Poslední dva roky působil v oddíle HSC Csíkszereda, který provozuje maďarská komunita.
„Je to maďarská oblast, mluví se tam jen maďarsky a Rumuny nesnášejí. Chudoba tam není. Jasně, vedle ve vesnici jezdí na koňském povozu, jsou tam i Romové, horší baráky. Města jsou ale hezká, na úrovni,“ vykresluje pětatřicetiletý ústecký rodák.
Město Miercurea Ciuc (maďarsky Csíkszereda) leží v Sedmihradsku a žije v něm zhruba 34 tisíc lidí. „Je to malá vesnice, podobná Litvínovu. Sto kilometrů od nás byl Brašov, krásné horské středisko, jezdil jsem tam na výlety. K moři ne, nemají moc dálnice a po okreskách se nechcete pět hodin kodrcat.“
Růžička odmítl Slovensko a ujal se Ústí: Chci pomoct já i určití lidé z Prahy |
Csíkszereda působila jak v rumunské, tak maďarské lize. A Kubátovi se dařilo. Jako obránce zapisoval v průměru téměř kanadský bod na zápas. „Loni jsem byl druhý v produktivitě obránců, dal jsem z nich nejvíc gólů. A ve finále mi to bylo k ničemu, když jsme se nedomluvili na pokračování,“ krčí rameny hráč, který byl i ve Spartě.
„Oni mi poslali návrh smlouvy, já řekl, že bych chtěl víc. Pak už se neozvali. Po měsíci jsem se dozvěděl z Instagramu, že se mnou a dalším Čechem Davidem Stachem už nepočítají.“
Nezapírá, co bylo cílem jeho rumunské mise: „Vyloženě jsem tam šel kvůli penězům. Pak skousnete i to, že stadion není žádný zázrak a zázemí nic moc. V Ústí je to hezčí. Výplata ovšem byla lepší než v naší první lize a všechny peníze mi přišly, jak měly, žádný problém.“
Obránce Karel Kubát na tréninku hokejového Ústí nad Labem.
Na úrovni tamní soutěže je znát, že Rumunsko zrovna není hokejová bašta. „Čtyři týmy jsou na dobré úrovni, zbytek o ničem, takový krajský přebor. Hráli jsme i maďarskou ligu, ta je o dost lepší, zato cestování horší. Čtyřikrát do sezony jedete 12 hodin do Budapešti, tam odehrajete tři čtyři zápasy a zpátky. To bylo docela náročné,“ přiznává.
Samostatnou kapitolou jsou prý rozhodčí. „Nejsou to profíci, jdou si po práci zapískat, na ty jsme dost nadávali. Jednou jsem zažil, že Kanaďana vyloučili, on vzal na střídačce popelnici a vyhodil ji na led. Sudí to tam nezvládají, pískají nesmysly,“ zamračí se.
Skvělí jsou prý naopak fanoušci. „Tam, co jsem hrál já, se může vejít tak 3 000 lidí. A když přijel nějaký lepší tým nebo když jsme hráli play off, bylo fakt narváno. Vesnice žila hokejem, byl to docela hukot,“ líbilo se zkušenému bekovi.
Ústí vítá Růžičku, očekává přísnost. Nebudou mu stačit žvýkačky, směje se Trefný |
Do Rumunska odjížděl s obavami, co ho tam čeká, ale byl příjemně překvapený. „Všechno bylo v pořádku, fakt žádná džungle, nic mi nechybělo. Bydlel jsem tam na hotelu hned vedle zimáku, měl jsem veškerý servis, obědy, snídaně, večeře. Postarají se o vás, vše na pohodu,“ nestěžoval si Kubát.
I s blízkými se vídal často, byť v Rumunsku bydlel sám. „Nemělo cenu, aby tam se mnou byla partnerka, pořád jsme někde jezdili. Ale byl jsem docela často doma, pouštěli nás třeba na týden, dalo se to zvládnout.“
Teď Kubát přemýšlí, co dál. Sehnat dobré angažmá je čím dál těžší. „Vím, že už nejsem nejmladší, klidně bych tady v Ústí už dohrál a byl doma. Dát se pak na trenérskou dráhu, to nevím, to jsem si říkal, že bych asi nedal. Ale nikdy neříkej nikdy,“ nezavírá si zadní vrátka bývalý zadák Litvínova i Sparty.
Nakročeno měl ještě k mnohem blyštivější kariéře, ale šanci promarnil. A rozebírat to moc nechce. „Samozřejmě jsem mohl někde udělat víc, ale už je to pryč, nedá se to vrátit. Nějak bylo, nějak bude.“
