Hradecký herec a muzikant, opora královéhradeckého Klicperova divadla, mnoho letních podvečerů mizí do Prahy, aby na letní scéně Musea Kampa alternoval s Václavem Koptou Jana Wericha.
Jak se cítil zkušený herec, když se v inscenaci Werich ocitl vedle populárních tváří z televize i billboardů včetně Vojty Kotka? A jak se cítil, když ho poprvé namaskovali na starého pána?
„Vůbec mi nepřijde, že jsem mu podobný. Všichni sice říkají, že jo, ale já si připadám jako někdo hozený jinam, bokem. A že by do mě přestoupil duch moudrého klauna, to věru nemůžu říct. Děsně fajn je, že kostýmy a masky dělal Marek Cpin, myslím, že to vystihl dobře a že za všechno může kárované sako a klobouk orámovaný brýlemi. A to přesně zapadá do toho, co a jak se hraje. Hlavně po dlouhé době, a to nechci hanět naše klicperácké dámy z krejčovny, mám na sobě super kvalitní materiál. A je příjemné v tom být,“ říká třiačtyřicetiletý herec.
Hrajete osobnost, jejíž nezaměnitelný projev a hlas zná každý. Nesvádělo to k imitaci?
Zaplaťpánbůh, nikdo po nás nechtěl, abychom ho kopírovali v gestech ani mluvě. Bylo by to blbé. Werich byl sám o sobě specifický ve všech ohledech, takže by to ani nešlo. Inscenace je spíše zaměřená na uzlové okamžiky jeho života a jde o to, abychom to klipovitým způsobem do dvou a půl hodiny natěsnali, aby to jelo jedno za druhým a aby si divák mohl udělat ucelený obrázek o tom, odkud vzešel, kam šel a jak skončil. A že konec nebyl zrovna veselý.
Ano, vždyť přirozené dojetí přichází ne z vůle dramatika, ale z vůle osudu...
Na jevišti jsme oba, mladý Jan a starý Werich, ale pak v poslední třetině představení nastane jejich rozžehnání, starý s mladým se neshodnou a navzájem se opustí. Myslím, že tohle pnutí se nám podařilo vystavět moc hezky.
Zároveň vám scénář předepisuje říkat známé věty a historky, které má každý spojeny s Werichovým hlasem...
Jasně, ale to je vlastně naše výhoda. Je to notoricky známé a nám, jak jsem říkal, nejde o kopírování, takže devadesát procent publika si to vybaví v původním znění. My tomu na jevišti jenom pomáháme, postrkujeme to správným směrem. Těžkou dřinu v tom nehledejte.
Z představení je cítit lehkost a rozhýbanost...
To je dílo režie Adély Stodolové Laštovkové a choreografie Lindy Rančákové, obě staví na pohybovém divadle. A v kompanii, která tam s námi je, jsou nejen výteční tanečníci, ale i výteční herci a zpěváci. Když se to, doufám, podařilo sešroubovat do jednoho celku, vyleze tohle tmavomodrý představení.
Existují názory, že nejde o plnohodnotné divadlo, ale jen o letní atrakci. Souhlasíte?
Víte, je to letní hraní a smysl letního divadla je velmi specifický, poněvadž léto je tu od toho, aby si lidi zejména odpočinuli. Není to Hamlet v kamenném divadle, kterého zkoušíte na dřeň, naše funkce je odpočinková. A není vůbec legrace dostat se do hloubky, ale ne zas moc, aby publikum neodcházelo úplně posekané. Nekončíme vůbec zvesela, přitom si myslím, že dobře a něžně.
Původní záměr ještě počítal se závěrečným balábile, kde by se prostřídali všichni Werichovi a Voskovcovi následovníci od Horníčka, Suchého, Kopeckého, přes paní Bohdalovou až po Lasicu a Satinského. Jenže se ukázalo, že to ruší, že je lepší to nechat doznít v tom velkém bolu, což ale nakonec shodí Jaroslav Ježek poslední větou: Volové, žádná lítost! A krásně všechno dozní... Werich doplatil na to, že se skrz komunisty nedostal ven, i na svou povahu a jistou pýchu, neboť doma byl zvyklý, že se většina věcí musela točit podle něj.
