Jak se žije v hokejovém důchodě?
Určitě si nemůžu stěžovat na to, že bych se nudil. To vůbec. Můj život se točí kolem rodiny. Trávím daleko víc času doma, nikam necestuju.
Je to rok od chvíle, kdy jste oznámil konec kariéry. Pak jste si zkusil i roli skauta pro New York Rangers. Pokračovat v téhle práci vás nebavilo?
Dělal jsem to čtyři, pět měsíců. Práci jsem pozastavil, protože to bylo hodně cestování a hodně času mimo domov. Už jsem to nechtěl absolvovat. Nechci říkat, že teď dělám svým dětem taxikáře, ale naplňuje mě je odvézt do školy, zase je vyzvednout. Také jsem na jejich aktivitách. Ať už u holčiček nebo s Vašíkem na tréninku. Trénuju tým kluků do 15 let. Máme čtyřikrát týdně tréninky a turnaje. Díky chlapcům mám možnost u hokeje zůstat.
Když jsme se spolu domlouvali na čase rozhovoru, říkal jste: Zavolejte v pět našeho času, budu se pohybovat někde kolem domu. Posekáte teď třeba s chutí trávník?
Zrovna na trávník mám na Floridě službu (směje se). Ale během léta si ji na Hluboké sekám sám. Je pravda, že já si užívám už jen to, že mohu okolo domu být. I když službu na trávník mám, tak třeba keře, které mi rostou z moře, mi nikdo jiný neořeže. Starám se i o květiny na zahradě. Jsou to takové ptákoviny. Ale třeba když děti vysadím ve škole, zajdeme si s manželkou do Starbucks na kafe nebo si jen tak doma posedíme a popovídáme. Prostě něco, jen ne pořád chvátat. Baví mě, že jsem každý večer doma. Užívám si život bez tlaku.
Hrál jste na vrcholné úrovni přes dvacet let. Ani jednou jste během posledních měsíců nezalitoval, že jste skončil?
Pevně věřím tomu, že kdybych měl za cíl jít zpátky do Evropy, když jsem už nesehnal práci v NHL, mohl bych pořád hrát. Hrál bych třeba i letos. Ale jsou tady další aspekty života. Ani na vteřinu jsem nelitoval a nelituju. Pro mě osobně přišel ten správný čas. Když se mě na to lidi zeptají, říkám jim, že jsem byl de facto dítě štěstěny. Můžu každý den děkovat pánu bohu, že jsem se dostal, kam jsem se dostal. Dělal jsem to, co jsem miloval, a byl za to krásně oceněný. Moc si toho vážím.
Václav ProspalVizitka Narodil se 17. února 1975 v Českých Budějovicích, kde také začal s hokejem. V roce 1993 byl draftovaný Philadelphií, kde později také poprvé nakoukl do NHL. V kanadsko-americké soutěži vystřídal celkem sedm týmů. Poslední starty si připsal za Columbus. Celkem nastoupil v NHL k 1 108 zápasům, ve kterých nastřádal 765 bodů (255 gólů a 510 asistencí). Dalších 65 zápasů a 35 bodů přidal v bitvách o Stanley Cup. Česko reprezentoval na olympiádě v Turíně 2006 (získal bronz), je dvojnásobný mistr světa z let 2000 a 2005. V minulém roce ukončil krátce před svými 39. narozeninami profesionální kariéru i přesto, že chvíli předtím podepsal zkušební kontrakt ve Vancouveru. Převážnou část roku žije v Tampě na Floridě a v Hluboké nad Vltavou. Je ženatý, s manželkou Monikou vychovávají tři děti - syna a dvě dcery. |
Dva dny před vámi oslavil Jaromír Jágr 43. narozeniny. Pořád ještě hraje. Chápete ho?
Samozřejmě, že ho chápu. Jarda je výjimečný. Je to někdo, kdo se nerodí každý rok. Už toho dokázal strašně moc. Ale je to taky člověk a teď nechci, aby to vyznělo hloupě, který nemá rodinu. Všechno obětoval hokeji. Je to někdo, kdo ho miluje, kdo mu podřizuje všechno. Bez toho to nejde. Jarda má hokej prostě na prvním místě v životě. Není ale sám. Třeba Martin Ručinský. Je mu 43 let a je v nároďáku. Já se těm klukům nedivím, že pořád ještě hrají, mají možnost tomu sportu všechno obětovat. Já už to třeba nechtěl. Chtěl jsem vidět děti vyrůstat a na jejich růstu se podílet. Už jsem toho hodně promeškal.
I vy ale patříte k hráčům, kteří třeba pokořili hranici tisíc zápasů v NHL, a byl jste známý i tím, jak jste s věkem pečoval o tělo. A také se vám vyhnula závažnější zranění.
