Nová Knihovna města Hradce Králové za 200 milionů korun, která se ve středu otevřela v bývalé továrně Vertex v hradecké Wonkově ulici, má za sebou další den s velkým D. Ve čtvrtek ji totiž navštívil její architekt David Vávra, známý i jako herec a moderátor Šumných měst.
Celý den provázel exkurze a bavil nezaměnitelným humorem studenty i dospělé. Vpodvečer uspořádal autogramiádu své nové knížky Drobné perly české architektury.
David VávraJe český architekt, herec a spisovatel. Společně s Milanem Šteindlerem v 70. letech 20. století v Praze spoluzakládal divadlo Sklep, se Šteindlerem také účinkoval v populárním satirickém pořadu Česká soda. Je znám též jako spoluautor a zasvěcený průvodce úspěšného televizního seriálu Šumná města. Jako architekt se věnuje především obnovám budov, v menší míře i navrhování nových budov. Moderní může koexistovat podle Vávry se starým. V jeho dílech je v pozadí cítit inspiraci z období moderních proudů architektury ze začátku 20. století.  Realizovaná díla: * Kulturní dům Dobeška, Muzeum voskových figurín na Karlštejně, Švandovo divadlo v Praze, kino Drahomíra v Karlových Varech, rekonstrukce sborového domu evangelické církve v Modřanech a Bráníku, interiéry Paláce Akropolis, Baru Práce, Divadelní scény, hřiště a dřevěné archy dětského koutku ZOO v Praze, Památník Dr. Emila Holuba Holice... |
Jak na vás dnes už otevřená knihovna působí?
Musím říct, že mě to až dojalo. Konečně jsem viděl tu poslední fázi knihovny, kdy už v ní jsou lidé a čeká, jestli naplní očekávání, která jsou do ní vložena.
Jak má na lidi knihovna působit?
Chtěli bychom, aby lidé vnímali soulad barev, knihovnu bych literárně popsal jako prózu betonové konstrukce, která je naplněná poezií barevných perspexů. Tento souzvuk mně přišel milý a překvapivý, je samozřejmě otázkou, jestli jsme se trefili do vkusu návštěvníků.
Je správná cesta měnit nepoužívané prostory, jako je stará továrna, v něco jiného?
Je to fantastická cesta. My tady v Česku pořád zabíráme zemědělské plochy a tváříme se, že ty potraviny můžeme dovézt odkudkoliv, lesy že nám budou růst věčně, a města se mezitím rozpínají. Přitom tu je mnoho objektů, které už dosloužily. Je potom výborné, když se pro ně nalezne nějaká nová náplň. Je to celosvětový trend. Tahle idea ale nevychází z toho, že to chci já, musí to chtít město. Tady bych rád pochválil Hradec, že měl tu odvahu jít z různých prostor do takové budovy, kde by to mělo být pro knihovnu konečně dostačující.
Mluvíte o odvaze Hradce, jak vůbec vnímáte zdejší městskou architekturu?
Hradec Králové je mimořádné město, kde se v první republice podařilo sladit mimořádnou historickou architekturu s tou moderní. V posledním desetiletí se na to v Hradci zase začalo navazovat tím, že sem přijdou i architekti odjinud, kteří sem přinesou nové podněty. Vzniklo zde mnoho zajímavých projektů, které dál navazují na pověst Hradce jako salónu republiky.
Kdybyste měl některé jmenovat...
Je to na prvním místě Studijní a vědecká knihovna, koupaliště, úpravy zahrad, veliký počin je autobusové nádraží, některá sportoviště, nové řešení dopravy, je jich řada.
I tady v kraji jste natáčel díly Šumných měst. Na která místa nejraději vzpomínáte?
To je jako se ptát, které dítě máte nejraději. Nemusí to být přitom vzorné dítě, aby ho měl člověk rád. I my máme rádi města, která na první pohled nejsou harmonická, ale mají v sobě jiné kouzlo nebo šanci, že se to může změnit. Takové jsou zase velkou výzvou moderní architektuře. Já mám každé šumné město rád.
Vraťme se do knihovny. Sám jste se podílel na výrobě skleněných artefaktů ve zdejší literární kavárně. Jak vás to napadlo?
Člověk vždycky oslovoval výtvarníky, aby jeho architektonické záměry ve finále dozdobovali nějakým výtvarným názorem. Pak jsem si uvědomil, že je to vlastně nejkrásnější část projektu a že se tím vzdávám finální chvíle, zatímco jsem si odtrpěl ty mnohdy kompromisní a neveselé chvíle na stavbě. Proto drze vstupuju do finální práce, abych si i tento libý otisk mohl užít. A protože existuje velice nenáročná metoda fusingu, kdy se na čiré sklo klade sklo barevné, čímž vzniká zapečená forma, rád jsem ji pro tuto příležitost využil. Vzory pro barevné sklo jsem si nejdříve nakreslil, některé i fyzicky vyrobil.
