|
SERIÁL MF DNES Šampioonát mýma očima: Vladimír Zábrodský, 1933 |
Pamatuji si, že tým ČSR neměl dobré brankáře. Peka byl silný, ale ne šikovný. Před ním "doktorská" obrana, zubař Pušbauer a advokát Peters. Někdy jim vypomáhal i Král, akademický malíř, který šel později za kmotra mému synovi.
O štvanický šampionát byl velký zájem. Finále bylo vyprodané už den před začátkem turnaje. Nezastřešený stadion voněl novotou. Mistrovství začínalo tím, že se na střed kluziště hodil z aeroplánu vavřínový věnec. Vyhrávala kapela.
První umělé kluziště, to byla sláva. Na hokej tenkrát chodil jiný druh lidí. Civilizovanější. Dneska je všechno hlučné, ne každému to vyhovuje. Tehdy se fandilo slušně.
Jedna strana vykřikla: Jak se máte na jihu? A druhá se zvesela přidala: Jak se máte na severu?
České publikum bylo mimořádně galantní. Ocenilo soupeře. Když přijeli Kanaďané a Američané, tak se na ně lidé koukali jako na vyslance nebes. Každý cítil, že se máme co učit.
Pražští fanoušci si oblíbili Cosbyho, amerického diblíka v brance. Když USA ve finále zdolaly Kanadu, byl největším hrdinou.
Pro mě to byla zvláštní doba. Byla hospodářská krize, my kluci jsme si museli dělat vlastní chránítka. Naštěstí jsem měl šikovného kamaráda Oldu z Letné, hrával za Spartu. Ten mi s tím pomáhal.
Žili jsme, jak nám bylo dovoleno. Ale člověk si pamatuje spíš hezčí okamžiky. Jeden je zrovna z roku 1933.
Dostal jsem při krasobruslařské akci důležitý úkol: předával jsem na Štvanici kytici červených růží krásné Sonje Henie. Usmála se a podala mi ruku. Kdepak, na polibek nedošlo. I když bych o to třeba stál.
