„Většinou jezdím k rodičům jen na víkendy, kdy mám od tréninků volno. Tentokrát jsem ale s malou přijel na trochu déle, tak jsem kluky poprosil, jestli se s nimi můžu připravovat,“ usmívá se osmatřicetiletý forvard.
Je to velká nostalgie, přijít na místa, kde jste se učil bruslit?
Určitě, člověk si připomene ty chvíle a taky si uvědomí, jak to všechno hrozně rychle uteklo. Ve čtvrtek jsem tady byl s malou, které budou čtyři roky. A právě v jejím věku jsem sem začal chodit, když bráchové začali hrát hokej. Takže mě trošičku dostalo, že teď sem chodím se svými dětmi. Říkám si, jak ten život letí.
Z kluků, kteří se v Třebíči teď připravují, znáte někoho?
Romana (Erata), Dolňu (Dolníčka), Rosťu Malenu. To je asi tak všechno.
Potkali jste se někdy hokejově? Kromě vaší stávky, kdy jste za Třebíč nastupovali s tehdejším spoluhráčem z New Jersey Brandonem Morrisonem?
(Chvíli přemýšlí) Myslím, že ne. Ani s jedním. Jen s Romíkem ve Znojmě, když byla v NHL výluka v roce 2004.
Když započítáme vaše působení na Kladně, jste z Třebíče už více jak dvacet let. Změnil se mezi tím váš vztah k rodnému městu?
Není to tak, že se můj vztah k Třebíči změnil. Spíš mě život nasměroval trošku jiným směrem. Tím, že hraju v Americe, se do Čech dostanu jen v létě, na dva měsíce. A to není nijak dlouhá doba. Mám dvě rodiny, takže každý víkend jsem buď tady, nebo u druhých rodičů (manželky Petry Eliáš Volákové - pozn. red). Máme spoustu známých, kteří nás chtějí vidět, také máme nějaké povinnosti v Praze. Toho času zkrátka není dost, abych mohl v Třebíči strávit třeba měsíc. Člověk je zaneprázdněný.
Vypadá to, že se v létě docela nacestujete.
Naše léto takové je. Přes týden jsme v Praze a o víkendech cestujeme. To je vždy balení, vybalování, přesun... Ale když to jde, tak si uděláme čas na rodinu. Na obě dvě. Kvůli tomu sem na léto jezdíme, abychom si je užili. Všichni už jsou starší, takže za námi nechtějí přes rok tolik cestovat. Ze zdravotních důvodů, což chápeme. Takže si to chceme v létě vynahradit.
Patrik EliášHokejový útočník, narozený 13. dubna 1976. S hokejem začínal v rodné Třebíči, seniorskou soutěž však poprvé okusil v Kladně. Od roku 1995 působí v zámoří, kde se vypracoval v hvězdu New Jersey. S Devils dvakrát získal Stanley Cup. Má bronz z olympiády v Turíně (2006) a dvou mistrovství světa (1998 a 2011). |
Když se vám řekne doma, kde to pro vás je?
To ani nevím. (směje se) V devatenácti jsem odešel do Států, je mi osmatřicet, takže půlku života už jsem v Americe. Doma jsem asi tam. Ale do Česka se vždy hrozně rád vracím.
Už tušíte, kde budete žít, až s hokejem skončíte?
Ještě nejsme rozhodnutí. Na další dva roky mám smlouvu v New Jersey. Uvidíme, jestli odehraju dva roky, nebo možná jeden navíc. Kdo ví? Ale už se mi to taky blíží všechno ke konci. Až potom budeme řešit, jestli se budeme vracet domů, nebo kde strávíme další část našeho života. Myslím, že to za nás rozhodnou děti. Ale jak my, tak oni, hlavně ta starší, si to užíváme jak tady, tak v Americe. Každé má své pro i proti.
Jak dlouho se letos ještě v Česku zdržíte?
Měsíc, čtyři týdny. Počítám, že jeden, dva víkendy budeme tady u našich. A druhé dva víkendy u druhých rodičů na Mácháči. A mezi tím nás čeká vyřizování nějakých povinností v Praze. Každoročně máme něco v plánu s UNICEF (Eliáš je vyslancem dobré vůle UNICEF - pozn. red.). Samozřejmě se trochu intenzivněji budu věnovat také přípravě na ledě. S klukama jsem chodil s oběma půlkama, takže jsem si dobře zatrénoval.
V Praze se musíte připravovat sám?
Tam to prostě tak je. Je pravda, že to je jediná věc, která mi v Praze chybí. Že nemám takovou možnost jako tady. Chodit se spoluhráči dopoledne hodinu a půl, hodinu a tři čtvrtě na led. Taková možnost není, protože v Praze nemám žádný klub, za který jsem hrál.
Jak to řešíte?
Chodím na Hvězdu, na malý stadion, kde mi už čtyři roky vychází vstříc. Jsem jim za to vděčný. Ale už mě v tomto věku nebaví na hodinu chodit trénovat sám, dělat si tam bazénky. Budu proto hledat spíš místo, kde bych se mohl připravovat s někým. Jestli to bude znamenat, abych přijel zase na týden sem, dorazím rád.
Váš otec Zdeněk je bývalý sportovec a velký fanoušek. Je stále vašim hlavním kritikem?
Táta mě kritizoval hodně, postupem času už ale ani tolik ne. Což je dobře, protože zrovna teď by mě za některé roky asi kritizovat mohl.
A co rady, dává vám?
Dává. Abych odešel z New Jersey. (směje se) Už před sedmi lety, když jsem byl volný hráč, mi říkal, ať jdu pryč. Jeho favoritem je Detroit. Tak ať jdu k nim. A musím přiznat, že loni, když jsem byl znovu volný hráč, jsem se rozhodoval právě mezi Jersey a Detroitem. Nebylo to ale kvůli tátovi. (usmívá se)
A kvůli čemu?
Ale od Detroitu byl o mě velký zájem, i mě se jejich hokej hodně líbí. Ale přeci jen pak zvítězilo to, že jsem zůstal Jersey věrný po celou dobu tam.
