„Mezi kamarády si z toho už děláme srandu, prostě černý humor. Ale tak to mezi handicapovanými lidmi, kteří nehody přežili, je běžné,“ říká sympatický mladík, kterému Motor v sobotu splní v Budvar aréně jeden sen.
Romane, na co se v sobotu nejvíc těšíte?
Nejvíc na atmosféru. Nejspíš přijde hodně lidí, takže jsem na sobotu opravdu zvědavý. Už jsem na zimáku byl loni před Vánoci na zápase s Kladnem, když se moc nedařilo, ale i tak to bylo fajn. Letos klukům sezona vychází, takže bude atmosféra ještě lepší.
Už sháníte lístky pro známé?
Kamarádů i lidí z rodiny bude nespočet a pořád se mi lidi ozývají. Asi ještě budu muset někoho nákupem lístků pověřit. Dědečkové a babičky si to nenechají ujít.
Roman Bernat(21 let) S hokejem začínal jako žáček v českobudějovickém klubu. V juniorském věku přešel do Kladna. Na jaře v roce 2012 ho trenér Peter Draisaitl pozval k letní přípravě extraligového budějovického týmu. Ve středu 30. května toho roku spadl při cyklistickém tréninku v Hluboké nad Vltavou pod kola náklaďáku, který vezl dřevo. Na poslední chvíli se překulil a kolo mu místo přes hrudník přejelo přes nohu. Dnes Roman Bernat nosí protézu s biotickým kolenem, které díky počítači pozná, jak se má chovat. V současné době bývalý hráč studuje mezinárodní obchod na Metropolitní univerzitě v Praze. Věnuje se trénování malých hokejistů, dělá si trenérskou licenci. Žije v Soběslavi na Táborsku. |
Do zápasu kvůli protéze a pravidlům nastoupit nemůžete, ale už na ní trochu bruslíte, že?
Ano, chodím. Když můžu, tak se jdu sklouznout, ale potřeboval bych chodit častěji. Nějaký grif jsem se už s protézou naučil, už se snad můj pohyb trochu podobá bruslení.
Co je na tom nejtěžší, třeba brzdění?
Já ještě vůbec nezabrzdím. Těžko se to vysvětluje, když nemáte protézu. Ale první věc, co musím udělat, je, že si nohu v koleni takzvaně uzamknu. Takže protéza se mi nepokrčí celá, ale třeba jen o pár centimetrů. Na protéze se třeba jen odrážím a rovnováhu držím na zdravé noze. Do budoucna bych se chtěl více naučit přenášet alespoň trochu více váhy právě na protézu. Teď to moje bruslení vypadá, jako bych jezdil na koloběžce.
Pokud by vám pravidla umožňovala zahrát si mistrovský zápas, troufl byste si sám naskočit třeba na jedno střídání na led?
Nevím. Možná, když bych seděl na střídačce a zápas byl rozhodnutý, tak bych na led na pár vteřin asi skočil. Ale jinak bych si to netroufnul. Možná, když s Chomutovem povedeme 7:1, nebo 8:1, asi by mě to lákalo, ale nepředpokládám, že s Chomutovem bude takový výsledek. Ale já se už těším jenom na to, jak budu s týmem na střídačce, protože to bude hezká akce.
Neštve vás už například, že musíte pořád odpovídat na ty samé otázky okolo nehody, léčení a podobně?
Prostě se to jednou stalo. Když se mě na nehodu někdo ptá, tak se mi o tom nehovoří špatně. Každému řeknu, jak to bylo. Jsem s tím smířený. Ale na druhou stranu se o nehodě snažím mluvit co nejméně.
Předpokládám, že mezi kamarády a v rodině toto téma už asi dávno odeznělo a bavíte se úplně o něčem jiném, že?
Jasně. S kamarády si spíš z toho už děláme srandu.
Handicapovaní lidé často berou situaci s větším nadhledem než okolí. Je to tak i u vás?
Ano. Samozřejmě, občas nechybí ani černý humor a je to tak v pořádku. Znám se lidmi, kteří měli podobný osud, ale zatím jsem se nesetkal s nikým, kdo by to chtěl „zabalit“ a nechtěl už po nehodě dál žít. My bez nohy či ruky se asi shodneme, že jsme vůbec rádi, že žijeme dál.
Nezkoušel jste například jiný sport pro handicapované? Napadá mě třeba sledgehokej.
Právě v neděli jsem zvaný na reprezentační akci do Litoměřic, abych se na sledgehokej přijel podívat. Už mě tam tedy také tahají. Slíbil jsem si, že to vyzkouším, a uvidíme.
Jak vypadá vaše trénování mladých hokejistů?
Přes týden jsem ve škole. Když v pátek odpoledne stihnu trénink, tak jdu s klukama na led. Jindy jsem jen na střídačce a o víkendech s nimi jezdím na zápasy. Teď se chci více věnovat studiu. Jsem rád, že mi tady v Motoru vyšli vstříc, že můžu dětem pomoci.
Co plánujete do budoucna?
Nechci se od hokeje úplně odstřihnout, ale zase se trenéřinou asi živit naplno také nebudu. Malým dětem například radit s bruslením nemůžu, vždyť ony to potřebují hlavně vidět. Ale třeba bych je zase naučil nový a lepší styl bruslení, se kterým bychom Kanaďany zaskočili, co? (směje se). Spíš bych to viděl na koučování větších hráčů, kteří už umějí bruslit, a spíš naopak potřebují naučit herní činnosti a systémy.
