Audiovizuální dobrodružná londonovka Bílý tesák, kterou v hradeckém Draku připravili režisér Jakub Vašíček a dramaturg Tomáš Jarkovský, získala loutkářskou cenu Erik pro nejinspirativnější představení sezony 2017/2018. Nádavkem 5. října za titulní roli převzal herec Milan Hajn Thálii.
Co mu v Národním divadle táhlo hlavou?
„Že by bylo fajn tu cenu dostat, ale nebylo by fajn jít si pro ni na jeviště a mluvit před celým Národním divadlem v přímém televizním přenosu,“ přiznává herec.
Jak jste se tam cítil?
Byla to velká směs pocitů. Jednak jsem si připadal trochu nepatřičně. V našem oboru se ceny samozřejmě udělují a mají svoji prestiž, ale žádná nemá takovou publicitu a známé jméno jako Thálie, takže jsem se tam musel chvíli rozkoukávat a na tu slávu okolo si zvykat. Zároveň jsem ale měl velkou radost, že tam můžu být za Drak, za loutkové divadlo a za Hradec.
Cenu budete mít doma, nebo ji necháte divadlu?
Cena teď bude nějakou dobu vystavena na čerstvě otevřené výstavě Příběh Draku v našem Labyrintu. Pak ji odvezu do Plzně bývalé kolegyni z divadla Alfa Blance Josephové Luňákové, protože tu její za celoživotní mistrovství jsem kdysi při nějakém večírku shodil z police a ona se rozbila. Blanka už mi z té rozbité slíbila věnovat ucho se střepem, které pak vrátím zpátky na výstavu.
Je Bílý tesák nějakým milníkem ve vašich rolích?
Bílý tesák je rozhodně nejspeciálnější úlohou, kterou jsem jako herec, respektive loutkoherec, dostal. Všechno dění na jevišti snímám živě kamerou coby očima Tesáka, takže se nejvíc soustředím na to, aby záběry byly co nejpůsobivější. Většinu představení za mě hraje kamera a obraz, protože o tom, jaký Tesák je, vypovídá to, jak se dívá na svět.
Které role jste měl či máte nejradši?
Nemívám oblíbené role, ale spíš celá představení, která dokážou diváky strhnout nebo dojmout. Měl jsem rád Hamleteena v Alfě, v Draku pak Poslední trik Georgese Méliese, U kanónu stál, mám rád Vyšla hvězda nad Betlémem, kterou budeme hrát i letos o Vánocích, rád hraju Bílého tesáka a zdá se mi, že bych mohl mít rád i naši nejnovější Zeď.
V představení Zeď vyprávíte, že jste ze sportovní rodiny. Co vás nasměrovalo na pražskou DAMU a k loutkám?
Jsem ze sportovní rodiny a naši mají k životu sportovní přístup, takže když jsem v osmi letech přišel s tím, že chci jít na konkurz do Klicperova divadla, nebyli proti. Vladimír Morávek tenkrát hledal Kaie do Sněhové královny a vybral si mě a Lukáše Chromka, se kterým jsme se alternovali. Když pak Morávek potřeboval do inscenace dítě, byl jsem pro něj nejjednodušší volbou a použil mě ještě v Hamletovi a Betlému. Měl jsem to v divadle rád, bylo to kouzlo a dobrodružství a taky se mi líbilo, že často nemusím být ve škole. Potom na gymnáziu jsem začal chodit do Jesliček a brzy měl jasno, že chci na DAMU. Tam jsem se dostal do ročníku Marka Bečky z Buchet a loutek, takže směřování ročníku bylo jasné. Velkou loutkářskou školou pak bylo angažmá v Plzni, kde mě cepoval Tomáš Dvořák, loutkářská legenda a syn někdejšího ředitele Draku Jana Dvořáka.
Pět let jste hrál v plzeňské Alfě. Šlo o návrat do Hradce? Nebo o Drak?
