Kdo tam nikdy nebyl, jen těžko může tvrdit, že už viděl všechno. Festival Burning Man, jedna z umělecky nejzajímavějších každoročních událostí ve Spojených státech amerických, návštěvníka vtáhne do ojedinělého bizarního světa, který připomíná filmového Šíleného Maxe, svět režiséra Tim Burtona i obrazy Salvadora Dalího.
Podmanivou přehlídku Black Rock City plnou excentrických postav, světel, ohňů, pitoreskních kostýmů, několikametrových soch a staveb, která každý rok na několik dní vyroste v nevadské poušti, si před lety zamilovala i čtyřiatřicetiletá rodačka z Trutnova Michaela Rýgrová.
Nejdříve tam odjela jako fanynka, ale brzy si vybudovala pozici v organizátorském týmu. Festival, kam se sjíždějí desítky tisíc lidí z celého světa, propaguje hlavně po Evropě. Ujít si samozřejmě nenechala ani letošní ročník na konci léta.
„Po každém ročníku si mozek jen pomalu zvyká na svět bez prachu a neuvěřitelností, které ho v Black Rock City zaměstnávají, a také na absenci přátel a celé té „rodiny z prachu“, s nimiž se uvidím až za rok. A s některými třeba už nikdy. Je to hořkosladká chvíle, kdy si člověk vychutnává pohodlí civilizace, tekoucí vody a splachovacích záchodů a zároveň teskní po všem tom krásném, co ho obklopovalo. Je to silné, až nepochopitelné, tolik emocí najednou,“ říká Rýgrová.
Jak jste se k festivalu dostala?
Je to jedna z osudových náhod. Když jsem studovala produkci na DAMU, potřebovala jsem pro jednu z prací obrázky a při hledání na Google jsem narazila na fotku nádherné a obrovské sochy z řetězů. Klikla jsem na ni a bylo to. Objevila jsem neskutečný svět umění a kreativity, který překračuje hranice všeho, co jsem doposud znala. Strávila jsem asi tři dny na internetu a hltala vše, co se dalo najít. Ihned jsem se do toho všeho zamilovala a na Burning Man odjela. Nejdříve jsem byla festivalovým dobrovolníkem a protože jsem v tom byla dobrá, začala jsem pro festival pracovat na plný úvazek.
Co je vlastně smyslem „Hořícího muže“?
To je skoro jako ptát se na smysl života a vesmíru. Burning Man dávno překročil hranice pouště, kde se v Black Rock City odehrává. Je to kultura založená na deseti principech, která se šíří po světě. Je to sociální experiment, nejbláznivější věc na světě, moře umění, znovuobjevování dětské radosti, hravosti a tvořivosti v nás. Festival posouvá hranice naší komfortní zóny, je to velká krása. Má v sobě vše, co si dokážete i nedokážete představit, což je asi ta nejpitomější a zároveň nejpřesnější odpověď, kterou můžete dostat.
Jaký máte k festivalu vztah?
Pouštní prach se mi dostal pod kůži a Burning Man a jeho kultura jsou můj život. Dal mi přesně to, co mi v životě chybělo, aniž bych o tom věděla. Mám ho ráda, protože mi v mnoha ohledech otevřel oči. Spousta lidí, které jsem potkala, jsou nyní moje rodina. I když by se mohlo zdát, že je to jen týdenní festival v poušti, já Burning Man opravdu vnímám jako kulturu, která se šíří po světě a dělá ho hezčím a lepším. Ti, kdo mě znají a vědí, jak moc sarkastická umím být, by vám potvrdili, že abych toto prohlásila, to už opravdu musí být něco.
Co vaše práce obnáší?
V organizaci Burning Man sedím hned na několika židlích a musím přiznat, že to je někdy náročné. Dostala jsem grant, který mi umožnil věnovat se rozšiřování festivalové kultury po světě celoročně. Podporuji komunity a projekty vznikající mimo USA a protože jsem z České republiky, mým hlavním teritoriem je hlavně Evropa, Blízký východ a Rusko. Mým posledním projektem, na který jsem opravdu pyšná, byl pilotní rok mentorského programu, ve kterém jsem přes dvacet lidí na vedoucích pozicích v regionálních akcích Burning Man z celého světa spárovala s managementem Black Rock City. Letos jsem měla také tu čest stát se jedním z hostitelů na Fly Ranch, což je rozsáhlý pozemek pouště, mokřin a teplých pramenů v Nevadě, který organizace Burning Man na začátku léta koupila.
