Hned první den prodeje zmizela z nákladu 300 výtisků třetina a zbytek byl pryč během prvního měsíce. Muzeum proto na podzim pořídilo dotisk, který také rychle mizí.
„Byl jsem překvapen, protože jsme po předchozích zkušenostech, kdy nám knihy zbyly, byli opatrní. Knížka má krásný design. Sama o sobě je velmi půvabná a lidé ji kupují i jako dárek pro příbuzné,“ komentuje úspěch publikace ředitel muzea Bohumír Dragoun.
Na vzniku publikace se podílelo pět autorů. Většinou jde o deštenské pamětníky, kteří historické snímky doplnili o popisky. Část snímků pochází ze sbírek muzea, většinu však muzeu pro vydání publikace věnoval deštenský patriot Jan Hlaváček, který staré fotografie sbírá.
„Měl jich mnohem více, než bylo v našem archivu. Tak jsme si řekli, že takto krásnou kolekci se vyplatí vydat. On je kolikrát neměl fyzicky, ale digitálně, což v dnešní době stačí. Vlastně vše, co sežene, věnuje do muzea,“ říká Bohumír Dragoun.
Autoři původně zamýšleli umístit vedle sebe historickou a současnou fotografii, ale brzy tento nápad opustili. Řadu snímků nelze kvůli zalesnění krajiny v padesátých letech pořídit. Jak je patrné z fotografií, hory se neuvěřitelně změnily a řada domů zmizela. Kniha neoplývá množstvím textů. Místo dlouhých pasáží poskytuje čtenáři pouze popisky k jednotlivým snímkům. Cílem nebylo dlouze pojednat o dějinách obce, ale vyprávět o místech a jejich proměně v minulých desetiletích.
Nejstarší se datuje před letopočet 1880
„Snažili jsme se nejít do velké textové části. Lidé o to tolik nestojí. Kdo kde bydlel a kdo to pak koupil, to nikoho dvakrát nezaujme. Popisky jsme původně měli mnohem delší, a tak jsme je museli krátit. Je samozřejmě zajímavé, když je u snímku nějaký příběh, například Masarykovy chaty nebo Panorámy. Ale nechtěli jsme zabíhat do detailů,“ vysvětluje ředitel.
Publikace obsahuje historické pohlednice i fotografie. Nejstarší pochází ze skleněné desky a datuje se před letopočet 1880. Datace snímků končí v 60. letech minulého století. Jen interiér Národního domu je mladší, protože snímky z interiéru ve sbírkách nejsou. Kniha je členěná podle jednotlivých osad, které dnes tvoří obec Deštné. Některé z nich byly v minulosti samostatnými vesnicemi.
„Jde třeba o Zákoutí nebo Jedlovou. Je zvláštní, že horní obec, Oberdorf, na snímcích prakticky nemáme. Nebyla zřejmě moc vyhledávaná a fotogenická. Naopak střed obce je silně zafotografovaný, podobně Jedlová s kostelem. K focení vždy lákal hlavně kostel, škola a fara,“ upozorňuje Dragoun.
„Sudeťáci, co sem jezdí, hledají kořeny“
Všechny texty v publikaci jsou nejen v češtině, ale také v němčině. Orlické hory totiž leží v Sudetech a zdejší vesnice byly před druhou světovou válkou většinově německé. Několik desítek výtisků publikace proto zamířilo také na západ.
„Dějiny českého a německého národa byly strašně dlouho svázané a neměli bychom se tomu vyhýbat. Naše generace už v sobě nemá ten blok, nemáme přímé zážitky z války a z odsunu. Negativní vazba už u nás vymizela. Sudeťáci, co sem jezdí, nepřemýšlí o nějakých restitucích, ale hledají kořeny svých předků. Nedávno jsem mluvil s pánem, který mi vyprávěl, že jeho tatínek učil ve zdejší německé škole. Odvezl si knížku, protože byl rád, že se k těm fotografiím vůbec dostal,“ uvažuje Bohumír Dragoun.
Kniha je jednou z prvních zdejších česko-německých publikací. Dosavadní texty byly většinou česko-polské, případně to byly publikace vydané v zahraničí vysídlenými Němci. Muzeum nyní připravuje další podobné knihy. Ve stejném designu by chtělo vydat ucelenou řadu z jednotlivých obcí Orlických hor.
„Archivní materiály máme, alespoň nás to donutí jít mezi lidi a získat další snímky. S panem Homolkou a dalšími nyní chystáme Orlické Záhoří,“ naznačuje budoucí záměry ředitel deštenského muzea.
