Znám vás roky, ale až nedávno mi došlo, že v názvu kapely není jen pouliční muzikantství, ale i místopis, tedy šest Náchodníků...
Lucie: Pokud si to dobře pamatuji, s názvem přišel brácha Tomáš. Podotýkám, že jsme se rozhodně neprofilovali jako pouliční kapela. Na začátku našeho setkávání jsme jezdili všichni z Náchoda do České Skalice, kde měl zkušebnu náš bubeník Ondra. Byli jsme tam tehdy jako pravidelní hosté, ale nebyli jsme doma. Dojíždění bylo protivné, nikam jsme moc nepatřili a bylo nás v tu dobu šest. Tomáš říkal, že jsme takoví bezdomovci z Náchoda. A to se nám líbilo. Byl to vlastně zvláštní název a mě hodně bavil odkaz na město, odkud pocházíme. Dneska nám říkají různě, pro někoho jsme Chodníci, pro někoho Na-chodníci a pro jiné NáChodníci.
Tomáš: Byl to jasný záměr. Už z šansoniérské podstaty máme rádi jazykové hříčky.
Po debutovém Baru Babylon a albech Misky Vah a Na cestě jste teď vydali čtvrté Hodiny bijí půl. Jaký z něj máte pocit? Cítíte progres?
Tomáš: Za sebe cítím velký progres ve všech směrech. Jednak je zvuk nekompromisně skvělý díky přístupu Milana Cimfe a studia Sono Records, což je asi ten nejlepší tandem v oboru, minimálně u nás. Desku jsme navíc točili naživo, tedy hráli jsme všichni dohromady, a dokonce i Lucie zpívala a naprostá většina těchto náběrů na desce zůstala. Tím jsme zajistili té nahrávce autentický projev, který jí určitě prospívá. K tomu při doaranžovávání jsem mohl používat několik skvělých vintage nástrojů, které mají v Sonu k dispozici, což zvuk posunulo ještě o kus dále. Navíc jsme se tentokrát nebáli ani backvokálů, takže říkám: Progres.
Lucie: Můj pocit je úlevný – celou mašinérii provázející vznik cédéčka se podařilo dovést do finále. Tím, že si vše po celou dobu řešíme sami, nestojí za námi žádné vydavatelství ani producent, je to náročnější. Jak po technické, tak po finanční stránce. Chci vyjádřit velký vděk všem kamarádům, což jsou muzikanti Olda Bohadlo, Tomáš Katschner, výtvarnice Klára Novotná-Mičíková a grafik Zdenda Balcar, kteří nám léta pomáhají vlastně „za hubičku“ a opakovaně. A taky upřímně děkuju podporovatelům, z nichž jeden – Aleš Krtička – za námi stojí celých 16 let naší existence a pomohl všem našim deskám, protože nás má prostě rád.
Jak si tedy CD u vás stojí?
Lucie: Přiznávám, že poslední natáčení bylo technicky nejlepší a nejkomfortnější. Ale možná je deska celkově smutnější a zatěžkanější než ty předešlé. Není to ani záměr, ani chyba, ani bonus. Prostě se takhle v posledních letech u NáChodníků tvořilo.
Tomáš: To je jako s každým novorozencem… Minimálně přechodně ho máte raději než jeho starší sourozence.
Odložený křestKapelu 6NaChodníku tvoří klavírista a zpěvák Tomáš Peterka, jeho sestra zpěvačka Lucie Peterková, klarinetista a saxofonista Petr Záleský, bubeník Ondřej Tuček, kontrabasista a dvorní textař Milan Poutník a houslista Tomáš Lhotský. Roku 2008 vydali první album, to poslední, čtvrté Hodiny bijí půl vyšlo na konci roku 2022. Začátkem dubna kapela plánovala křest CD i knihy veršů Milana Poutníka Ještě mi pořád scházíš v Náchodě v městském divadle, ale ze zdravotních důvodů jej museli přeložit na 29. května od 19 hodin.  |
Máte silné melodie, kdo má na ně v kapele nejsilnější čich?