Letošní ročník se konal nedávno, jak bude vypadat ten příští?
Brány Black Rock City se v Nevadě otevřou opět za rok od 28. srpna do 4. září. Ale nikdo nemusí čekat tak dlouho, Burning Man žije celý rok po celém světě. Teď na podzim se chystá řada menších Decompression party - například v listopadu v Londýně a v Amsterdamu a v prosinci v Paříži. V lednu se opět chystá Vienna Burning Ball, v únoru je v Německu Burning Baer. Na čarodějnice bychom rádi uspořádali menší setkání opět tady v Česku, ale jak to bude vypadat, záleží na lidech, kteří se chtějí zapojit.
Kolik lidí přijíždí do nevadské pouště v jednotlivých létech?
V roce 2015 a 2016 jich bylo 73 až 74 tisíc. Je to hodně, ale věřte mi, poušť je tak velká, že si člověk může užít i samoty, když chce.
Když si prohlížím fotografie z festivalu, trochu mi to připomíná bizarní svět filmového Šíleného Maxe. Je zde nějaká souvislost?
Ano, opravdu to připomíná Šíleného Maxe, a dokonce můžete najít i onu filmovou arénu Thunderdome, kde se zápasí. Ale samozřejmě ne na život a na smrt. Zároveň je to pohádkové místo Říše divů, kde se můžete stát Alenkou. Je to místo, kde každý pouští uzdu své fantazie, stát se může opravdu cokoliv. Mně Black Rock City hodně připomíná podivuhodné cesty rodiny Smolíkovy, každý kousek tam znázorňuje jinou bláznivou planetu.
Můžete vypíchnout nějaký velký zážitek?
Ty nejsilnější nemusí být srozumitelné ostatním. Nikdy nezapomenu, jak jsem uprostřed ničeho, daleko od všech kempů, v nejparnějším dni najednou z ničeho nic dostala čokoládovou zmrzlinu, tehdy mi to vehnalo slzy do očí. Nebo jak před naším barem loni zastavilo auto, z něhož vyskočilo asi pět lidí, dva přitáhli doprostřed baru přenosný mrazák, mrkli na nás a řekli: „Není zač!“ Pak odběhli k autu, sundali druhý mrazák, postříkali si pusu stříbrným sprejem a s huronským pokřikem odstartovali sněhovou bitku, která trvala asi 15 minut, dokud nám nedošla munice. Taky jsem se jednou ocitla v centru pirátské bitky, kdy se najednou objevilo asi pět lodí, na kterých piráti bojovali s nindži a děvkami. Jindy jsem hrála asi desetimetrový tetris, který hořel. Nebo si vzpomínám, jak mi kolem hlavy najednou prolétli dva třímetroví žraloci.
Kdo je typický návštěvník?
Tady nic jako typický návštěvník neexistuje. Společným prvkem je chuť se podílet na tomto bláznivém světě a jeho tvorbě, chuť si hrát, objevovat, posouvat hranice možného. Platí, že co si v Black Rock City dokážete představit, můžete i stvořit.
Areál festivalu tvoří kruhový obrazec. Co znázorňuje?
To je Black Rock City utvořené z tisíců stanů, aut a karavanů. Tvar města se řídí ergonomičností, navíc je krásný. Uprostřed stojí socha Muže, ulice vedoucí ze středu ven jsou očíslovány podle hodin, obytná část je mezi druhou a desátou hodinou. Vnitřní ulice se nazývá Esplanade a lemuje Playu, kde najdete stovky uměleckých instalací a interaktivních projektů. Další ulice po obvodu pomyslné podkovy města jsou pojmenovány písmeny od A po L a jejich názvy se každý rok mění, aby ladily s tématem dotyčného ročníku. Má adresa letos byla 5:15 a Donatello.
