Nelitujete, že jste Hradec vzal?
To vůbec, nelituji, ale přiznávám, že máte pravdu, je brzo na hodnocení, ale i na nalezení společných cest se souborem. Když odečtete covid, jsme vlastně pořád na začátku. Jsem figurka ve hře, která čeká, až hodí šestku.
S jakým pocitem se ohlížíte za covidovou výlukou, napáchala nějaké škody?
A jaké! Já osobně ten covid přežil dobře, ale segment kultury a instituce jako divadlo jsou zasaženy zásadně. A nikdo neví, jestli to nebudou změny trvalé. Škody jsou jak uvnitř divadla, tak i vně. Divácký zájem covid přibrzdil. Nedávno jsem byl na nějaké oslavě narozenin, kde se sešli lidé z asi deseti českých divadel a všichni řešili stejné problémy. Termínové kolize, propad návštěvnosti a snaha dohnat rok covidu za dva měsíce letošního podzimu. To zkrátka nelze.
Asi jste měl možnost v onom čase poznat dobře soubor. Překvapilo vás něco?
Měl i neměl. Svou druhou hradeckou inscenaci jsem musel odložit a soubor poznáte nejlíp, když s ním zkoušíte. A navíc je to dlouhodobý proces. Nepřekvapilo nic, víte, on každý soubor trpí jistými neduhy a hradecký není výjimkou. Covid ani té souborovosti nepomohl.
V čem je soubor specifický?
Když uvěřím smyslu daného zkoušení, tak si myslím, že je jeden z nejdisponovanějších v republice. Ale je těžké uvěřit, když zkoušíte do šuplíku, když víte, že premiérovat budete až bůhví kdy...
Jistě chodíte do divadel i v Praze či jinde a máte dobré srovnání.
Jen velmi nerad srovnávám, je to ošidné. Ale je zřejmé, že mnoho z našich herců by se v pražské divadelní džungli neztratilo, což dokazují nedávné odchody. A potom jsou kritéria jako soudržnost a pracovitost. A každý přerod s nimi zahýbe. Když jsem přišel, odešlo pět kolegů, a to je skoro třetina souboru, tudíž teď přichází doba zapracovávání a stmelování.
Minulou sezonu jste nazvali Hrdinové, nebo zbabělci, mottem nynější 137. sezony je otázka „Za jakou cenu lze koupit svobodu?“ Co vás k tomu vedlo?
Pořád si myslíme, že kvalita života se nedá měřit růstem HDP, ale tím, jaké hodnoty jsou pro nás nepostradatelné, a svoboda je jednou z nich. A obchodovat s ní se nikdy nevyplatí.
Jak jste daleko s celosouborovými Zbabělci podle Josefa Škvoreckého?
Kdybychom nevedli tento rozhovor, dopisoval bych s naší dramaturgyní Lenkou Smrčkovou poslední obrazy. Takže jsme u konce přípravné fáze a na začátku té jízdy. V úterý 19. října zahajujeme první čtenou zkouškou v Náchodě, v restauraci Port Arthur, kde se část románu odehrává. Chci hercům ukázat i další místa, o kterých se u Škvoreckého dočtou. Na jevišti bude skoro 30 postav, jedenáctičlenný dixieland a Škvoreckého svět – moc se těšíme.
Co na tom bylo nejtěžší?
Když dramatizujete skvělou knížku, vždy se nakonec dostanete před Sophiinu volbu: co nechat a co obětovat. V případě Zbabělců je to o to těžší, že Škvorecký se sice tváří „jakoby nic“, ale román je velmi důmyslně komponován a provázán, takže redukovat znamená zároveň přicházet o spoustu nádherných motivů. Ale když to čtete jako my poosmé, podeváté, dostanete se do hlubinných vrstev Dannyho světa. A to je úžasné dobrodružství. Teď toto okouzlení musíme přenést na herce a ti pak na vás, na diváky.
Co říkáte hereckým úvazkům v dlouhých seriálech? Nemůže to herce trochu pro divadlo zkazit?
Herci se dělí na dvě skupiny: na ty, co točí, a na ty, co na točení nadávají, ale ti povětšinou netočí. Nevím, proč by je to mělo kazit. Myslíte lidsky? Nebo umělecky? On je to širší problém. Kdyby byl plat v divadle odpovídající té dřině, tak bych jim někdy řekl: Vykašli se na to. Ale realita je taková, že jeden natáčecí den se taky může rovnat měsíčnímu platu v divadle. Tento systémový problém mě trápí, ale každý herec by si měl zkusit herectví na kameru, bez zkušenosti s neúprosnou kamerou není jeho herectví komplexní.
Ovšem zcela upřímně, já naprostou většinu té televizní produkce nesleduji, takže nevím, kam její úroveň klesla. Možná bych jim to zakázat měl... Ale vážně: mám upřímnou radost, když zahlédnu někoho z klicperáků na filmovém plátně. A nastává doba, kdy i ta mediální známost začne ovlivňovat návštěvnost.
Byli dramaturgové a šéfové, kteří si v Hradci plnili sny. Máte je i vy? Nebo je radši plníte svým hercům?
Mým splněným snem by bylo, kdyby herci měli splněné sny. A to se na 100 procent nikdy nestane. Ale každý gram splněného snu navíc je po covidu vyvážen zlatem. A ještě důležitější je, abychom dokázali pozvat naše diváky na představení, kde nebudou usínat, ale krásně snít.
Jaký je váš výhled v Klicperově divadle?
Chci diváky pozvat na všechno, co máme aktuálně na repertoáru, neb si myslím, že některé novinky ani nezaregistrovali. Vezmu to chronologicky a zastavím se až na konci roku. Nejbližší jsou premiéry Maryši a Benátského kupce, potom 17. listopadu přijďte před divadlo a zažijete happening k 30. výročí odchodu sovětských vojsk a v sále navážeme koncertem Mastixu, 21. listopadu na Noc divadel a prosinec je pak zasvěcen jazzu a Zbabělcům. 11. 12. 2021 je nejen numerologicky zajímavé datum, ale zrušte všechno, neboť na této premiéře nesmíte chybět, bude to velké. A pokud byste nestihli premiéru, hrajeme Zbabělce i na Silvestra.
