„Osobní rozvoj je pro většinu lidí neznámé téma, protože v současném vzdělávacím procesu, který rozvíjí především logickou část uvažování, chybí,“ říká Jan Hovad, který vystudoval doktorský program na Ústavu systémového inženýrství a informatiky Fakulty ekonomickosprávní Univerzity Pardubice (videa k osobnímu rozvoji naleznete zde).
Co je tedy cílem osobního rozvoje?
Často vysvětluji lidem jednoduchý příklad, a to, že mentálně fungují na třech úrovních. První unikátní lidská nadstavba je logika, nejpomalejší úroveň, díky níž umíme zpracovávat komplexní problémy. Druhá, mnohem rychlejší, jsou emoce, které předbíhají logiku. Třetí jsou pravdy a fakta, v něž věříme. Jsou tak rychlé, že si to většinou ani neuvědomujeme. Osobní rozvoj rozšiřuje logickou část o schopnost pracovat s dalšími dvěma vrstvami, což přináší otevření úplně nové dimenze v sebekontrole, práci, učení, ale i ve volnočasových aktivitách.
Osobní rozvoj souvisí i s rozvojem talentu. Může ho v sobě každý i v dospělosti objevit?
Bylo by skvělé, kdyby k objevu talentu, kreativity a vášně docházelo už v dětství. To se bohužel moc neděje, a studenti tak roky procházejí lineárním systémem s přesně definovanými pravidly bez hlubší motivace. Na začátku všeho je určitě motivace, kterou se dá velmi snadno nakazit od těch nejlepších na světě. Pak následuje fáze praktického experimentování. Osobně preferuji vyzkoušet si vše v praxi za relativně krátkou dobu, průběžně to hodnotit a nebát se, že výsledky občas nesplní očekávání. Pokud vám nejde matematika, máte tisíce dalších možností, v nichž můžete objevit talent a vášeň.
Ale jak?
Důležité je zahodit všechny předsudky, že jsem moc starý, že na to nemám, mít čistou hlavu, motivaci a plán, jak se každý den přiblížit o jeden krok kupředu. Pokud neznáte svůj talent, nebojte se, rozhodně nejste sami. Nezůstávejte však v myšlenkách, pracujte na svých přednostech prakticky. Rozvíjejte to, co vám jde, a časem talent objevíte. Naučte se věřit sami sobě. Vaše vize mohou být pro okolní svět nové, právě ty ho však mohou změnit.
Co znamená organizovat si práci s čistou hlavou, jak radíte ve svých kurzech?
Od pravěku se naše tělo adaptovalo na celou řadu podmínek. Dramatická změna nastala s objevením žárovky, kdy došlo k narušení celé řady věcí včetně spánku, stravy, ale i přísunu informací. Pračlověk měl za celý život stejnou informační stimulaci, jako má člověk v dnešní době za týden. S tím souvisí to, že běžný člověk disponuje zhruba třemi až sedmi paměťovými pozicemi a je schopný zpracovávat pouze jednu v jeden okamžik. Velmi často se stává, že několik těchto pozic je obsazeno stereotypními myšlenkami, například tím, že kontroluje email, telefon, Facebook a volné místo pro kreativní činnosti nebo učení dochází. Ztrácíme schopnost koncentrace, pozornosti a zapamatování si věcí, které jsou pro nás důležité.
Proč je důležité čas si podrobně organizovat? Neplatí zde pravidlo, že všeho moc škodí?
Osobně se snažím čas používat co nejméně, na počítači ho mám vypnutý, protože mi negativně ovlivňuje kvalitu práce. Většina z nás je ale zvyklá na dodržování určitých metodik pro plánování práce, ať už je to některá z týmových, agilních, nebo vlastní způsob řízení. Mnohdy tedy pracujeme stále jako u pásové výroby. Každý ale máme času stejně, je pouze na nás, čemu dáme každý den prioritu a jak efektivně čas využijeme. Ne všechny pracovní činnosti jsou klíčové k dosažení nějakého milníku. Velmi často děláme 80 procent času věci, které nejsou k dosažení výsledku nebo ke splnění úkolu ty zásadní.
Jak se v práci vyhnout stresu?
Stres je velké téma, se kterým mám bezprostřední osobní zkušenost. Slovo samotné je vnímáno především ve spojitosti s dnešní rychlou dobou, což není úplně správné pojetí. Stres může být například emoční, mentální, třeba když se cítím přepracovaný, nebo také fyzický, když to přeženeme v tréninku. Ve všech případech najdeme jakési krátkodobé vystoupení z komfortní zóny, kde slovo stres můžeme nahradit spíše formou určitého rozruchu, který pociťujeme. Pokud tento krok netrvá příliš dlouho a opět se vrátíme zpět do komfortní zóny, dojde k adaptaci, díky níž jsme silnější a lepší. To je zdravé. Pokud však tento krok trvá delší dobu, někdy i roky, přejde do chronického stavu, který může být devastující.
