"Dobře vím, že se tam dostane pouze výjimečný hráč, který musí mít něco navíc a je nenahraditelný," říká třicetiletá Veřtátová, která sama trénuje malé žáky. "Pro rodiče i děti to znamená odříkání: ve všední den tréninky, o víkendech zápasy."
Podobně jako osmiletý Radek a o rok mladší David Veřtát začínal i nový mistr světa Václav Prospal: tedy brzy ráno na trénink, pak rychle do školy a večer úkoly. "Tím, že dělal sport, neměl čas na zlobení," vzpomíná jeho matka Květoslava.
Tradiční výchova malých hokejistů je považována za důvod, proč malé Česko dokáže v hokeji konkurovat zemím s několikanásobně větším počtem aktivních hráčů.
Začíná se už ve čtyřech
"Když to přeženu, tak v Americe nebo v Kanadě hodí puk a hrají," vysvětluje trenér juniorských reprezentačních týmů Petr Míšek.
"Mají tam asi tak desetkrát silnější základnu, takže nemusí pracovat příliš systémově. Uznávají teorii, že talenty a výjimeční hráči si cestu vždycky proklestí. Jsou to větší individualisti, u nás je kolektivní myšlení."
Věk pro start kariéry se pořád snižuje: zatímco Václav Prospal začínal počátkem 80. let v šesti letech, dnešní kluci poprvé vyjíždějí na bruslích už ve čtyřech. V přípravkách je jich sedm a půl tisíce a učí se tu první rok výhradně jen bruslit.
"Ledovou plochu mají žáčci k dispozici po celý rok. To je pro rozvoj bruslařské techniky důležité," říká šéftrenér klubu Meteor v Třemošné u Plzně Petr Jonák.
Když pak mají kluci jít do čtvrté třídy základní školy, trenéři vyberou nejšikovnější hráče a ti navštěvují speciální sportovní třídy. Do nich v Česku chodí asi šest tisíc malých hokejistů. Jsou to třídy s rozšířenou výukou tělesné výchovy.
V týdnu mají pět hodin na hokej. Navíc nadále trénují v klubech, hrají zápasy. Vstávají kolem šesté ráno, protože led je volný většinou jen ráno, než ho obsadí starší mazáci. Už tady se objevují nešvary: bohatí rodiče dají klubu sponzorské dary a oplátkou požadují častější nasazení svého potomka při zápasech.
"To je samozřejmě problém v některých klubech, ale já takové praktiky zásadně předem odmítám," říká trenér slávistických žáčků Jan Hejda. V klubech se po nynějším úspěchu české reprezentace mohou těšit na nápor nových zájemců o kariéru hokejisty.
"Po třech čtyřech hubených letech čekáme, že po úspěchu znovu vzroste základna. Po Naganu přišel boom, hned po olympiádě přišlo osm tisíc nových uchazečů o hokej," připomíná místopředseda hokejového svazu Miloslav Šeba, který má na starosti juniorské výběry.
Stojí to hodně peněz
Pro rodiče, kteří se rozhodli dát synka na hokej, to znamená připravit si velkou sumu peněz. Hokej je kvůli nákladnému pronájmu ledové plochy a výbavě drahý sport. "Rodiče musí dávat měsíční příspěvek klubu obvykle okolo 500 až 1000 korun. Kromě toho dají za výstroj tak pět až deset tisíc na sezonu," vypočítává trenér Míšek.
Ještě více peněz si musí připravit rodiče brankářů. "Ročně nás to stojí padesát až šedesát tisíc korun," říká Zora Dorazilová, jejíž syn chytá za klub HC Kobra Praha. Šestnáct set korun měsíčně stojí trénink, pětkrát do roka je speciální brankářský trénink po tisícikoruně za jeden, dvakrát soustředění za 5000...
Její syn, čtrnáctiletý Karel, studuje jazykovou školu a má tam individuální rozvrh. Pro jeho rodiče to znamená, že ho musí denně vyzvedávat ve škole a autem převážet na tréninky – už šest let.
"Na nic jiného mi nezbývá čas. Čtyřikrát týdně trénujeme na ledě, jednou na suchu a o víkendu jsou pak zápasy," říká Karel, který stejně jako každý kluk touží jednou hrát v NHL.
Jeho vzorem je slavný Dominik Hašek. "V počátcích kluky nezajímají peníze, ale motivují je vzory. Na každém plácku si hrají na Jágra, Židlického, Vokouna. Taky chtějí jezdit na střeše autobusu s pohárem. Do styku s penězi přijdou až tak v dorostu," popisuje svou zkušenost bývalý trenér kladenských juniorů Vladimír Evan.
Právě mezi 15. až 18. rokem se rozhodne, jestli se ranní vstávání a finanční výdaje vyplatily: českou extraligu si podle odhadů zahraje jen jeden hráč ze 130 nadějí. "Proto kluci musí po celou dobu mít zájem i o školu," připomíná Evan.
