Měli za sebou perné hodiny. V pátek večer se vyždímali z posledních sil a ve vypjatém finále udolali Finsko. Pak propukly velkolepé oslavy. Nejdříve na ledě, v kabině, další várka přišla po krátkém odpočinku na hotelu. Někdo vyrazil do města, ostatní se veselili na pokojích. "Každý si koupil nějakou tu malou lahvinku. Bylo to fajn, i když docela náročný...," popisoval útočník Tomica. Kapitán Sivek si s menší skupinkou užíval vítězství v baru. "Přišli jsme až někdy nad ránem. A srandy bylo dost."
Ráno žádné velké vylehávání. Hráči museli do haly, sbalit všechny věci ze šatny. Potom zpátky do hotelu na oběd a na letiště. Tam vystoupili z autobusu, dlouho se rozkoukávali. Vypadali trochu přepadle, únava byla znát. Veškerou bagáž natahali do haly, na chvilku si chtěli odpočinout. "Rychle dolů," hnal je uniformovaný úředník, když se posadili na odbavovací stoly. Mladicí s omotanými dresy kolem krku poslušně seskočili.
"Pojďte sem, rozdávám pasy," křikl vedoucí výpravy Zbyněk Kusý. "Snad nám ty placky nebudou pískat," smáli se, jakmile procházeli kontrolou. A nepískaly. "Jsou vůbec pravý?"
Při vchodu do letadla rozebrali české noviny. Ještě vestoje obrátili na sportovní stránky. "Tak co tam o nás je?" zvědavě pročítali zpravodajství. Uvnitř se rychle rozkřiklo, kdo cestuje. Radim Vrbata kráčel na záchod, když ho zastavil zvědavý cestující. "To jsou medaile? A zlaté? Hm, gratuluji."
Za okamžik se do přední části začali shlukovat kluci. Nakláněli se na jednoho po druhém, chtěli podpisy. Podobně hráče obešel kustod Petr Bílek, každý se musel podepsat na českou vlaječku. Tu dostal tak pětiletý ruský hoch, radostí mu zazářily oči.
Alkohol se ve velkém neservíroval, borci většinou popíjeli džusy. I když spolu trávili téměř měsíc, stále si měli co říct. Vtipkovali, plácali se po hlavách. Vzájemně si měnili místa, pochodovali uličkou. "Hele Grof sedni. Nevidíš, že jsou turbulence?" smáli se spoluhráči. Po více než dvou hodinách začalo letadlo klesat. To bylo radosti...
