Co návštěvník uvidí, když přijde do muzea?
Chtěli jsme, aby expozice měla nějakou logiku. Modely jsme proto rozdělili podle jednotlivých států. Návštěvníci uvidí sanitky ze čtyřiceti zemí plus z OSN, která má také svoje.
Kolik máte ve sbírce modelů?
Na výstavě jich je necelých patnáct set, já jich mám aktuálně ve sbírce přes 1660. Snažím se je sbírat tak, aby měly určitou kvalitu, nejde mi o počet kusů. Snažím se, aby se modely co nejvíc podobaly originálům. I tak se ve sbírce najdou kusy, které jsou určené vyloženě pro děti na hraní. I tyto modely mám rád, protože dokumentují vývoj hračkářského průmyslu. Mám tam například londýnskou plyšovou sanitku nebo sanitku z USA vyrobenou z recyklovaných nádob na mléko. Ze Spojených států je také krásná kolekce plechových hraček z 60. let.
Výstava v muzeuVýstavu uspořádali v Muzeu východních Čech v Hradci Králové u příležitosti oslav 40 let od prvního výjezdu záchranné služby a 30 let provozu letecké záchranky v Hradci Králové. „S ředitelem muzea jsme se domluvili už na podzim. Ani jsem nečekal, že to dopadne. Přišlo mi hrozně líto, že mám většinu exponátů uloženou v krabicích ve sklepě a nikdo je nevidí. Šel jsem se proto zeptat, zda by bylo možné je někde vystavit. Shodli jsme se, že bychom mohli výstavu spojit s výročím čtyřiceti let od prvního výjezdu sanitky, k čemuž došlo přesně 3. listopadu 1980, a zároveň s oslavami třiceti let od prvního vzletu vrtulníku naší letecké záchranky,“ říká v rozhovoru pro MF DNES Anatolij Truhlář. |
Jak dlouho se tomu koníčku věnujete?
Začal jsem je sbírat někdy v roce 1987. Bylo mi 12 let. První exponáty, které v muzeu také můžete vidět, mi sehnala babička. Jsou to dva ruské modely sanitek značky Volha a Latvija. Tyto modely už jsem nepoužíval na hraní, ale vystavoval jsem si je ve vitrínách a to byl vlastně začátek mého sběratelství. V té době se také objevily dvě skutečné sanitky Latvije v Hradci Králové. Do té doby se používaly klasické Škody 1203. V tuto dobu jsem se zároveň začal pohybovat v prostředí reálné záchranky, a to díky dědovi, který tam měl známého řidiče. Měl jsem možnost poznávat záchranáře i veškerou techniku, což mě ovlivnilo natolik, že jsem se tomu později začal věnovat i profesně, a tu práci dělám do dneška.
Který model máte nejradši?
Velmi si cením jedné historické německé hračky z 20. let minulého století získané z Velké Británie. Je to z plechu vyrobený koňský povoz z první světové války. Doplňují ho figurky koní a vojáčků. Designově se mi asi nejvíc líbí klasické americké sanitky z 60. a 70. let, které jsou postavené na podvozcích cadillaců a podobných velkých luxusních aut té doby. Na konci 70. let bohužel federální zákony přestavbu osobních aut na sanitky zakázaly. Od té doby se už i v Americe vyrábějí sanitky pouze jako hranaté dodávky.
Můžete popsat způsob, jak modely sháníte?
Zpočátku to bylo velice obtížné. První modely jsem většinou získal od známých, kteří se sběratelstvím zabývali. Jiné jsem sehnal třeba z Tuzexu, tedy pokud šlo o zahraniční autíčka. V současnosti je sháním téměř výhradně na internetových aukcích nebo v e-shopech. Ve sbírce mám modely z Indie, Singapuru nebo Hongkongu a takové už se samozřejmě nedají běžně sehnat v obchodech. Funguje to i tak, že například výrobce, který neposílá své modely do zahraničí, mi doporučí nějakého sběratele, abych se s ním spojil. Naposledy to byl jeden záchranář ze Singapuru, kterého jsem poprosil, aby mi konkrétní model koupil a poslal poštou.
Polygon vyrostl v areálu letecké záchranné služby ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové. Na snímku je trénink záchranářů na imitaci domu (10. 12. 2019).
Trochu odbočme. Jak se naše letecká záchranka za těch 30 let proměnila?
Začnu zajímavostí. Bylo mi 15 let, když se to v kraji rozjíždělo. Už tehdy jsem dostal v předvečer zahájení provozu vrtulníku příležitost se v něm proletět. Když jsem pak v roce 2003 po atestaci na záchranku nastoupil, měl službu stejný pilot Josef Roušar, který mě tehdy do vrtulníku vzal. Dokonce jsem ho minulý týden pozval na vernisáž, kde se sešla celá kompletní posádka z prvního dne provozu 3. července 1990. Když stát provoz letecké záchranky na konci 80. let spouštěl, bylo nemyslitelné, že by vrtulník přistál jen tak někde v terénu nebo na silnici, jako je tomu nyní.