Prvně z Philadelphie mě vyměnili jen kvůli tomu, že jsem si v play-off zlomil zápěstí a pak v další sezoně kotník. Asi počítali s tím, že budu mít zdravotní potíže dál. Ale to se už nepotvrdilo. Měl jsem jen tři těžká zranění: zápěstí, kotník, kvůli kterému jsem přišel o Nagano, a potom ještě problémy s pravým kolenem. Ten rok jsem promeškal přes padesát zápasů.
Mrzí vás zpětně Nagano? Mohl jste být u největšího úspěchu českého hokeje.
Bylo krásný, co kluci dokázali, a my jim u televize všichni fandili. Samozřejmě, že v tu chvíli zamrzelo, že tam člověk nemůže být. Zvlášť, když byl vybraný do týmu. Ale takový je život a nemůže být zahořklý, musí jít dál.
Dá se říct, že zlato z Nagana jste si vynahradil bronzem v Turíně nebo dvěma tituly mistra světa z Vídně a Petrohradu?
Olympijské hry jsou něco neskutečného. Už jen to, že je člověk vybraný, je splnění jednoho velkého snu. Bronzová medaile navíc vzhledem k průběhu šampionátu tehdy byla, jako kdybychom vyloupili banku. Ovšem Petrohrad a Vídeň nejde překonat. Jsem šťastný, že jsem mohl být součástí zlaté generace.
Nejlepší roky v NHL jste prožil v Tampě, kde jste se i usadil. V čem vám město učarovalo?
Od té doby, kdy jsme se tady se ženou a s ročním Vašíkem objevili po trejdu z Floridy Panthers, všechno zapadlo do sebe. Přišel moment, kdy hráč našel svoje mužstvo. Měl jsem dobré sezony v New Yorku i v Columbusu. Tady v Tampě si to ale všechno sedlo. Jsem přesvědčený o tom, že každý hráč má svůj tým, kde si to sedne dohromady. Mně se to povedlo v Tampě.
Podobně na tom je i další Jihočech Stanislav Neckář. Taky odehrál v Tampě dobré roky a rozhodl se tam zůstat. Potkáváte se?
S „Basou“ se potkáváme na zimáku celkem pravidelně. Stejně tak se vídám s Filipem Kubou. Oba taky trénují děti. A s Honzou Hlaváčem si jezdíme zahrát sem tam hokej.
Neckář se realizoval po ukončení kariéry v byznysu mimo hokej. Vás neláká zkusit podnikat v jiném odvětví?
Byl bych moc rád, kdybych mohl v budoucnu v hokejovém prostředí pracovat, ale teď je pro mě důležité strávit nějaký čas s dětmi. Věřím, že jsem se pro hokej narodil, co se týče profesní stránky. Hokej mě naplňoval, trénování mládeže mě neskutečně chytlo a přináší mi to radost.
V čem?
Mladí kluci mi dávají možnost se v hokeji dál pohybovat. Jednou by pro mě snad mohlo být i něco v mužích... Vášeň a srdce pro to mám a věřím, že bych v tom mohl být dobrý. Dřív jsem přemýšlel, že bych chtěl být generální manažer - někdo, kdo sestavuje mužstvo. Teď už jsem zažil i pohled ze střídačky, tak mě to táhne k trénování. Nikdy jsem nebyl moc podnikatelský typ. Vyrostl jsem v hokejovém prostředí, od čtyř let jsem byl spjatý se zimní stadionem a hokej je to, co nejlíp umím, takže asi bych měl zůstat u toho.
Jaký je Václav Prospal jako trenér? Je přísný na hráče tak, jako byl přísný na sebe?
Hrozně moc přísný. Jsem někdo, kdo těm klukům neodpustí nic. Jsem někdo, komu záleží na tom, aby se to dělalo na 100 procent a hokej nebyl jen sport, ale i příprava do života. V týmu mám 17 hráčů, a jestliže má někdo ve škole horší známky než trojky, tak automaticky nehraje další zápas. Všichni hráči mi musí každé čtvrtletí ukázat prospěch ve škole. Jestli nechodí na tréninky, tak nehraje. Podle mě jsou ve věku, kdy by si měli všechno, co mají, zasloužit, a to u téhle generace ne vždy funguje.
Jak se malý Vašík dívá na to, že ho trénuje otec?
On už dneska není až tak malý. Myslím si, že už má svůj názor. Na jednu stranu si nechá poradit. Je pracovitý, přinese týmu srdce na dlani a má obrovský koule na ledě. Mě jako trenéra i tatínka to těší. Na druhou stranu někdy to pro něj může být těžký, že jsem trenérem, ale z mého pohledu nám to dává extra čas dohromady. Pro mě je krásný, že mu můžu pomoct v jeho snu. Věřím tomu, že ti hráči mají sny. Nemusí snít o NHL, ale třeba o nějaké univerzitě.
