RECENZE: Když už Jan Werich jednou byl, koukněme se, jaký vlastně byl

Pod názvem Jan Werich: Když už člověk jednou je… vešel do kin dokument ne snad průlomový či dokonce kontroverzní, nicméně důstojný, obsáhlý a divácky překvapivě vstřícný. I když je třeba zdůraznit, že nejsilnější je vždy tam, kde z dobových záznamů či z dopisů hovoří titulní aktér sám; přesně, vtipně, výstižně.

Jako motto si Werichův portrét půjčil jeho citát: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ 

Začíná takříkajíc zprostředka, 21. srpnem 1968 s nadbytečnou symbolikou ostnatého drátu – podobnou šablonu pak použije vícekrát, třeba v Urválkově projevu pro charakteristiku procesů 50. let. Ale s ohledem na polistopadové generace dává smysl vysvětlit, jak Wericha poznamenaly zákazy činnosti, „ta hrůza, když je každý den neděle“.

Od zlomového předělu se film vrací k počátkům tandemu V+W, od studentské recese po vznik proslulé forbíny, jež původně zachraňovala prodlevu při pádu kulisy.

Je dobře, že vedle výrazů obdivu Werichových následovníků Jiřího Suchého či Zdeňka Svěráka tu zazní jak podrobnosti o několika rozkolech s Jiřím Voskovcem, tak dvě podstatné připomínky – že V+W nebyli tak masově úspěšní, jak se traduje, a že se stylizovali do rolí plebejců, ač jimi rozhodně nebyli.

Navíc tvůrci znají výmluvnost detailu. Než rozebírat hrozbu nacistické perzekuce, stačí uvést, že na seznamech gestapa měli číslo čtrnáct a patnáct. Stejně tak americkou exilovou kariéru vystihne údaj, že sám Orson Welles jim natočil propagační snímek – a tím to skončilo.

Poválečné osudy, kdy se s nástupem komunistů cesty dvojice rozdělily, se převtělují do kapitol z víceméně známé filmové historie. Hodně se přetřásá kauza Císařův pekař, kdy si Werich vymohl změnu režiséra a současně si pohněval Voskovce, s nímž téma golema původně chystal, zmíní se i jiné hercovy role včetně televizních či neuskutečněných – pro padoucha v bondovce měl příliš dobrácký pohled.

Nechybí divadlo, ač vzpomínky Jiřiny Bohdalové dostaly překvapivě málo prostoru, partnerství s Miroslavem Horníčkem či Vlastou Burianem ani Werichova trefná reakce na zrušený zájezd na Západ: „Čech je největší čechožrout.“

Jan Werich: Když už člověk jednou je…

65 %

Režie Martin Slunečko, Miloslav Šmídmajer

Kinobox: 83 %

Od vpádu ruských tanků přes dočasný útěk a návrat nabírá rekapitulace výjimečného osudu na hořkosti. Přišly manželské krize, milenky, nemoci. A vztek. Antichartu, kam prý šel „na nátlak žen v rodině“ a rozezlen odešel ještě před koncem domnělé schůze, mu vynahradilo až poslední vystoupení se Suchým. Ovacemi mu národ vzkazoval, že chápe a nezazlívá.

Poslední předsmrtné okamžiky pak už dokument přehnaně rozpitvává, jako by chtěl přikrmit i potenciální divácký hlad po dojemném bulváru, ale meze nepřekročí. Ostatně samo účinkování Werichovy vnučky před kamerou zaručuje chválabohu jasné mantinely, kam až může zajít svědectví, jaký byl Jan Werich.