Byla to souhra několika důvodů. Jsem Hradečák, Hradec je moje nejmilejší město a chyběl mi. Do Draku jsem chodil jako dítě a coby divadelník ho uznával jakožto prestižní scénu s obrovskou historií a výlučným postavením mezi loutkovými divadly. Třetím důvodem byli Jakub Vašíček a Tomáš Jarkovský. S Tomášem se znám už z Jesliček, s oběma jsem pak spolupracoval na DAMU, několikrát i v Alfě a zjistili jsme, že si velmi rozumíme. Takže když pak z Draku odcházel Dušan Hřebíček a kluci mi nabídli místo, nešlo téhle trojkombinaci odolat.
Milan Hajn (1987)Královéhradecký rodák vystudoval zdejší Biskupské gymnázium Bohuslava Balbína a v letech 2006 až 2010 pražskou DAMU, obor Herectví alternativního a loutkového divadla, vedoucí ročníku byl docent Marek Bečka V letech 2010 - 2015 byl členem hereckého souboru Divadla Alfa Plzeň a od roku 2016 je hercem Divadla Drak v Hradci Králové. Pátého října získal vůbec poprvé udělovanou hereckou Cenu v kategorii alternativního a loutkového divadla za roli Bílého tesáka ve stejnojmenné inscenaci na motivy knihy Jacka Londona. Podle vyjádření odborné poroty Milan Hajn „podává v roli Bílého tesáka naprosto výjimečný a komplexní herecký výkon, který v sobě spojuje jevištní práci s moderní záznamovou technikou (live cinema) a zároveň velmi osobní herecký projev v ich formě. Jeho soustředěné herectví plasticky zachycuje postupnou domestikaci divokého zvířete, aniž by to na diváka působilo nevhodně, neřkuli trapně. Hajn je v této inscenaci naprosto dominantní a nezaměnitelný – taková role je ve sféře loutkově-alternativního divadla postaveného na souhře spíše výjimečná a o to je jeho výkon cennější.“ Lze ho vidět i v nové inscenaci Zeď aneb Jak jsem vyrůstal za železnou oponou podle knihy Petra Síse, dále ve starších O bílé lani, Makový mužíček, Medová královna či Faust. |
Zvykl jste si na režim, že hrajete ráno, mnohdy časně?
V tomhle režimu funguju už skoro deset let, takže mi spíš připadá nezvyklé a možná i trochu slavnostní hrát večer.
Jak se vám vůbec hraje pro děti?
Hrát pro děti je zábava, protože reagují spontánně a překvapivě, navíc různě staré děti reagují na různé věci. Učitelky občas mají tendenci je umravňovat a ztišovat, ale když se to sejde, děti jdou s příběhem a třeba začnou někomu nebo něčemu na jevišti fandit, v divadle to pak vypadá jako na fotbale a jelikož na fotbal chodím rád, tak si to užívám.
Máte nějaké bizarní reakce?
Zábavných dětských reakcí je kupa, ale většinou souvisí s kontextem představení a nedokážu je převyprávět.
Vaší poslední premiérou byla Zeď na motivy Petra Síse, kde jste i sám za sebe. Jaká to byla práce?
Zeď jsme zkoušeli s režisérkou a tanečnicí Miřenkou Čechovou, která byla shodou okolností taky nominována na Thálii. Její divadelní jazyk se hodně liší od toho, jak jsme zvyklí pracovat v Draku, takže jsem byl na jednu stranu zvědavý na jiný styl zkoušení a na druhou stranu jsem měl obavy, jestli její nároky na tanec a pohyb nebudou převyšovat moje schopnosti. Nakonec z toho byla velmi otevřená a příjemná spolupráce. Miřenčina koncepce postavená na projekcích Lindy Arbanové a hudbě Martina Tvrdého myslím skvěle pomáhá přenést atmosféru Sísovy knihy do inscenace.
A jaké jsou reakce?
Reakce jsou vesměs velmi pozitivní, a to především od pedagogů, kteří s dětmi na Zeď chodí. Téma života za železnou oponou vyžaduje od učitelů aktivní přístup a podle toho, jakou máme od nich zpětnou vazbu, se zdá, že naše inscenace jim pomáhá v dětech vzbudit zájem a otázky, což byl náš záměr.
