Pálí často. Jenže naposledy byl úspěšný 26. října. "Byly zápasy, kdy jsem se ani nedostal do šance. Ale věřím, že to zlomím," nepřestává doufat devětadvacetiletý útočník. Během telefonického rozhovoru pro MF DNES se několikrát ztratil. "Tady je horší signál než v Česku. Stačí přejet kopec a je to pryč," omlouval se.
Co se honí hlavou střelci, když se mu nedaří?
Nepanikařím. Ale úplně v klidu zase taky nejsem. Rád už bych měl šest, sedm, deset gólů. Ovšem byly i zápasy, kdy jsem se ani nedostal do šance. To mě zneklidňovalo. V poslední době začínám hrát zase to svoje a hlavně mám příležitosti. Občas to tam zkrátka nepadá, jak by si člověk představoval. Ale sezona je dlouhá. Může se to zlomit ze dne na den.
Čím jdete štěstí naproti?
Makám, přidávám si na tréninku. Věřím, že to brzy prolomím.
Zkusil jste třeba něco změnit?
Hokejku. Ale to je asi tak všechno.
Kdysi jste prý chodil dokonce k hypnotizérovi.
Měli jsme maséra, který nás uváděl do hypnózy. Už u nás asi čtyři roky nepracuje. Vybavovali jsme si různé šance. Proměňovat je i na ledě pak bylo lehčí. Mysl má obrovskou sílu. Opravdu to pomáhá.
Když je člověk správně naladěný, věří si a představuje si pozitivní věci, které dokázal.
Někdo takový vám teď nechybí?
No tak, za ty čtyři roky jsem byl docela úspěšný. Ale vím, jak se do toho stavu uvést sám. Snažím se tím relaxovat před zápasem.
Góly z penaltového rozstřelu se v NHL do statistik nezapočítávají. Ale ani při něm se vám nedaří, že?
Vůbec. Ze tří pokusů mám úspěšnost nula. Při prvním mi puk odskočil přes hokejku. Podruhé se zastavil. Při třetím jsem udělal všechno správně, měl před sebou polovinu brány volnou. Ale nezvedl jsem to přes gólmanův beton. I tohle je věc sebevědomí. Pořád je to ovšem lepší než se zranit.
Jako Martin Havlát, že?
Viděli jsme se, když u nás naposledy hrálo Chicago. Přiletěl s týmem. Je obrovská smůla, co ho potkalo. Měl fantastický začátek. Viděl jsem některé jeho góly. Pohrával si tam s nimi jak s malými kluky. Převyšoval je o třídu. Ukázal, čeho je schopen, když dostane šanci. Překvapil i mě.
Od vás se očekává v New Jersey totéž. Trenér Julien se vás v médiích několikrát zastal. Zůstává trpělivý i nadále?
Od něj ani z vedení žádné tlaky necítím. Vědí, čeho jsem schopný. Jen chtějí, abych odváděl stoprocentně svoji práci. Jestli dám gól, dám ho, jestli ne, tak ne. Oni taky věří, že se vzpamatuju a že to přijde. I kluci z týmu se mě snaží povzbuzovat. Mám to lehčí i díky tomu, že vyhráváme. Sice jen těsně, ale vyhráváme.
New Jersey se drží v čele divize, vstup do sezony však mělo rozpačitý. Potřebovali jste trochu času?
Přišel nový trenér, bylo potřeba si na sebe zvyknout, přizpůsobit se jeden druhému. Zpočátku jsme dostávali mnohem víc gólů než dřív, hráli dost nevyrovnaně. Jednou skvěle, jindy strašně. Ale už si to snad sedlo. Zklidnili jsme se, hrajeme líp pozičně, chytře zezadu.
Tak málo gólů ovšem dávají jen nejslabší týmy soutěže.
V tom je naše slabina. I moje. Vyhráváme zápasy o gól nebo na penalty. Ale poslední tři čtyři zápasy jsme už předváděli svoji hru. Z ničeho si neděláme hlavu. Podobně pozvolné začátky jsme měli i v sezonách, kdy jsme nakonec vyhráli Stanley Cup.
V minulé sezoně se vám dařilo vedle Gomeze s Giontou. Není škoda, že vás trenér nedal od začátku dohromady?
Chtěl víc rozložit síly. Ale mladí kluci jako Parise a Zajac překvapili. A mile. Daří se jim. Proto nás dali zpátky k sobě. V posledních zápasech jsem nastupoval s Giontou a Brylinem, poněvadž Scotty Gomez je zraněný. Až se uzdraví, budeme hrát zase spolu.
Změnilo váš život stále ještě čerstvé kapitánství?
Chtělo by se mi říct, že ne. Ale když už člověk jednou to céčko má, bere na sebe i větší zodpovědnost a tlak. Musí nějak odůvodnit, proč ho dostal. Ale jinak mě to vůbec nezměnilo.
Mluvíte víc k hráčům?
To přijde samo. Jsem spojkou mezi hráči, vedením a trenérem. Důležité je, aby člověk nezměnil sám sebe a mužstvo bylo v pohodě. V New Jersey dělal před vámi kapitána 12 let obránce Scott Stevens.
Vzal jste si něco z něj?
Právě, že Scotty taky nebyl žádný řvoun nebo mluvčí. Měl přirozenou autoritu. Byl obrovský lídr tím, co předváděl na ledě. Výkony jsou nejlepší způsob, jak vést tým.
Víte, že číslo 26 před vámi nosila v New Jersey i jiná legenda?
Vím. Peter Šťastný. A naposledy Valerij Zeljopukin.
Vybral jste si číslo podle toho?
Taková možnost tu není. I v tom tady platí striktní pravidla. Čísla jsou přidělována, šestadvacítka je moje čtvrté. Začal jsem s dvacítkou, potom měl čtyřiadvacítku a pak dvaadvacítku. Vždycky mi to změnili. Po trejdu totiž třeba přišli starší kluci a dostali přednost.
Teď už ji ovšem nikomu dávat nemusíte.
To ne. Jen je potřeba, abych začal střílet víc gólů a víc tak pomáhal celému týmu. Věřím, že se to vrátí.
 Patrik Eliáš (uprostřed) se raduje společně se spoluhráči z gólu New Jersey Devils v utkání proti Carolině. |