Proč ne?
Dříve musel mít i vrtulník schválený letový plán a teprve záchranka vytvořila specifické podmínky, kterými se jeho používání zjednodušilo. V prvních letech vrtulníky převážely nejčastěji pacienty mezi nemocnicemi. Změnilo se to zásadním způsobem až v roce 2004, kdy na základě naší nové koncepce vznikla jedna krajská záchranka řízená z centrálního dispečinku. V té době také policie pořídila nový vrtulník Eurocopter EC 135, který byl schopen být ve vzduchu do dvou minut. Byl to zlom, tehdy se úplně změnil způsob používání těchto strojů pro účely záchranných akcí.
Čím to je, že má hradecká záchranka v Česku i v zahraničí tak dobrou pověst?
Máme určitě štěstí na lidi ve vedení organizace i zaměstnance, kteří byli vždycky naklonění inovacím. To se ne vždycky podaří. Určitě pomohlo, že jsem mohl čerpat zkušenosti ze zahraničních stáží. Měl jsem možnost létat ve Švýcarsku, v Německu, v Anglii a v USA. Z každého toho systému jsme si něco převzali. Byly to nenahraditelné zkušenosti, které bez praxe nikde nevyčtete. Také máme obrovské štěstí na vynikající spolupráci s hradeckou fakultní nemocnicí. Řada našich lidí pracuje v nemocnici a naopak. Známe se, funguje zpětná vazba, dokážeme si vyhovět. To se velmi osvědčilo znovu teď na jaře při spouštění projektu přednemocničního podávání takzvané plné krve ve vrtulníku. I díky této vzájemné důvěře jsme stále jediní v Česku, kde taková možnost existuje.
To mluvíte o projektu RABBIT a RABBIT 2. Ten druhý funguje od června. Kolik transfuzí jste zatím zraněným ve vrtulníku podali?
První pilotní projekt, kdy jsme podávali zvlášť plazmu a červené krvinky, trval dva roky. Nyní ve vylepšené verzi RABBIT 2 podáváme pacientům plnou krev. Zatím máme pět takto léčených pacientů, kterým hrozilo vykrvácení.
Jaký máte k záchrance vztah? Je to pro vás poslání?
Je to práce, kterou jsem si vždycky přál dělat. Naším zásahem dokážeme zachránit pacienta i v situacích, kdy by jinak šanci neměl. To samozřejmě člověka a celý náš tým motivuje k další práci. Vidíme v ní určitou bezprostřednost, kterou jinde jen tak nezažijete. Výsledek našeho zásahu je hned vidět, což přináší dobrý pocit.
Letečtí záchranáři v Hradci Králové budou podávat pacientům takzvanou plnou krev, pomůže zraněným s velkou ztrátou krve. Na snímku jsou Martin Honzík a Jana Berková. (1. 6. 2020).
Od prosince funguje v Hradci Králové nový výcvikový polygon. Osvědčil se?
Zatím vlastně nebyla pořádně možnost, protože jsme museli na půl roku kvůli pandemii koronaviru zrušit veškeré výukové aktivity. Fungovat začne intenzivně až od podzimu.
Když už jste na to narazil - jak jste na záchrance zvládli jarní koronavirovou krizi?
Náš region nebyl covidem příliš zasažen. Měli jsme ale spoustu práce s novými opatřeními, abychom dokázali ochránit především náš vlastní personál. Práce v ochranných pomůckách byla náročnější, ale co se týče samotné činnosti, tam nás to nijak zvlášť nepoznamenalo. Počet zásahů se v době nouzového stavu snížil. Významný nárůst činnosti se týkal pouze našeho operačního střediska, inspektorů provozu a speciálního biohazard týmu, který je určen právě pro zásahy u vysoce infekčních pacientů.
Na výstavě modelů sanitek si návštěvník prohlédne také fotografie tří profesionálních fotografů – jedním z nich je i Martin Veselý z MF DNES –, kteří s vámi létali k zásahům, a dokumentovali, co se děje na místě činu po vašem příletu. Je podle vás důležité, aby lidé viděli, u jakých nehod zasahujete? Fotky jsou to často drastické...
Vybrali jsme fotografy, kromě Martina ještě Michala Fantu a Jaromíra Chalabalu, kterým důvěřujeme a víme, že nebudou fotit nic, co by nebylo vhodné. Právě proto, že je tam zachycena řada okamžiků z běžného života, které se mohou stát každému člověku, jsme se rozhodli, že je veřejnosti ukážeme. Měl by to být určitý způsob prevence. Řadě situací se dá předejít, například používáním bezpečnostních pásů v autě, přilby na kole nebo autosedaček. I nejmladší návštěvníci výstavy by měli znát realitu, protože tragickým následkům lze v mnoha případech zabránit.
