„Do patnácti mě bavilo všechno, naopak od patnácti jsem všechno nesnášel,“ přiznal třicetiletý kouč mládeže Dukly Jihlava, který chytal ještě za juniorský tým. Pak ale ze dne na den jako hráč skončil.
Sám jste usoudil, že už jako brankář velkou díru do světa neuděláte?
Je to tak. V tu dobu za mnou přišel Petr Jaroš (trenér gólmanů A-týmu Dukly Jihlava – pozn. red.) a zeptal se mě, jestli bych nechtěl pracovat s dětmi. Že bych je mohl trénovat.
Letní trénink gólmanů NHL? Občas vzduchem létají i rakety |
Přišlo vám to tehdy jako dobrý nápad?
Musím přiznat, že jsem opravdu nebyl ve věku patnácti až osmnácti let zrovna příkladný sportovec. Měl jsem trochu problémy sám se sebou, ale tohle mi přišlo jako druhá šance. Jsem rád, že jsem to vzal.
Práce s dětmi však není jednoduchá...
To je pravda. Zpětně si uvědomuju, že ne všechno jsem dělal dobře. Ale brzy jsem pochopil, že je potřeba je naučit chytat a dělat to takovým způsobem, aby je hokej bavil.
Evidentně vám nová role sedla, protože časem jste se propracoval až na místo trenéra dorostu a juniorů. Byl to velký rozdíl?
Určitě. U dorostu a juniorů už je to hlavně o drilu. Připravujete je pro áčko a vrcholový hokej.
Dnes už má Dukla Jihlava dokonce tři trenéry brankářů...
Přesně tak. Nejmladší kategorie teď dělá Lukáš Sáblík, který má skvělý přístup k dětem a je neskutečně progresivní. Já mám dorost a juniorku a Petr Jaroš je u áčka. Myslím, že fungujeme velmi dobře.
Na první pohled působíte dost mladě a skoro až plaše. Nemáte problém s autoritou u patnáctiaž osmnáctiletých kluků?
(usmívá se) Je pravda, že tak možná působím, ale ve skutečnosti jsem docela rapl, dost výbušný.
Jan Dršata - trenér o berlích
Mluvil jste o svém složitějším období, máte díky tomu pro podobné hráče větší pochopení?
To mám. Já udělal spoustu chyb, takže pokud se objeví kluk, který má k podobným věcem sklony, snažím se na to reagovat. Mluvit s ním. Protože já vím, že jsem si v těch patnácti šestnácti letech kariéru podělal.
Pokukujete už třeba i po trénování brankářů u A-týmu? Nebo jinak, jaké jsou vaše ambice?
Abych pravdu řekl, tak o tom zatím ani moc nepřemýšlím. Práce s mládeží mě naplňuje, jsem za ni rád. A letní příprava, kdy trénuju Davida Ritticha či Pepu Kořenáře, mi práci s áčkovými gólmany vynahrazuje.
Když pak sledujete úspěchy vámi zmiňovaných brankářů, cítíte vnitřní uspokojení, že na tom máte také svůj podíl?
To víte, že tam něco takového je, ale v první řadě je to hlavně o nich samotných. Oni to mají v sobě.
Jste s nimi v kontaktu i v sezoně?
Třeba s Davidem si voláme dvakrát do týdne. A s Pepou je to hodně podobné.
Už jste se za nimi byl v Americe podívat?
Letos bych chtěl. Snem každého, kdo se pohybuje kolem hokeje, je podívat se na NHL. Takže ani já si to nenechám ujít.
Trenér je něco jako lékař, také se musí neustále vzdělávat. Souhlasíte s tím?
Jasně. Prakticky každý den sleduju, co je nového. Hlavně v suché přípravě a posilovně. Trenér si o sobě nesmí myslet, že všechno ví a zná. Já se snažím získávat informace od kondičních trenérů, sleduju kulturisty a zajímám se také o zdravou výživu.
Koukám, že teď byste se ale měl hlavně věnovat svojí zraněné noze...
Utrhl jsem si achilovku při tréninku. Týden po operaci jsem ležel doma, ale od druhého týdne už jsem zase s klukama. Moc bych chtěl touhle cestou poděkovat svojí přítelkyni, která mě vozí na tréninky. Má se mnou trpělivost.
