RECENZE: Strhující Pastorkyňa u Klicperů. Tomicová vzbuzuje pochopení i lítost

Režisérka Diana Šoltýsová se v Její pastorkyni, kterou uvedla v hradeckém Klicperově divadle, má o co opřít. Klasický psychologicky propracovaný text Gabriely Preissové, v němž není věta navíc, umocňuje zvukomalebné fiktivní nářečí i výborní aktéři neustále na jevišti.

Režisérka Diana Šoltýsová je z tvůrců, kteří ručí za každé jevištní slovo i gesto. Poznávacím znamením, jak už ve studiu Beseda odhalila v Haně podle Aleny Mornštajnové, jsou pro ni – vedle silného názoru – přepálené emoce, které mnohdy trvají déle, než by měly. To snad diváka může zneklidnit, nikoliv však zmást.

Její druhá režie v hradeckém Klicperově má spoustu kvalit, z nichž nejpodstatnější je přiznaný nebezpečný balanc stylizované exprese nad pastí doslovné hysterie. Ubrzdit a vyrovnat, to je velké umění.

90 %

G. Preissová:

Její pastorkyňa

režie Diana Šoltýsová, Klicperovo divadlo

Režisérka také vrací dnes už starožitný termín hanby, hanby před bohem, sousedy, tedy veřejným míněním, i hanby před vlastním svědomím. Vše za pečlivého dohledu dramaturgyně Lenky Smrčkové.

Sevřené venkovské drama ženského údělu umocňuje stylizace do moderního antického dramatu, k němuž krutostí a nevyhnutelností osudů nemá daleko, a aranžmá připomínajícího operní pásmo, v němž všichni defilují jako chór, svatý obrázek z kapličky nebo voyeuři s instinkty drůbeže.

Její pastorkyňa stojí na neměnné scéně Agnieszky Páté Oldak, stačí obří rám s božím okem, dlouhý současný bar, světlo a tma, hluk a ticho a jako metafora nejjasnější – seno a sirky. Funguje i symbol akvária, které dusí a kam každý vidí, i motiv červeného prádla v nadčasových kostýmech.

Úderné choreografie Ireny Kristekové nejsou pouhou folklorní výšivkou, muzika a písničky Davida Hlaváče zbavují lidové motivy krojované idyly až k současné rockové přímočarostí, aniž by popřely svůj grunt. Tady nejde o moravský realismus, ale o lidské peklo, prožité a protrpěné.

Kostelnička a Jenůfa

To se týká hlavně dvou hlavních představitelek. Hradecká činohra učinila tváří inscenace hlavně dnes už hostující populární herečku Pavlu Tomicovou.

Ceněná představitelka komických i tragických rolí pojala Kostelničku subtilně, v jejím podání nejde o autoritu obce, jež má pro každého radu, ale o soucitnou trpitelku plnou strachu, že se rodové prokletí, těžší než by jeden unesl, bude opakovat.

V kolárku a se staženými vlasy vzbuzuje pochopení a lítost. Škoda, že na premiéře nejistou herečku, jinak v gestech a situacích přesnou, zrazoval ve zvukovém aranžmá hlasový rejstřík.

Jenůfa je nejen po Haně další velkou rolí Lucie Andělové, jež se od roztoužené a milující dívky dokáže v naprostém odevzdání schoulit v uzel neštěstí smýkaný události. Jde až o fyzickou proměnu, promyšlenou v každém detailu, vrcholící v punkově sebevědomém tanci vykoupení, když s úlevným pohrdáním nechala všechno za sebou.

Lídrem situací je všudepřítomná Rychtářka, jíž suverénní Kamila Sedlárová vtiskla personu obecní drbny s gesty soudce Roy Beana. Westernový duch dává tušit i William Valerián v úloze lehkomyslného opilce Števy, byť zprvu budí dojem, jako by do Pastorkyně nakráčel ještě jako Francek z Maryši.

Znamenitým nápadem je jeho živá hra na šalmaj, hudebním talentem obdařený herec však začíná mít na floutkovské proutníky patent. Stejně jako Jan Vápeník v roli Ľaca na jeho protipól. Kolik už se nahrál odmítaných neotesaných dobráků? Typově to však oběma sedí, pokud by si to vyměnili, šlo by už o jinou komedii.

Sbor doplňují spolehlivá Martina Eliášová jako Stařenka, která mnohé předvídá a mnohé nechce slyšet, a postavy rychle střídající Martina Czyžová a Maria Leherová. Souhra všech je nesamozřejmá a obdivuhodná. Stejně jako celá Její pastorkyňa, model 2023.