Tomáš: Těžko říct, kdo největší, ale rozhodně se na nich podílejí všechny melodické nástroje, což je vlastně i zpěv Lucie. Takže občas trefa do černého od saxofonisty Petra, občas od houslisty Tomáše a doufám, že se často trefím do černého i já od piána. Pokud jde o zpěvovou linku, tu si Lucie v drtivé většině písní staví sama a občas ji pomůžu načrtnout já.
Lucie: Podle mě ale na úplném začátku je asi brácha, který začne proces tvorby vždycky u piána. Začne jamovat. Pak se nějak samovolně nabalí kluci, rytmika a melodika a já do toho hledám mezi Milanovými texty ten, který mi náladou sedí do muziky. Většinou z toho vznikne nová věc. Na už hotový text vznikly jen asi dvě písničky a pouze další dvě nejsou hudebně naše, ale převzaté. Jinak jsme úplně soběstační.
Rudolf Pellar říkal šansonu „písnička o něčem“, tedy s příběhem. Čím je pro vás?
Tomáš: To je trefné, taky to tak cítíme. Ale nemusí to být nutně příběh, ačkoliv u nás často je. Záleží, aby píseň vytvořila silnou náladu, emoční náboj, aby nebyla prázdná. A to je úkol pro textaře, skladatele i interprety. Všichni do toho musí dát maximum. Ale to by asi mělo platit pro každou dobrou hudbu.
Lucie: Pro mě je šanson písnička, která mě zasáhne. Prostě když mi zůstane v hlavě buď její téma nebo nálada nebo se mi při jejím poslechu vybaví nějaký konkrétní prožitek či pocit, považuju to za šanson. Žádné „slunce-žblunce“, aby se to rýmovalo. Nutně se s obsahem neztotožňuju, ale musím mu rozumět. A jestli je to veselé nebo smutné, jestli to má rockový, popový nebo swingový hábit, to je mi fuk. A Milan píše podle mě fakt skvěle. Píše z pohledu holky nebo ženy a není to laciné prvoplánové rýmování.
Často o sobě mluvíte jako o vypravěčích příběhů...
Lucie: Protože se necítím být klasicky vnímanou zpěvačkou, ale spíš vypravěčkou. Tím, že vnitřně tíhnu k sentimentu, samozřejmě raději vyprávím srdcebolně. Ale není to pravidlo. Takže pro mě je to o konkrétní a na posluchače přenesené nebo alespoň představitelné, náladě. Když je to veselé, měli by to tak cítit i oni, když se v písni pláče, měli by tomu rozumět a třeba i zaslzet.
V textech máte mnohé klasické prvky šansonových nálad – noc, hodiny, padající listí...
Tomáš: Mně bylo dovoleno napsat pouze jeden text na první desku, takže tohle je opravdu spíš téma pro textaře.
Milan: Šansony, jak už bylo řečeno, jsou písně o něčem. O lidech kolem nás, o ránech a večerech, o nocích beze spánku, o všem, co patří k životu člověka. Nemusím složitě hledat, stačí se dívat kolem sebe a poslouchat. Nemohu chodit se sluchátky na uších, protože tam neuslyším, z čeho mají lidé radost, co je trápí a proč jsou nešťastní. A proč jenom lidé? I padající listí vypravuje a díváme se na hvězdy, které už možná dávno vyhasly. Láska, to je věčné téma. Dokud budou lidé lidmi, budou se milovat i nenávidět, budou řešit problémy, těšit se na sebe, setkávat se i rozcházet. Stačí tedy jen se dívat kolem sebe a poslouchat.
Jaké jsou vaše nové příběhy na albu. Trochu v nich postrádám humor...
