Přesto čeští hráči za posledních deset let získali pět světových titulů a jedno olympijské zlato. Tomu se nemůže nikdo rovnat. Jak je to možné? Zde jsou čtyři důvody.
Tradice.
Zásadní věc. "To se nedá vymýtit," míní Lener. Čechy byly v roce 1908 ještě jako součást Rakousko-Uherska zakládajícím členem mezinárodní federace. Už před 2. světovou válkou patřili reprezentanti k nejlepším v Evropě. A po válce naučili hokej Sověty, pozdější suverény.
Vzory.
S tradicí jsou spjaté. Malí kluci si mají pořád na koho hrát. Za první republiky na elegána Malečka, později na gólmana Modrého, bojovníka Holíka, playboye Hlinku, šikovného Jágra.
"Vždycky tady byl někdo, od koho se dalo učit," tvrdí česká brankářská legenda Jiří Holeček. Rodiče navíc nedbají na to, že hokej je drahý sport. "Češi jsou ochotni mu hodně obětovat," všiml si Lener.
Vlohy.
Češi mají hokej v krvi. Stejně jako ostatní kolektivní sporty. Uplatní zde improvizaci. Vlastnost, kterou převyšují soupeře. "Český národ je hravý a soutěživý. Tvořivý," doplňuje Lener. Třeba zámoří sází na individuality.
Domácí trenéři víc na kolektivní souhru. "Odmala ji v klucích pěstujeme," souhlasí kouč juniorských reprezentačních týmů Petr Míšek. "V Americe si zakládají na důrazu."
Práce s mládeží.
Po olympiádě v Naganu, která tak vyšla partě kolem Haška, zorganizoval v Edmontonu legendární Gretzky sezení kanadských hokejových činitelů na téma: Jak se přiučit od Čechů. Bylo třeba změnit kanadský systém. "Jejich děti odehrají i sto zápasů za sezonu. To je hrozně moc. U nás se víc trénuje," říká Lener.
Nad českou výchovou mladých hokejistů před časem žasl i slavný kanadský bek historie Bobby Orr. V čem je rozdíl? "Třeba v tom, že Kanaďané nemusí pracovat příliš systémově. Soudí, že talenty a výjimeční hráči si cestu vždycky proklestí," tvrdí Míšek.
