Ján Sedal, jenž byl jedním z pilířů legendární goldflamovské éry HaDivadla, nepatří k seriálovým tvářím. Umí si vybírat. Ač se objevil v televizním Případu pro exorcistu nebo ve filmech Alois Nebel, Hlídač č. 47, Cesta z města, Díky za každé nové ráno či Dědictví aneb Kurvahošigutntág, drží se hlavně divadla.
Nejen zkušenosti s nadžánrovými projekty site specific, při nichž se hraje divadlo po celém domě od výtahů po půdu, ho přivedly do hradeckého Draku, kde v projektu na motivy Jana Amose Komenského ztělesňuje stav vládců. Hlavní jsou přátelské vazby.
Ján Sedal
|
„Kamarádím se se scénografem Tomášem Žižkou, už dávno pradávno jsme se domlouvali, že bychom spolu rádi něco udělali. Tomáš mi zavolal, že bude s Ondro Spišákem dělat Labyrint světa, seznámil mě s Dominikou Špalkovou, padli jsme si do oka. Tak jsem si řekl: Co bych seděl doma, pojedu do Hradce,“ říká sedmašedesátiletý herec.
Věděl jste, co vás čeká?
Hrozně jsem se těšil, protože Venda Poul, s nímž hraju, je můj spolužák, byl o ročník níž. I s ním jsme se dlouho bavili, že bychom si spolu rádi zahráli. Takže se toho spojilo víc: mohl jsem vidět Vendu, pobýt tady s ním, a dokonce si ním i zahrát. Navíc je tu Lucka Bulisová, moje letitá kamarádka, kterou mám hrozně rád, Jiří Vyšohlíd, guru všech, kteří odevzdávají svou muziku divadlu. A vůbec pobývat v tomto městě je ohromné.
Drak jste sledoval už dřív?
Samozřejmě, když jsme studovali loutkárnu, jezdívali jsme do Hradce a s obdivem tady stáli, čepice v ruce, a zbožně koukali na všechny ty legendy, které tu hráli od Matěje Kopeckého po Vyšohlída či Vláďu Marka, samozřejmě nesmím zapomenout režiséra Josefa Kroftu, k němuž jsme měli obrovskou úctu. Jakmile byla nějaká premiéra, už jsme přešlapovali okolo.
Jak se v Labyrintu světa cítíte?
Tenhle druh site specific je zvláštní, protože jak jsme rozdělení na dvojice, nevidím další kolegy. Takže těžko můžu mít představu, jak hra celkově působí a vypadá. Vidím jen to svoje, což je na tom sice nejzajímavější, ale zároveň také jemné prokletí, protože nevím, jak to dělají ostatní. To je opravdu nová zkušenost, protože nikdy to neuvidím celé.
Stíháte sledovat reakce publika, třeba školních dětí?
Mám černé brýle, takže je moc nevidím... Víte, oni jsou také překvapení, ještě nic takového neviděli, něco tak specifického, zajímavého a velkorysého. Že je někdo vede po ulici, otevře dveře a ve výtahu se hraje divadlo, řežete kolegovi jazyk, dáváte mu do ruky mýdlo, růžové brýle, hroší kůži, všechno jsou to symboly prostředků, kterými se můžete dostat k moci. Myslím, že je to zajímavé pro obě strany.
Máte nějaký postřeh z diváků?
Moc ne, oni nemůžou mluvit, ale vidím jim na očích, že je to velice zajímá. Myslím, že je to pro ně až šokující. Stoupají s námi do vyšších a vyšších pater. Je dobré, že to není doslovné. Nemá to nikoho poučovat, co ta politika, když mluvím za sebe a Vendu, obnáší. Mluvíme obrazně.
Když dojdete úplně na vrchol, zůstanete jako vládci světa sedět v křeslech a divák chvíli neví, kam dál.
To je zvláštní pocit i pro nás. Koukáme na sebe a nic. Nemůžeme jim říct: Jděte. Tak to bylo Ondro Spišákem zrežírováno. Čas je takzvaně nekonečný, oni stojí, koukají, skoro se nic neděje, i když vlastně ano: sedí tam dva chlapi v křeslech. A divák chvíli neví, která bije, říká si, co teď?
Labyrint světa a ráj srdce |
Už od začátku jste věděl, že budete ztělesňovat stav vládců?
Dávali nám vybrat, pamatuju se, že jsme seděli v hospodě a já byl úplně zmatený, nikdo moc nevěděl, co to bude. Myslím, že jsem chtěl dělat duchovního, to mě lákalo, ale pak Vendovi a mně přidělili vládce. Popadla mě až úzkost, že mám hrát o politice, vždyť je to divné. Nakonec to skončilo dobře, s Vendou jsme se scházeli, dlouho o tom mluvili, psali si nápady. Venda je úplně chrlil, byla to úžasná práce, navíc jsme spolu tady široko daleko nejstarší.
Asi bylo těžké vytvořit politika, aby to nebyla satira na dnešní časy?
