"U toho pomníčku si zavzpomínám, Ivanovi jsem tam řekl to, co jsem během života nestihl," vyprávěl Bubla smutně v rozhovoru pro MF DNES. Jinak mluvil spíš vesele. Zářili spolu v Litvínově, v reprezentaci i ve Vancouveru v NHL. Ve středu bude Bublovi šedesát, v úterý by stejné narozeniny slavil Hlinka.
Dělal si z vás legraci, že jste o den mladší?
Samozřejmě. Ivan rád ostatní hecoval. Třeba v národním týmu jsme jako bažanti museli nosit věci mazákům a Ivan mi říkal: "Hele, ty si dneska musíš vzít dva pytle! Já ne, já jsem starší."
Hlinka & Bubla
Narodili se v lednu 1950, od žáků spolu hráli za Litvínov, který táhli hlavně v 70. letech.
|
To bych možná ani nebyl v Česku. Žil jsem v Kanadě, neplánoval jsem návrat. Přiletěl jsem hlavně kvůli tomu, co se Ivanovi stalo. A pak se všechno semlelo jinak.
Jen Hlinkův pohřeb vás přiměl k dlouhodobějšímu návratu?
Ještě jsem se vrátil do Vancouveru a rok tam zůstal. Můj nejmladší kluk mi volal, že by se chtěl podívat do Česka. Že se tady narodil, ale nic si nepamatuje. Přiletěl jsem a v Litvínově se to začalo nějak vyvíjet, hlavně Jirka (Šlégr, známý obránce a Bublův nejstarší syn) na mě tlačil. Po dvou měsících jsem řekl: Fajn, nějak to tady zkusím, pomůžu. Od té doby jsem víc v Česku, v Litvínově mám na starosti mládež.
Jak se vlastně cítíte jako čerstvý šedesátník?
Nepřipouštím si to, zdraví jakžtakž drží. I když mám velké problémy se zády, jsem po operaci. Chystám se na olympiádu do Vancouveru, ale předtím musím k doktorovi na kontrolu, jestli půjdu znovu pod kudlu. Jinak si nestěžuju. Můžu se sám hýbat, tři čtyři hodiny se taky někdy vyspím. Chutná mi až moc, mám přes 100 kilo.
Takže se při oslavě budete hlídat?
Nějaká asi bude, ale vzhledem k Ivanově smrti to nebude nic příjemného. Takže moc slavit nebudu.
S Hlinkou jste prožili spoustu let. Vzpomenete si na první setkání?
Prvně jsme se potkali na školním turnaji v Litvínově, byl tam odkrytý stadion. Mohlo nám být tak deset. Ivan už hrál za Litvínov, já začínal později. Vynikal mezi námi, měl základy, my byli jen rybníčkáři. Pak jsme se potkali v žácích a plácali to spolu až do sezony 1982/1983.
Kamarádili jste už jako děti?
Byl jsem z Horního Jiřetína, on z Louky, po tréninku jsme mazali hned domů. Já musel jet třemi autobusy, abych se do Litvínova vůbec dostal. Ani do školy jsme spolu nechodili. Takže jsme spolu začali víc kamarádit v dorostu a pak hlavně v áčku.
Proč to mezi vámi tak klapalo?
Nejdřív jsme si rozuměli jako hokejisti, pak se to doplňovalo i mimo led. Od žáčků jsme hráli v jedné lajně, já byl ještě útočník a dělal jsem mu křídlo.
A kdy se z vás stal obránce?
V dorostu nebyli obránci, tak mně řekli: Umíš jezdit stejně dobře pozadu i popředu, nikoho se nebojíš, půjdeš na beka. Uměl jsem Ivanovi dát puk do jízdy, spoustu zápasů jsme spolu rozhodovali. Mysleli jsme stejným způsobem. Trenéři soupeře posílali jednoho strážce ke mně a druhého k Ivanovi.
A fungovalo to?
Skoro vždycky jsme na ně něco vymysleli. Trenér Jarda Walter z Trenčína za mnou jednou přišel a povídá: "Hoši, dneska si tady necvrnknete." A my jim dali pět gólů. Ten tam lítal, nadával! Na hráče křičel: "Vy jste úplně blbí, vždyť je to tak jednoduchý." Ale pak přiznal, že to tak snadné nebylo. Před pár měsíci jsem se potkal s Vladimírem Vůjtkem a ten si vzpomněl, jak nás jednou dostali: "Pořád jsme dávali bacha na Ivana. Marně. Tak jsme to jednou přehodili, hlídali jsme si tebe a Ivan nedostal pořádnou přihrávku. To zabralo."
Hlinka měl velkou autoritu. Dokázal seřvat i vás?
Dokázali jsme se pohádat, to je rozdíl. Já bych se jen tak seřvat nenechal. Měli jsme jeden k druhému velký respekt. Vyjasnili jsme si názory, dali si skleničku, vletěli na led a nechali tam, co v nás bylo.
