách učí povely.
„Psi zkrátka nejsou jako lyže. Nemůžete je dát na jaře do sklepa a na podzim zase vytáhnout. Se psem musíte být v kontaktu každý den,“ připomíná šéf závodu. Během Šediváčkova longu se mu doma o hospodářství stará kamarád.
„Většina musherů sem přijede a má s sebou všechny psy, i ty staré, kteří nezávodí. My bohužel všechny vzít nemůžeme, a tak si musíme někoho sehnat. Tenhle kluk jezdí pravidelně, vždy v lednu si vezme dovolenou a je u nás se psy,“ uzavírá vyprávění Pavel Kučera.