To ano, nechtěl jsem aktualizovat, mluvit třeba o Klausovi, vůbec vyslovovat ta jména by mi bylo protivné. Aktualizace se mi v divadle nikdy nelíbily, u nás třeba jen Venda chvíli podrží deštník, jako když 17. listopadu na Zemana létala vajíčka. My to ale nepojmenováváme, že jde o něj. Raději mám metafory.
Hezký nápad je s miskami se zrcátkem na dně...
To je první, co diváci udělají, když je zveme na předvolební prasečí rypáčky, podívají se na sebe.
Takže nelitujete, že jste přijel do Hradce?
Vůbec ne. Site specific jsme dělali už kdysi v Brně v HaDivadle, to ještě žil skladatel Jiří Bulis. A vůbec se tomu tak neříkalo. Vodili jsme lidi po různých zastávkách, kde jim tu a tam někdo něco hrál. Mám i jednu krásnou mezinárodní zkušenost.
Zažil jste vrcholnou éru HaDivadla, občas hostujete v Praze. Teď jste na volné noze?
Ano. Bydlím v Brně, ale tam v ničem neučinkuju. Moje současná živnost je hraní s pražským divadlem Vosto5, mám s nimi dvě představení, Péráka a Dechovku. Obojí dělal Jirka Havelka, geniální režisér, úžasný tvůrce. Hrozně dobře se mi s ním dělá. Kdyby ještě něco chtěl udělat a myslel by si, že by bylo dobré, abych v tom hrál, vůbec neváhám. Ani bych se neptal, o čem to má být. On je záruka, že to bude minimálně nesmírně zajímavé a hlavně vždycky dobré.
Ján Sedal v inscenaci hradeckého Divadla Drak Labyrint světa a ráj srdce.
A viděl jste v Draku jeho a Zákosteleckého Poslední trik Georgese Méliese?
Samozřejmě, to je geniální! Nádherné zázračné divadlo s filmovými triky, krásně udělané.
Jaký máte vztah k filmům?
Víte, práce ve filmu je kšeft od Pánaboha, to si sám nezařídíte, buďto vás někdo osloví, nebo také ne. Hrál jsem v mnoha snímcích, příjemná byla třeba práce s Milanem Šteindlerem, starým kamarádem, na komedii Díky za každé nové ráno. Byly i další zajímavé role, ale nijak se filmem nezabývám. Popravdě, ani na to moc nemyslím, zakázal jsem si to. Buď vás někdo chce, nebo nechce. A navíc nevíte, jak to dopadne. Zaujme vás scénář a může z toho vzejít úplná blbost. Nebo krása.
Seriály vás neoslovily?
Nabídky sice přišly, ale to není pro mě. Jen divadlo a občas film. To by musel být strašně specifický seriál, abych na to kývl, třeba historický nebo detektivka. Nebo v takovém jako jsou Haló, haló nebo Hotýlek.
Třeba České století?
Ano, to bylo naprosto úžasné.
V něm jste v dílu Je to jen rock’n’ roll z roku 1976 o vzniku Charty 77 ztělesnil k režimu loajálního dramatika a přítele Václava Havla. Celý váš dialog s Markem Danielem se točil v sauně...
To se točilo na Hradě ve skutečné Husákově sauně. V hradních zahradách blízko plotu stojí vila, kam se běžný člověk nedostane. Před ní je jakýsi domeček vojenské posádky. Vila je opuštěná, má dost velkou kuchyň a vedle je originál sauna, kam prý chodil Husák. To bylo nesmírně zajímavé, ale ještě zajímavější bylo, že jsme skákali do úplně horké vody, přitom v sauně má být ledová. To bylo pro to, abychom tam vydrželi, točilo se celý den. Bylo to šílené, celý jsem se rozmočil, kůži měl fialovou. Mohlo se to asi natáčet kdekoliv jinde, ale režisér to chtěl přímo tam. Dokonce jsme kvůli tomu čekali, protože nebylo povolení ke vstupu. Takže jsem se ocitl skoro na Hradě, což je sám o sobě zážitek.
Nechybí vám stálé angažmá?
Nechybí, spousta herců to tak má zařízené. HaDivadlo už má jinou éru. Stál bych tak o dvě divadla u nás, ale tam mě asi neosloví, takže ani nemá smysl o tom uvažovat. Takhle mi to stačí. Za rok bych se možná měl vrátit do Draku, ale o tom ještě nechci mluvit. A kdyby mi někdo nabídl projekt podobný Labyrintu, rád to vezmu, nebo třeba kdyby se ozval Jirka Havelka. V Dechovce nás je osmadvacet, tanečníci, živá kapela ze Sto zvířat. A všichni jsou úžasní. Jirka má magickou schopnost přizvat k práci tým, kde se nikdo s nikým nehádá, nezávidí si, každý dělá jen to, co má. A moc rádi se vidíme, cítím se s nimi nesmírně dobře.