Dali jste si spolu první pivo?
Mně dřív moc nechutnalo. Pamatuju si, že Ludva Tůma, který nás trénoval v dorostu, nám po výhře občas jedno dovolil. My na něj neměli dvakrát velkou chuť, ale pili jsme ho, protože to bylo od trenéra něco mimořádného.
Vyčítal vám pak, že jste šel z Litvínova do Sparty?
Ne ne ne. My se tak dohodli. Já do Sparty nešel kvůli hokeji. Vybrečeli jsme si, že nás komunisti pustí do ciziny. A já se předtím chtěl přestěhovat do Prahy. Začal jsem tam stavět barák, byla písemná dohoda mezi mnou, klubem a svazem, že až ho dodělám, Litvínov mi umožní přestup. Pro ně byl šok, když jsem dům dokončil za dva roky, tenkrát se průměrně stavěl sedm let. Najednou byl problém. Stěhuju se, nezlobte se. A já měl stejně malér...
Bubla s Hlinkou byli jako dvojčataJejich synové Ivan Hlinka junior a Jiří Šlégr spolu hráli hokej až do dorostu. Hlinka starší pak Šlégra vedl jako kouč na mistrovství světa, na olympiádě i v NHL. Hlinka (vpravo) i Bubla (vlevo, dole je s ním vlevo ještě syn Šlégr) se rozvedli a podruhé oženili. Každého potkalo velké neštěstí. Bublu v Rakousku uvěznili za pašování drog. "Byl jsem v tom nevinně," tvrdí. Hlinka své neštěstí nepřežil. Bubla se po jeho smrti vrátil z Kanady do Litvínova. (kap) |
První otázka v prvním rozhovoru byla, jak se cítím jako sparťan. A já odpověděl: "Nejsem sparťan a nikdy nebudu. Jsem Litvínovák. Ale za Spartu budu hrát, jak nejlíp budu umět." Vyšlo to v novinách. A pan Kapek, v Praze předseda partaje, volal Himlovi (tehdejší šéf tělovýchovy). Zavolali si mě na kobereček. Prý co jsem si to dovolil.
Tehdy jste se rozváděl s matkou Jiřího Šlégra, i proto jste šel do Prahy?
Důvodů bylo víc. V Litvínově byl špatný vzduch, smrad z fabriky, šachty. Vyjeli jste nahoru na kopec, tam byl kmen stromu a žádné větve.
Hlinku prý taky lanařili do Sparty. Šel by?
Tenkrát bylo nabídek... Já z vojny v Jihlavě chtěl do Brna, lákalo mě. Ivana svého času taky. Když jsme začali hrát vrcholový hokej, tak Kometa, to bylo mužstvo! Když jsme v Brně dostali pod deset, byli jsme rádi. Bubník, Danda, Pantůček... Do takového klubu by šel každý rád. Nakonec to nedopadlo. Ivan by ale asi stejně zůstal doma, on byl zarytý Litvínovák.
Ale do Vancouveru jste v roce 1981 šli spolu...
Domluvili jsme se, že z ciziny přijmu nabídku, jen když Ivana vezmou taky. A naopak. Já chtěl vždycky do Kanady. Vždyť mi v Litvínově nebožtík Ivan Kalina dal přezdívku Kanaďan. Ivanovi se tam moc nechtělo, říkal, že už jsme na to staří, že se to tam moc mlátí. Tak jsem nám vyřídil Švýcarsko. O tři neděle později přišel Ivan s tím, že půjdeme do Vancouveru.
Byl i v kabině Canucks velký šéf?
Těžko jsme tam mohli šéfovat. Jazyková bariéra byla moc velká, hlavně v kabině. Ale v klubu ho respektovali a dodnes na něj v dobrém vzpomínají.
Hlinka vydržel v NHL jen dva roky, čím to?
Hokej tam byl jiný. Třikrát za zápas se prali všichni proti všem. A hra byla nečistá. Ivanovi se to moc nelíbilo. Proto šel do Švýcarska. Přemlouval mě, ale mně Kanada vyhovovala. Já uměl hrát do těla i technicky, přizpůsobil jsem se.
A váš legální pobyt v Kanadě se změnil v emigraci...
Museli jsme do Československa odevzdávat velkou část z platu. Naznačil jsem funkcionářům, že jsem jim za deset let v národním mužstvu odevzdal dost. Úlevu mi nedali. A tak jsem tam zůstal.
Jak často jste pak byli s Hlinkou v kontaktu?
Ivan v poslední době jezdil do Vancouveru docela často, tak jednou měsíčně jsme si zavolali. Pořád mi říkal: "Přijeď, půjdeme na golf." Taky jsem díky němu hodně věděl o svém Jirkovi (Šlégrovi). I on měl Ivana moc rád.