Co pro vás zůstalo z Osvobozeného divadla?
Pro mě jde hlavně o pregnanci slova, vytříbenost jazyka a předání myšlenky. Ti chlapi to uměli kouzelně, byť jejich řeč byla květnatá a barevná do všech možných směrů, ale vždycky šli přesně do finální tečky, do vykřičníku, tedy do zásadního sdělení, které si zapíšete do hlavy a odnesete do života. To je obdivuhodné. K tomu samozřejmě písničky a Ježkova muzika. Skladatel Petr Zeman ji báječně upravil, Ježka citlivě přes electroswing posunul do našich dnů, přiblížil ji dnešním uším, ale zanechal její duši. A to je správně. A když tam slyšíte úryvky třeba z Tmavomodrého světa, nenechá vás to chladným.
Škoda, že vám tam nenechali písničku, vždyť starší Werich v 60. letech točil desky s Karlem Vlachem...
Já vím, myslel jsem na to, ale nebyl čas. S textem se hodně pracovalo, přepisoval se, škrtalo se. Alespoň jsem si urval kousek Svítá, to když Voskovec odjíždí, přidám se k němu.
Je to jen jeden verš.
Ale stačí.
Takže jste rád, že jste se ocitl v takové letní produkci?
Režisérka Adéla mě volala ještě v koroně, že by měla pro mě práci na léto, že jde o Wericha a o alternaci Václava Kopty. Dobře, dobře, řekl jsem, ale měl jsem obavu, protože ač se na to díváte, jak se díváte, jsou v tom děsně provařená jména – Vašek, Vojta Kotek, Pája Beretová, Berenika Kohoutová, Matouš Ruml...
Zkrátka tváře z „bedny“...
Nesmírně mě překvapilo, jak chlapce z regionu, neznámého herce, jenž přijel do velkoměsta a ještě k tomu na Kampu, kde je na dohled Werichova vila, všichni skvěle přijali. Od začátku byli fajn, samozřejmě jsme se protrapnili první aranžovací zkouškou, ale to je vždycky a všude, ale je to úžasný. Alternujeme všichni se všema, jsme schopni hrát každý s každým, potkáváme se a to je nesmírně občerstvující. A od začátku nám všem šlo o to, aby to nebylo blbé. Nikdo nikoho neprudil, naopak fungovala vzájemná pomoc a pospolitost. Když jsem byl v Shakespearovských slavnostech, bylo to s lidma z Ostravy a znali jsme se, ale tady jsem šel do neznáma.
Ale potkal jsem, a nejen na jevišti, šikovné a dobré kolegy. Pavel Neškudla, který alternuje Ježka, na veřejné generálce místo Tmavomodrého světa zanotoval Život je jen náhoda, na další představení přinesl hvězdu na podstavci, že vymyslel cenu Zlatý Kiksík. Je putovní, každý, kdo něco zvoře, ji má do další reprízy. Pak ji držitel předá svému následníkovi, udělá se fotografie a vylepí v šatně s datem a kiksem. Jsme na to hrdí, každý by do takového klubu rád.
Už v něm jste?
Samozřejmě, třikrát! Víte, mluvíme o letním hraní, ale my nehrajeme „letně“, tedy na půl plynu. Naopak, je fajn, že se coby noví kolegové furt překvapujeme, a to nás nutí reagovat, čímž vznikají mnohdy nečekané situace. Však takové Osvobozené divadlo koneckonců bylo. Jak říkám v roli: Teď je to zapsaný v knížkách jako taková kostnatá nuda, kostnatá historie. A přitom my se chtěli normálně bavit a vydělávat, ale hlavně tvořit.
Werich je skutečná postava, jichž jste hrál už víc. V Ostravě Petra Bezruče, v Hradci třeba Františka Nedvěda nebo starostu Ulricha...