Další stinnou stránku hokeje je mimořádně vulgární prostředí na zimních stadionech, v němž kluci odmala vyrůstají. "Když vyjedeme ven na zápas, platí: čím menší město, tím horší. Sprška sprostých slov, jimiž tamní trenéři a otcové kluky motivují, je zarážející," říká Zora Dorazilová.
|
Drsný hokejový otec Holík syna nikdy nechválil Chceš být hvězda? Tak makej! Bývalý hokejový reprezentant Jaroslav Holík zvolil pro výchovu syna Roberta drsné způsoby. "Denně musel vystřílet tisíc puků, udělat tři sta kliků, pak shyby a tak dál," vzpomíná otec Holík. Kluk musel navíc nosit ze školy jedničky, učit se anglicky. Podobně tvrdým režimem prošla i Robertova sestra Andrea, která později v tenisu vyhrála juniorský Wimbledon. "S ženou jsme chtěli, aby se děti dostaly ven z komunistického státu," vzpomíná Holík. "A zpíváním by to nešlo." Jednou brzy zrána je vzal před fabriku. Kolem spěchali dělníci do práce. "Takhle budete žít, když nedáte sportu všechno," řekl dětem. Nešetřil je. Podstupovaly neskutečný dril. A zoceloval je i psychicky. "Třeba Roberta jsem nikdy nepochválil," přiznal. S odstupem času toho nelituje. Robert Holík se stal v zámořské NHL slavným hráčem. Jedním z nejlépe placených hokejistů – poslední smlouva mu zaručovala roční příjem téměř 9 milionů dolarů. Před pár týdny za ním byl táta na Floridě. A syn se vyznal: "Ani jednou mě nenapadlo, že bych tě neposlechl." (luk) Táta na mě řve, ale chápu to Kouč hokejových mistrů světa Vladimír Růžička ještě pořád slaví titul, ale už se určitě chystá, jak bude zase cepovat svého syna. Trénuje totiž slávistický hokejový dorost, za který hraje rovněž Vladimír Růžička junior. Jak se žije synovi hokejové legendy, který byl jako kapitán u olympijského triumfu v Naganu? "Každý nás srovnává. Není to moc příjemné, ale už jsem si zvykl," říká šestnáctiletý vytáhlý klučina. I on má zlatou z olympiády, byť mládežnické. Ve slávistickém týmu září, dvakrát s ním vyhrál titul. Je stejně jako otec střední útočník, výborný střelec, tuto sezonu zvítězil v bodování. Přesto od otce mnoho uznání neslyší. "Pochválil mě dvakrát za život. Naposledy před čtyřmi měsíci. Ale rovnou mi řekl, ať si na to nezvykám, že další pochvala přijde tak za pět let." Ale otec je na syna určitě pyšný. Když o něm vypráví, hrdě se usmívá. "Mohlo by z něj něco být!" říká Vladimír Růžička. "Je pracovitější, než jsem byl já. Může být i lepší. Hlavně aby ho hokej bavil a on hře dával maximum. A musí to být srdcař. Hokejisty na baterky nesnáším." Na tréninku je na syna tvrdší než na ostatní. "Před dvěma roky mě vláčel po střídačce za košík. Za to, že jsem na ledě blbnul. Někdy křičí, ale chápu to. Chce pro mě to nejlepší." Poprvé si stoupl na led ve čtyřech letech. "Vzal mě tam táta a já brečel. Teprve když táta odjel a já tam šel s dědou, tak jsem si na ledě zvyknul," vzpomíná. To už je dávno, teď už z něj roste podobný hokejový maniak, jako je jeho otec. Ten stráví na zimním stadionu 12 hodin denně, občas tam i přespí. "Kdyby mě vzbudili o půlnoci, klidně bych šel taky bruslit," říká Růžička junior. Spolu s tátou zůstávají na ledě po každém tréninku, nahrávají si. Soutěží spolu, kdo je lepší v nájezdech na gólmana. "Hrajeme o pití. Pořád ještě je lepší on," pravil syn Růžička. "Manželka po mně chtěla, abych ho někdy nechal vyhrát, ale to nejde. Musí poznat, že není nic zadarmo," vysvětluje Růžička. Oba mají šikovné ruce, výbornou nahrávku i střelu, podobný styl bruslení. Experti o mladém Růžičkovi dokonce tvrdí, že je v něm lepší než kdysi jeho otec. Ale v jeho věku už otec Růžička zkusil extraligu seniorů. "Taky bych rád, ale hokej se změnil, je rychlejší a tvrdší. Mám ještě čas," tvrdí syn. Jednou by chtěl mít podobné úspěchy jako otec. Navíc studuje pedagogické lyceum, které by chtěl zakončit maturitou. "Ale pak už bude pro mě asi jenom hokej. Chci být jednou nejlepší, zahrát si v reprezentaci a NHL. Na to musím ještě tvrdě makat." Milan Eisenhammer, Karel Knap |
