Soupeři netušili, jak se mýlí v názorech vlasaté komety z Kladna. Nechápali, proč nosí na zádech číslo 68, a považovali ho jen za další výstřednost. „Pro ně jsem byl komunista stejně jako Rusové,“ líčil Jágr na podzim 2004 v rozhovoru pro MF DNES.
Zrovna se chystal na své první angažmá v Omsku a původ osmašedesátky na jeho dresu znovu přitahoval pozornost.
Připomínka vojenské invaze, která v srpnu 1968 v Československu barbarsky převálcovala víru několika generací ve svobodnější a zábavnější život, stále sviští po zimních stadionech. Byť o něco pomaleji než dřív, neboť ani šestačtyřicetiletý kladenský Rytíř nedokáže donekonečna odolávat stárnutí.
Každopádně navazuje na příběhy jiných sportovních legend, Věry Čáslavské nebo Jiřího Rašky, obětí přísné normalizace, jíž se posléze bolševici snažili lokajsky zavděčit Sovětům.
Jágr sám se narodil až v únoru 1972, jako jedno z takzvaných Husákových dětí. Sám dokonce při lampionových a prvomájových průvodech kráčel v první řadě a držel některou z vlajek, poněvadž patřil ve třídě mezi nejsilnější. „Co si pamatuju, často mi vrazili korejskou nebo vietnamskou. Při dlouhých proslovech mě pak bolely ruce, byla to docela makačka,“ vybavil si zvesela.
O šokujícím příjezdu tanků spojeneckých armád mu mnohdy místo pohádek na usnutí vyprávěla babička, stejně jako o tragickém osudu sedláckých rodin při budování socialismu po druhé světové válce.
„Oba mí dědové přišli o majetek, zavřeli je, protože odmítli vstoupit do JZD. Předkové z máminy strany pocházejí z okolí Domažlic a Klatov. Najednou se u nich doma objevili komunisti, že všechno zabírají. Během hodiny se měli zabalit, mohli si vzít jenom jeden batoh. Vyhnali je ze statku i z kraje.“
Jelikož Jágrova dědečka uvěznili ve Vinařicích u Kladna, jeho příbuzní se usadili nedaleko. A... „V Kladně pak máma potkala tátu.“
Zločinný režim a jeho horliví aparátčíci tak prazvláštním způsobem přispěli ke zrození fenomenálního hokejisty. Druhá větev rodiny taktéž pocítila brutalitu rudé moci, jež Jágrovy okradla o hospodářství v Pcherách u Kladna.
„Vzal je k sobě dědův brácha z Hnidous. Jenže i tomu za tři roky všechno sebrali. Není divu, že naše rodina komunisty nesnášela,“ říkal Jágr pro MF DNES, než se před čtrnácti lety vydal na Sibiř.
Babiččin vliv se na něm projevil už v dětství. Ve dvanácti si kreslil vlajku USA a za obal žákovské knížky vložil obrázek amerického prezidenta Ronalda Reagana, vystřižený z časopisu Stadion.
Soudružka učitelka se vyděsila: „Jaromíre, ty ses snad dočista zbláznil!“ Nakázala chlapci s ne zrovna skvostným kádrovým profilem, aby snímek vůdce imperialistů odstranil. Poslechl. A potom ho tam malý disident zase vrátil.
Hned po sametové revoluci v listopadu 1989 si coby nadějný kladenský dravec na přilbu nalepil číslo 68 a písmena DA. „Nikoho nenapadlo, že jsou to iniciály Alexandra Dubčeka, v obráceném pořadí,“ objasnil Jágr v knize Z Kladna do Ameriky.
Tenkrát ještě přetahoval přes hlavu a nárameníky dres s číslem 15. V reprezentaci následně nosil dvaadvacítku. Po přestupu do Pittsburghu v létě 1990 si nechal našít na záda trikotu Penguins velkou osmašedesátku, z níž se stala kultovní značka.
Vyjímala se vedle šestašedesátky klubového idolu Maria Lemieuxe. Stala se ozdobou story o růžolícím klukovi z ocelářského města Kladna, jenž se rozzářil v ocelářské metropoli Pittsburghu.
Hrdě ji nosil v národním týmu a na všech devíti štacích v NHL. Dokonce i v New Jersey, kde se obvykle vyšší čísla nepovolovala, dostal výjimku.
Jaromír Jágr v dresu Avantgardu Omsk.
Když se v listopadu 2004 upsal omskému Avangardu, pózoval s ní na tiskovce, na nové uniformě nad ní divně trčelo jeho příjmení poskládané ze tří písmen azbuky. Kdekoho napadlo, že by svým číslem mohl vyvolat třenice, ale on přesvědčoval: „Pozor, já jím nemířil na Rusy, spíš na komunisty.“
Deník Komsomolská pravda otiskl jeho fotku i vysvětlení na titulní straně. Jágra si v Rusku zamilovali pro jeho umění i přátelské chování. „Myslím, že Jaromír osmašedesátkou nikoho neurazil, naši lidé na dávné události zapomněli,“ tvrdí Konstantin Ivigin, jenž tehdy v Omsku působil jako sportovní novinář.
Leč Češi si je pamatují dál. I díky Jágrovi.
