Dost se probíraly i vztahy se synem Jiřím Šlégrem, kterého od jeho dvou let nevychovával. Čtyři roky strávil ve vězení za pašování drog.
O citlivých tématech mluvil šestapadesátiletý Bubla tlumeným hlasem. Zvlášť při zmínkách o Ivanu Hlinkovi, jemuž byl hokejovým dvojčetem a celoživotním kamarádem.
Je těžké vracet se do míst, kde každý kout Hlinku připomíná?
S Ivanovou smrtí se pořád špatně vypořádávám. Vidím ho vcházet do dveří, sedět v kabině. Když na něj přijde řeč, ztuhnu, začnou se mi lesknout oči, ztratím řeč. Je to hrozný smutek.
Před dvěma lety vás přiměl k návštěvě až Hlinkův pohřeb. Ale do Čech jste se stejně chystal, že?
Měli jsme tady hrát hokej se starými pány. S Ivanem jsem byl snad každý třetí den v telefonickém styku. Jednoho dne však nezavolal on, ale Jirka, že se mu to stalo.
Co soudíte o sporech, které se po Hlinkově smrti vedou?
Ty věci se mě strašně dotýkají. Vidím, co se tady děje. Vycházejí knížky, vytahuje se špína. Prodávají se věci, co by se prodávat neměly. A pořád se omílá Ivanovo jméno. Věděl jsem o něm možná víc než kdokoli jiný. Prožili jsme spolu dobré, špatné, hezké i ošklivé. Teď odešel. Nechte ho být. Ten člověk udělal pro Litvínov i celý stát, co se týče hokeje, hrozně moc. Tohle si nezaslouží.
Vdově Liběně Hlinkové jste prý radil, aby se raději odstěhovala.
Je to spíš můj názor. Myslím, že pro ni i pro Ivana by to bylo lepší.
Byli jste kamarádi odmala?
Ne. Pocházím z Horního Jiřetína. Dojížděl jsem pět kilometrů a v Litvínově ani nechtěl zůstat. Vyrůstal jsem na rybníkách, hrál s klukama o šest osm let staršími. Pak jsem šel na výběr do Litvínova. Vzali mě, ale bylo to samé dojíždění, někdy nepřišel trenér. Říkal jsem si, to už jsem mohl támhle dávno hrát. Ale od žáků jsme s Ivanem hráli spolu.
Vzpomíná se na vás jako na hráče, kteří někdy téměř neslezli z ledu. Trenér byl na střídačce jen tak?
Byl tam... Dneska si říkám, jací jsme byli hlupáci. Mysleli jsme si, že bez nás mužstvo nemůže hrát. Možná by bylo lepší, kdyby tam šel někdo odpočatý. Ale v reprezentaci to nešlo. Tam by naše plíce nestačily.
Napadlo vás, kde jste mohl být, kdyby vám dopřáli odejít do NHL v mladším věku?
Samozřejmě. Ve čtyřiasedmdesátém tam přišel Nedomanský s Fardou. V novinách napsali, co tu dělá Farda, my čekáme na Bublu. Myslím, že bych se chytil. Jenže legálně to nešlo. Neuměl jsem si představit, že už nikdy neuvidím svoji rodinu.
Ale ta situace nastala později.
Jen s tím rozdílem, že jsem byl o deset let starší. A herně už jsme byli trošku vyždímaní. První rok jsem měl navíc smůlu, zlomil si kotník. Neměli jsme dobré mužstvo. To mi dělalo problémy. Nerad prohrávám.
Jak se tedy mohlo stát, že Vancouver v roce 1982 postoupil do finále Stanley Cupu?
Shoda náhod. Štěstí. Celou sezonu se nám nedařilo proti Calgary. V play-off jsme je vyřadili 3:0 na zápasy. Los Angeles navíc překvapivě porazilo Edmonton. Přes ně jsme se dostali na Chicago a byli při chuti.
Tehdejší Edmonton, to byl Wayne Gretzky na vrcholu slávy. Jak se proti němu hrálo?
Muselo se bránit v pěti. Kdyby tehdy hrály týmy propracovaný systém jako dneska třeba Detroit, měl by těžší život. Ale já byl asi první, kdo ho na ledě sestřelil.
Vážně?