Lucie: Připouštím, že poslední deska je možná trochu pomalejší a pocitově smutnější. Dvě písničky jsou staršího data a v našem repertoáru jsou poměrně dlouho, ale na předchozí desky se nevešly, další dvě jsou z textařské dílny našich přátel Miloně Čepelky a Pavla Bělobrádka a jedna je převzatá hudebně, ale otextovaná Milanem. A je spíš dílem náhody, že na humor tentokrát opravdu nedošlo, byť mám v archivu i spoustu textů lehounkých, romantických a třeba i humorných. Lze si to ale vynahradit na koncertech, kde je to často v intermezzech veselé a v příbězích sladkobolné. Slzy a smích.
Tomáš: Podle mě jsou to zhudebněné pocity, vnitřní emoce převedené do veršů a snad to jsou emoce citově nechudého člověka. Pochopitelně se tématy krouží stále kolem toho věčného tance mezi on a ona a doufám, že ten konkrétní obsah vhodně doplňuje i naše hudba.
Je těžké dnes publiku nabízet autorský šanson? A vůbec poezii?
Tomáš: Jak se to vezme. Pokud nemáte ambice plnit velké haly a hrát na obřích festivalech, pak to těžké není. Šanson měl, má a snad ještě bude mít své publikum, které má rádo i poezii. Nejsou to davy, ale existují, chodí na koncerty, kupují desky a knížky a snesou náš trochu náročnější přístup k vedení naší pódiové komunikace s publikem. Snesou čtení poezie i prózy proložené hudbou a naopak a to je skvělé.
Lucie: Podle mě je to trochu komplikovanější, protože covidová pauza toho hodně změnila. Kulturní život se sice zase probouzí a ožívá, ale je to trochu jiné než před rokem 2020. Pořadatelé, pokud tu pauzu zvládli přežít, se snaží dělat akce třeba i méně často, ale sází na jistotu. Navíc, my jsme nikdy nebyli mainstream, taky nejsme moc ochotní hrát například na venkovních pódiích při různých městských slavnostech a podobně, protože potřebujeme soustředěného posluchače, takže si ubíráme další případnou možnost pro nové kontakty. Pro nás jsou ideální menší kluby. Ostatně poezie jako menšinový žánr v sále pro 500 lidí tolik nerezonuje. A přesvědčit pořadatele i publikum, že v našem podání je to fajn, většinou dokážeme až na místě. Tak je to občas takový začarovaný kruh. Ale když už nás někde ochutnají, obvykle nakonec dojde k vzájemnému souznění.
Koho jste pozvali na křest?
Lucie: Lucie: Sešlo se nám to moc hezky, takže budeme křtít dvojmo. Kromě CD to bude i třetí Milanova knížka veršů. Mezi hosty tak budou ti, kteří se s námi podíleli na obou projektech. To je třeba případ výtvarnice, malířky a naší dlouholeté kamarádky Kláry Novotné-Mičíkové, která s námi spolupracuje na obalech cédéček, ale zároveň skvěle ilustrovala všechny tři Milanovy knížky. Přizvali jsme si také kamaráda a oblíbence, herce a muzikanta Honzu Vápeníka. On moc hezky umí pracovat s Milanovými texty a já se moc těším i na jeho muzikantský příspěvek společnému večeru. A součástí večera bude i náš nehrající kapitán Miloň Čepelka, ale trochu jinak, než jsme původně zamýšleli. Doufám, že nový termín nebude problém ani pro další hosty, tedy, že nebude chybět třeba Pavel Bělobrádek, což je náš další dlouholetý spolutextař a trochu i mecenáš, no a pak samozřejmě naši blízcí a doufejme, že i milovníci poezie a příznivci NáChodnických příběhů.
Tomáš: S Miloněm už to táhneme dvanáctým rokem a moc nás to spolu baví, a to jak na pódiu, tak třeba při přípravě knih. Je ale pravda, že je nesmírně vytížený a ne vždy se nám společné vystoupení podaří termínově vyladit. Jednou, když Miloň nemohl vyrazit s námi, oslovili jsme Janka a už nám zůstal. A navíc je to přítel, s kterým jsme nedávno založili ještě úplně jinou kapelu Vápno & Klucy, ale to by bylo na úplně jiný rozhovor.
