Jeden z majitelů Luční boudy Stanislav Beneš spouští laptop. Za několik vteřin se na obrazovce objevují unikátní 77 let staré černobílé záběry. Dělníci na nich kopou základy, tesaři upravují trámy a další muži pracují na lešení.
Díváme se na kopii filmového dokumentu z roku 1938, který zachycuje rekonstrukci Luční boudy po ničivém požáru. Staveniště na náhorní planině pod Luční (1 555 metrů) a jen o metr nižší Studničnou horou ze všeho nejvíc připomíná mraveniště.
„Dokument máme teprve asi měsíc. Dostal se nám do rukou prostřednictvím potomků rodu Bönschů, kteří Luční vlastnili do roku 1938. V tomto roce ji prodali, avšak působili zde až do konce války. Kopii filmu nám přivezl Henrich Galle, prapravnuk Wincenzze Bönsche, který Luční koupil na přelomu 19. a 20. století. V pětačtyřicátém, když museli odejít, mu bylo sedm,“ říká Beneš.
Vedle něj u dřevěného stolu v největší místnosti proslulé boudy sedí i spolumajitelka Klára Sovová: „Věděli jsme, že po Krkonoších se už několik let potulovala jiná kopie tohoto filmu, ale neměli jsme ji k dispozici. Když jsme film poprvé viděli, byl to neopakovatelný pocit. Je to obrovská vzácnost.“
Majitelé utekli při vyhlášení mobilizace
Samotné rekonstrukci v roce 1938 předcházel požár, který v noci na 2. října Luční téměř zničil, zůstaly jen obvodové zdi.
Krkonošské hřebeny byly po zářijové mobilizaci roku 1938 obsazeny jednotkami československé armády a staly se pro civilisty uzavřenou zónou.
Luční boudaNachází se na jednom z nejvzácnějších míst Krkonošského národního parku. Chata na místě stojí už od poloviny 17. století a byla to hlavně zemědělská usedlost, kde se však již od začátku 19. století konaly kulturní akce a nejrůznější oslavy pro obyvatele hor. Roku 1914 byla dokončena přestavba, která umožňovala ubytování v několika noclehárnách. Chata v roce 1938 vyhořela, stávající podoba je z roku 1940, kdy ji pro své potřeby opravila německá armáda. Luční boudu od roku 2004 provozuje společnost AEZZ. Kromě stylové restaurace a bufetu tu funguje také pivnice s historickými malbami a více než padesát pokojů šesti kategorií od turistických lůžek až po luxusní pokoje ve zrekonstruované části objektu. Současní majitelé navíc k původním tradicím přidali tradici novou: vaření piva. |
„Bönschovi, tehdejší majitelé Luční boudy cítili, že může dojít ke konfliktu. V den vyhlášení všeobecné mobilizace včas utekli za hranici do Slezska, kde našli dočasný azyl na Schinglově boudě. Již dříve odehnali dobytek a prasata, bouda zůstala prázdná,“ říká Beneš.
Na to, jak došlo k požáru opuštěné Luční boudy, jedné z nejvýše položených horských chat ve střední Evropě, se dosud názory různí.
Vypálení mohlo být pomstou československé armády za podporu nacionalistického turnerského hnutí a jeho hlavy Konráda Henleina, který se pravidelně účastnil turnerských slavností na Luční boudě a stal se vůdcem sudetoněmecké strany usilující o rozbití Československa.
Armáda mohla mít také zájem na zničení významného strategického bodu, který by v případě německého útoku mohl obráncům Československa působit problémy.
Není však vyloučeno ani to, že požár způsobili svojí neopatrností opilí vojáci. Prázdná Luční bouda byla napěchovaná zásobami, sudy piva i lahvemi s alkoholem, protože byla připravena na tradiční zářijovou horskou turnerskou slavnost.
Objevily se i názory, že požár založily německé oddíly, které boudu obsadily. Nejméně pravděpodobné je, že požár založili českoslovenští Němci, kteří roku 1938 museli v okolí boudy kopat střelecké okopy. S touto teorií přišla po válce česká strana.