Až si sedl na zadek. Celý stadion stál a byl v šoku. Ze střídačky se vyřítil jeho ochránce pan Semenko. Povídám: Já se neperu. Skončilo to v klidu. Nechtěl jsem si na Gretzkého dovolovat. Byl jsem tak zvyklý hrát. Rus Charlamov se mě vždycky ptal: Jirko, proč mě pořád tak mlátíš? Já s okupací v osmašedesátým nemám nic společného. Nějak jsem ho zastavit musel.
Jiří BublaBývalý hokejový obránce se narodil 27. ledna 1950, pochází z Horního Jiřetína na Mostecku. Od devíti let hrál za Litvínov, od roku 1967 v nejvyšší soutěži. V letech 1969–71 byl na vojně v Jihlavě. V obou sezonách získal titul. V roce 1978 byl druhý s Litvínovem. Během sezony 1979–80 zamířil do Sparty. Startoval na dvou olympiádách a devíti světových šampionátech a prvním ročníku Canada Cupu. Mistr světa 1972, 1976 a 1977. Nejlepší obránce šampionátu 1979. V letech 1981 až 1986 hrál NHL za tým Vancouver Canucks. Poslední dvě sezony už bez povolení tehdejších československých úřadů. Koncem 80. let strávil čtyři roky v rakouském vězení za pašování drog. Později se rehabilitoval. Žije v kanadském Vancouveru. Má dospělé syny Štěpána a Jana, je rovněž otcem obránce Jiřího Šlégra. |
Chtěl jste vůbec v zámoří zůstat?
Ven se chodilo přes Pragosport, tři roky si nechávali padesát tisíc dolarů. Dával jsem je z toho, co zůstalo po zdanění. Zase tolik nezbylo. Požádal jsem, abych už nemusel odvádět tolik peněz. Chtěli platit dál. A já se trošku urazil. Přiživovali se na nás. Taky by mě nenapadlo, že komunisti padnou. Zůstat jsem si přál i kvůli synům. Štěpán i Honza se narodili tady. Ale tam měli lepší možnost vybrat si, co chtějí dělat.
Nechali vás komunisté být?
Nikdo dlouho nic netušil. Na Pragosportu jsem se rozloučil s tím, že letím podepsat nový kontrakt, zbytek ať si vyřídí sami. Udělali chybu, mysleli, že odvody budou automaticky pokračovat. Až někdy koncem roku se začali zajímat. Bylo pozdě.
Bylo těžké smazat, co zůstalo za vámi?
Pořád jsem byl ve spojení s Ivanem. Vlastně až do jeho tragické smrti. I proto, že tady vyrůstal Jirka. Když si to spočítám, bývalo by nejlepší vzít svých pár peněz a vrátit se. A to nešlo. Ovšem ničeho nelituji. Přál jsem si hrát NHL, dokud budu moci. Končil jsem v sedmatřiceti. Jako druhý nejstarší hráč po brankáři Chico Reschovi.
Hlinka byl ve Vancouveru dva roky s vámi. On zůstat nechtěl?
Vyrostl v Litvínově, jinam by ani nešel. Já se už předtím přestěhoval do Prahy, trošku se odrodil. Aspoň co se týče soukromí. Ale to s emigrací nesouviselo.
Váš přestup do Sparty se řešil dokonce na nejvyšších místech, že?
Stavěl jsem v Praze dům a s Litvínovem se dohodl, že až ho dokončím, pustí mě. Nevěřili, že to stihnu za dva roky. Problém byl, když ta chvíle nastala. Ivan musel ve stejné době na šest měsíců na vojnu. Přemlouvali mě, Ivan přijel taky. Povídám, pánové, víte, že neutíkám kvůli hokeji. Ale nemůžu mít rodinu v Praze a současně hrát v Litvínově. Tahalo se to všude možně. Nakonec jsem zůstal ještě půl roku.
K odchodu vás vedly čistě soukromé důvody?
Měl jsem novou rodinu, v Litvínově to nepracovalo. Náš odchod prospěl možná oběma stranám. Jen pro Jirku to bylo neštěstí. A pro mě taky, že jsme se nestýkali.
Trvalo dlouho, než jste se sblížili?