Knihovna je hodně zaměřená pro děti. Měla by v nich podporovat fantazii?
Samozřejmě. Knihovna myslí na děti nejen tím, jak vypadá. Dětské oddělení jsme navrhli tak, aby bylo co nejvíc svobodné. Neměla by to být přísná místnost, kde budou děti sedět na židlích s rukama za zády a číst si. Mají tam různá hnízda, jsou tam polštáře, se kterými mohou dělat, co chtějí, mohou se tam válet, natahat si tam hračky. A pokud v nich knížky vzbudí touhu se nějak projevit, mohou se přemístit do malírny, kde mohou úplně svobodně tvořit. Malírna je oddělená, takže knížky tím neutrpí a jen to přispívá k bohatosti této budovy.
Mám dojem, že stejný záměr platí i pro dospělé...
V každém dospělém je kus dítěte. Může se však stát, že to pro někoho bude až příliš rozverné, někdo má rád racionální prostor. Toho zas může uklidnit, že je vlastně v továrně, která je přiznaná. Kdykoliv se podívá nahoru, uvidí krásnou železobetonovou konstrukci z počátku 20. století, která tvoří tu základní kostru.
Někteří z prvních návštěvníků kritizovali praskliny ve zdi nebo tvrdili, že je to leckde nedodělané. Co si o tom myslíte?
Nevím, jestli tu jsou praskliny, pokud ano, záměr to nebyl. Ale protože jsme se rozhodli, že ukážeme původní skelet, tak holt bude mít někdo občas pocit, že je v továrně. Jsou tu ale i akustické podhledy a lampy, které úroveň stropu snižují.
Lidé by zde měli najít místo k četbě i odpočinku. Dokážete si představit, že budete trávit v knihovně celý den?
Je tady řada míst, kde bych setrval. Mohu být v prvé řadě s knihou, a to buď u studijního místa, které si sám ovládám, rozsvěcuji si ho a nikdo mi nebude diktovat, jak se tam mám chovat. Mám tady studijní box, kam si nanosím knihy a mohu tam mít věci týden, aniž bych si musel knihy znovu vypůjčovat. Vedle toho jsou místa, kam mohu zajít na přednášku nebo do divadelní scény. Jsou tady také místa, která vedou k určité intimitě a poslechu. Nahoře je taková vlnovka, ke které si sám přijdu s knížkou a najednou a tam mám pocit soukromí.
Knihovna hodně cílí i na mladé. Nechtěl byste jako herec a komik třeba vrátit Českou sodu tím, že byste nechával díly sdílet lidmi na internetu?
Česká soda je pořad minulosti, který měl svůj význam v 90. letech. V současné době na něj není prostor, protože politici jsou tak vtipní a absurdní, že nás úplně vytěsnili. Oni si teď vytvářejí Českou sodu sami. Navíc na to už ani nemáme síly. My teď stopujeme stopy českých architektů v cizině a to je tak vyčerpávající věc, že už nepotřebujeme dělat nic jiného.
Ale třeba scénku Bible viděly na internetu statisíce lidí.
To je zase druhá věc, která souvisí s činností divadla Sklep, kde stále hrajeme a kde si člověk výborně ventiluje problémy, které ve společnosti vnímá.
Dnes máte v Hradci také autogramiádu knihy Drobné perličky české architektury. Proč by si ji měl čtenář koupit?
Měl by si ji koupit, pokud má rád českou zemi a objevuje v ní to, co není příliš známé. Možná ho to přivede na nová místa, jsou tam kaple, kostely, vodárny, ale i obskurní stavby jako třeba hříbek, ve kterém se narodil básník Antonín Sova. Ty stavby vás okouzlí svou polohou, intimitou a něčím zvláštním. Naším záměrem je, aby se lidé potěšili četbou, druhá fáze je, aby na ta místa jeli. A třetí fází, protože kniha je velmi subjektivním dílem tří autorů, je, aby si lidé sami sestavili vlastní šňůru perel. Stejně jako v této knihovně chceme v člověku vyvolat nějakou aktivitu, aby v této pasivní době, kdy kultura přichází k člověku ve formě masoxové kostky, projevil svou vlastní fantazii. Tady dostává knihovnu, kde by se měl dostat do příběhů jiných lidí, které ho inspirují pro vlastní život.