Ruiny shořelé boudy. Při přestavbě vedly koleje až k budově.
Každopádně personál boudy, který se mohl po podepsání Mnichovské dohody 29. září 1938 a ústupu českých vojáků začátkem října vrátit zpět, našel na chodbách zničené boudy kanystry po benzinu, který sloužil k postupnému zakládání ohně v místnostech.
Už před požárem byla chata vyrabovaná
Klára Sovová listuje v nedávno vydané knize Miloše Bartoše, který podrobně popsal historii Luční boudy. V publikaci nechybí ani zmínka o historické události, ke které se více než minutové torzo filmového dokumentu vztahuje.
„O den později (po vyhlášení všeobecné mobilizace, pozn. red.) se vedoucí boudy Hans Fuchs a jeho bratranec Helmut Beutel vrátili na hraniční čáru a pozorovali, co se na Luční boudě děje. Hans Fuchs ve svých vzpomínkách píše, že viděl namol opilé československé vojáky, kteří byli na kolečku odváženi do střeleckých okopů na Studniční hoře,“ cituje badatel Miloš Bartoš ve své knize svědky událostí.
Požár vypukl 1. října 1938, před tím byla Luční kompletně vyrabovaná. Po Mnichovu byla uznána za pravdivou verze, že Luční boudu zničila při ústupu z pohraničí československá armáda a majitelé Wilém a Wincenzz Bönschovi dostali odškodné přes 1,5 milionu říšských marek (13 milionů českých korun). Strategická poloha Luční boudy rozhodla o okamžité obnově.
Novou boudu stavěli nuceně nasazení dělníci
Původním cílem bylo vytvořit výcvikové středisko pro německý wehrmacht, ale až do roku 1945 tam bylo výcvikové středisko pro Hitlerjugend a vojenské spojařky.
Lámání kamene pro stavbu
Výstavba byla i na dnešní dobu velmi rychlá. Začala hned v říjnu a už v létě roku 1940 bylo návštěvníkům připraveno pět společenských místností se 150 lůžky.
O tom, jak byla výstavba nové Luční velkolepá, si lze udělat představu nejen z dochovaného filmu, ale i z dobové dokumentace. „Na staveništi pracovalo až 300 dělníků,“ uvádí Bartoš.
Vzhledem k tomu, že Němci byli odveleni na frontu, bylo na stavbě nuceně nasazeno několik desítek francouzských a ruských dělníků, ale i Češi a Slováci.
„Práce na obnově byla velmi tvrdá. Například budování elektrárny musela být skoro otrocká práce. Ve skále dělníci vykopali jeden a půl kilometrů dlouhý náhon, kde byla umístěna trubka a vedení, aby na Luční fungovala elektrika,“ říká Beneš.
Dělníci získávali písek k betonování nedaleko při cestě na Obří boudu a čistili ho vodním proudem Bílého Labe. Materiál dováželi na staveniště důlními vozíky po kolejích.
Majitelé Luční boudy Stanislav Beneš a Klára Sovová
Nebýt porážky nacistického Německa, Luční bouda by měla zřejmě půdorys hákového kříže a byla by třikrát rozlehlejší, než jak ji známe dnes. Díky rekonstrukci v letech 1938 až 1940 dostala bouda moderní vybavení, včetně větracích šachet, výtahu, ústředního topení nebo domácího telefonu.
V porovnání se starou budovou měla objem o téměř šest tisíc metrů krychlových větší - celkem 24,5 tisíce.
Sklepy připomínají podzemí pohraničních pevností z 30. let minulého století.
„Ze všech koutů tady dýchá historie. Jsme nesmírně vděční potomkům slavného boudařského rodu Bönschů za poskytnutí dobových dokumentů. Kruh po více než sedmdesáti letech se tím pro nás symbolicky uzavřel,“ dodává Beneš.