Nepřišlo to přes noc. Ale snažil jsem se, aby se dověděl víc od jiných lidí než ode mě. Udělal si svůj obrázek, že já ho opustil. To je pravda. Ale byl hodně malý. Nemohl rozumět, za jakých okolností co bylo a nebylo. Ale neměl jsem mu v čem lhát. Nosil v sobě hořkost, což mu nikdo nemůže zazlívat. I dost trpěl.
Prý se kvůli vám i pral…
Neměl to jednoduché a já jsem rád, že jsme si snad konečně dost věcí vysvětlili. Za sebe mohu říct, že náš vztah je velice dobrý.
Vadilo vám, že změnil příjmení?
Ne. A musel jsem k tomu dát souhlas. Bylo to v době, kdy jsem uvažoval, že zůstanu v Kanadě. Kdyby se dál jmenoval po mně, měl by možná časem dost problémů. Třeba by mu zakazovali vycestovat.
V roce 1987 přišel malér v Rakousku. Odsoudili vás za pašování drog.
K tomu se už moc nevracím. Snad jen, abych jiné přesvědčil, že jsem v tom opravdu byl nevinně. Někomu to dělá problémy. Ale přesvědčil jsem kanadský stát. Mohli si všechno najít. Kdyby mi neuvěřili, Kanada by mě nikdy nepřijala zpátky. Ze země by mě vyhostili.
Jak jste se k tomu nachomýtl?
Přiletěl jsem do Vídně na šampionát. Pro tým Canucks jsem měl sledovat Larionova. Shodou okolností se mnou cestoval člověk odtud z republiky. Ukázalo se, že byl v těch věcech nějak zainteresovaný. V Rakousku mě zatkli. Měli podezření, že s ním dělám a všechno financuji.
Z vězení vás propustili po čtyřech letech. To muselo být velmi tvrdé.
Není co vyprávět. Ale je to za mnou. Přežil jsem to. Bylo mi ublíženo. Hořkost už jsem spolkl. Ale nejvíc mě žere, že mých kluků se to dotklo taky. To se nedá shodit ze stolu jako hrnek. Pořád to tam je. A oni s tím musí žít.
Komunistická televize vysílala záběry od soudu, jak dopadl slavný emigrant. Co jste prožíval vy?
Napadlo mě, proč a za co se to stalo. Snažil jsem se dokázat nevinu. Jenže tam byly jiné zákony, neměl jsem takovou možnost se obhájit. Advokát řekl, aby soud přihlédl k tomu, že jsem bezúhonný člověk. To bylo všechno.
Proč vás do toho zatáhli?
Předvolali jakousi ženskou. Někde mě s tím člověkem viděla, ona měla říct, že to financuji.
Co jste si z toho všeho vzal?
Teď už se dívám víc dopředu. Ale s Čechy v cizině nechci nic mít.
Bylo těžké se potom uchytit?
Práce se nebojím. Už jako kluk jsem chodil v létě na brigády. Ve Vancouveru jsem měl kavárnu, uklízecí firmu, společnost na kamionovou dopravu. Řekl jsem svým hochům, že budu dělat tak dlouho, dokud nevystudují. Jsem spokojený. Byl jsem na operaci zad. Až se mi zahojí, začnu zase hrát hokej a golf.
V Kanadě žijete čtvrt století. Vrátil byste se do Česka?
V Litvínově jsem na každém rohu potkal známého. Za předchozích deset let jsem se tolik nenasmál. Ale jestli bych se vrátil... Nevylučuji to. Líbí se mi tu, prožil jsem tady hezké chvilky.
Myslíte, že dnešní mladí vědí, kdo je Jiří Bubla?
Prosím vás, starého, plešatého dědka. Byl jsem hrozně daleko. Patřím spíš do lesa, co začíná padat.
Po Litvínově visí předvolební plakáty s portrétem Jiřího Šlégra. Co říkáte jeho zapojení do komunální politiky?
Jestli si myslí, že to chce dělat a že ho to bude bavit, podpořím ho.
Sedl byste si jako on na rolbu a bavil diváky?
Za nás se tyhle věci nedělaly. Nikdo by si to možná ani netroufl. Bál by se, že na něj budou poukazovat, co si to dovoluje. Tenkrát muselo být všechno povolené.
