Vyhnanec a nový vůdce. Publikum občas stranilo prvnímu, Richardu Žemličkovi. Nebylo vám to líto?
To hezké přijetí jsem Ríšovi přál. Když fanoušci pískali, vnímal jsem to jako kritiku vedení klubu, ale tak trochu pískali i na mě. Uklidňoval jsem se, že za jeho odchod nemůžu.
Žemlička se přiznal, že byl v zápase nervózní a občas si ze zvyku pletl střídačky...
Mohl jít k nám. My bychom ho tam klidně pustili. (smích)
Bylo těžké ho přirazit tvrdě na mantinel? Je to přece váš kamarád.
Jednou jsem ho odstavil od puku a pak jsem na něj křiknul: Bacha! a jemně jsem ho odstrčil. Někdo se k nám řítil a mával hokejkou, bylo to nebezpečné. Proti soupeři musím být vždy tvrdý, ale s některými hráči jsme k sobě nějak víc ohleduplní.
S kým ještě?
Třeba v derby jsem takhle předem varoval Frantu Kučeru.
Jak jste se stal kapitánem?
Trenér za mnou přišel s prosbou. Vzal jsem si pět minut na rozmyšlenou. Někdo to po Ríšovi vzít musel, nechtěl jsem být srab a odmítnout to.
Změnilo se pro vás něco?
Má to spíš nevýhody. Je to povinnost. Když se prohrává, kapitán je ve Spartě občas povolán nahoru, na pohovor s vedením a trenéry. Mne dlouhé rozhovory s nimi moc nebaví...
Kolikrát vás za ty tři kola bez Žemličky nahoru pozvali?
Naštěstí jsme to zatím řešili jenom na chodbě.
Mluvil jste i o výhodách...
Občas jsem jel vynadat rozhodčím. Odbývali mě, teď mě nechají pronést aspoň dvě věty.