V práci je řada lidí zavalena maily. Co dělat, aby z toho člověk nezešílel?
Možností je řada. Vhodné je stanovit si některou metodiku práce. Pokud si nemůžete dovolit maily nesledovat, vytvořte si časová okna, ve kterých poštu, telefon, sms nebo facebook kontrolujete. Může to být například každých 30 minut. Z počátku ucítíte velké nutkání pravidla porušit, je to skoro jako jakákoliv jiná závislost. Po krátké době však získáte několik klidných desítek minut pro nerušenou práci. To bohatě stačí, protože mozek obvykle funguje efektivně právě tuto dobu a periodická změna činnosti mu pouze prospěje.
Jaké pracovní úkoly bych si měl nechávat na ráno, jaké na odpoledne a případně jaké na večer?
Neexistuje žádné globální pravidlo, které by vyhovovalo všem. Technika, kterou školíme, většinou vychází z přirozeného cirkadiánního rytmu těla. Můžete si to představit tak, že většina z nás je schopna vykonat nejtěžší práci v dopoledním pracovním bloku. Jako první si daný den vytvoříme cyklus o délce například 90 minut, v kterém se budeme věnovat plně oné jedné zásadní činnosti. Další cykly mohou být kratší a může jich být tolik, kolik uznáte za vhodné. Každý cyklus obsahuje dvě fáze, pracovní a relaxační. Například po 60 minutách je vhodné diametrálně změnit náplň a jít se třeba projít. Na první pohled to vypadá jako třetina nepropracovaného času, pokud ale nepřekročíme v žádném cyklu komfortní zónu na delší dobu, což se často v obvyklém pracovním nasazení stává, budeme v dlouhodobém měřítku v pořádku, spokojení a schopní pracovat mnohem efektivněji.
Je pro spokojený a úspěšný život důležitější emocionální inteligence, nebo spíše známé IQ?
Velmi často potkáte vzdělané osoby, například za katedrami na univerzitách, v ordinacích, advokátních kancelářích, o nichž bezpochyby víme, že jsou to inteligentní lidé, ale jen do doby, než se začne projevovat jejich schopnost řídit emoce. Samotná nespokojenost má kořeny právě v našich myšlenkách, kdy vidíme věci buď černě, nebo bíle, v době, kdy nesouhlasíme s tím, jaká je realita. Na všechny tyto aspekty se soustředí i osobní rozvoj.
Je možné naučit se zvládat emoce i v dospělosti?
Funguje to vlastně stejně, jako když se učíme chodit, psát, počítat. Emoce pramení v myšlenkách, na které se můžeme učit různým způsobem reagovat, a to pomocí řady technik. Během dne máme asi 60 tisíc myšlenek. Některé jsou tak rychlé, že je ani nestihneme postřehnout. Každá myšlenka může způsobit nějakou emoci, v důsledku tedy i hormonální reakci a hmatatelný fyzický pocit. Emoce mají tedy přímý vliv i na to, jak se cítíme. Pokud tedy nemáme vyloženě fyzický defekt, stačí začít pouze trénovat pomocí vhodných technik. Příležitostí máme všichni každý den dostatek.
Chci se naučit cizí jazyk, ale celý den pracuju, takže už potřebuju večer vypnout a ne sedět u knížek nebo u počítače. Poradíte mi?
Myslím, že to vychází z dnešní doby a z čím dál větších nároků na různé pozice. Je to velmi častý jev, se kterým se setkávám, a vždy kladu jako první otázku: A jaké jsou vaše priority? Jste si v nich opravdu jistý? Budete jazyk opravdu pravidelně používat, nebo bude tvořit pouze další řádek v životopisu? Pokud je člověk opravdu přesvědčený, snažíme se najít takovou cestu, aby se naučil opravdu to podstatné a bral ohled na svoje fyzické i mentální schopnosti. K tomu stačí věnovat se učení jazyka 10 až 15 minut denně. Člověk však nemůže ignorovat nároky na spánek, stravu a pohyb, které získaly moji plnou prioritu po mém kolapsu před koncem doktorátu.
Je jednoduché zbavit se prokrastinace, neustálého odkládání úkolů na jindy?
Jako rychlé řešení dílčí situace si můžete v onom prokrastinačním momentu položit otázku: Co můžu jít udělat právě teď a jen teď, abych na sebe byl pyšný? Když vás cokoliv napadne, okamžitě vstaňte a začněte, i kdyby měla činnost trvat pár sekund. Pokud máte plán a víte, co máte dělat, a neděláte to, je to jednodušší. Alternativou může být otázka: Co musím nyní udělat bez ohledu na to, jak se cítím? Tím opět minimalizujete svoji „opičí část“ svého já, která v tak krátké době nestihne naakumulovat dostatek argumentů, proč je lepší zůstat sedět na gauči. Celé to zní velmi nezvykle, ale naše emoce fungují na velmi primitivní úrovni.