Ano, stávám se hradeckým bystařem.
Je to těžší?
Dvacet procent je kostým, dvacet světla, dvacet režie a dvacet text a maska. No, a zbytek už dokopnete... On Werich starší, kterého děláme s Václavem, ještě jde, ale Vojta Kotek a Honzové Nedbal a Meduna, kteří hrají mladého Jana, to mají o sto procent těžší. Musí si odžít všechny peripetie, slavné předscény, cestu do Ameriky, smrt Ježka, na nich visí všechny přelomové okamžiky. My s Václavem na to koukáme z lodě a vstoupíme do toho v závěru, abychom sehráli světabol starého pána.
Máte už nějaké ohlasy?
Vaši recenzi, ale slýcháme, že je to fajn. Přišla Alena Sasínová-Polarczyk z Ostravy a říkala, že je to prima cirkus, ale nejvíc samozřejmě, protože Ostrava je temná a ostrá, ocenila tu poslední třetinu, že je tam všechno, co k tomu patří. Byl se podívat i náš hradecký umělecký šéf Pavel Khek s manželkou, ti ocenili nejvíc dialogy mezi starým, mladým, Voskovcem a Ježkem.
Když prý jsme tam my, pořád chtěl ještě, připadalo mu, že toho hereckého propojení je tam pořád málo. Přiznal, že se děsně těšil, až zas budeme všichni spolu. Chtěl nás tam mít víc. A volal mi Honza Bílek, moc se mi líbilo, co řekl: Hezký jste to udělali a všichni jste si ten potlesk zasloužili. Tohle od kamaráda a hradeckého kolegy fakt potěší.
Co vás čeká v hradeckém divadle?
Maryša! Budu Vávrou, Lízala má hrát Filip Richtermoc, Francka William Valerián a hlavní hrdinku Anička Peřinová. Režírovat to bude Michal Hába a mělo by to být ostré a osekané, jak už to Míša dělává, myslím, že až westernové. První však bude premiéra Gogolovy Ženitby, to je radost s duem SKUTR, tam hraju Podkolatova, to je dojemná figura. Jsem moc rád, že jsem s nimi zase dělal, moc se mi líbí jejich divadelní vidění i volnost, kterou nám dávají, aby nás přitom se zdviženým prstem dostali tam, kam potřebují. A moc se těším na Zbabělce, celosouborovku s živou swingovou kapelou.
A co televize?
Nastupuju do primáckého seriálu Zoo, kde budu fotografem zvířat, takže bude na složenky a zase se - aspoň doufám - o něco víc profláknu. Přišel jsem o Volhu v České televizi, protože mám krátké vlasy a do seriálu o situaci na Kavčích horách v 70. letech se to nehodí. Škoda.
A rozhlas?
Jsem vděčný klukům z hradeckého Českého rozhlasu, že na nás nezapomínají. A to v době, kdy není moc moderní dělat dramatickou tvorbu v regionech. Dělají ji, když to jde, a dělají ji s námi. Rozhlas je ne úplně snadná, ale moc krásná disciplína, potkat se třeba s režisérem Pavlem Krejčím, to je velká škola.
Na závěr se nemůžu nezeptat na kapelu?
Mastix se rozprchl a Malou sadu jsem rozpustil, už jsem byl utahaný, tak jsem poděkoval a konec. Navíc jsem zjistil, že dvě kytary jsou pro mě už málo. Mám teď kapelu Čp. 01 – Vláďa Šrámek kytara, Tom Votava bicí, Martin Sedláček piano a Péťa Dlabola basa a já nehraju na nic, jenom zpívám, což je pro mě velký posun. Zjistil jsem, že mě kytara trochu vyhazuje z konceptu. Chci zkusit, co to udělá, když přijdu před mikrofon a budu zpívat svoje věci, za zády supermuzikanti. Snad na podzim vystoupíme v hradecké Náplavce. Není to rozjuchaný jak Mastix, spíš bluesrocková klubová záležitost. Uvidíme, jak to půjde, ale dělá mi to radost.
