S osmadvaceti body je suverénně nejproduktivnějším hráčem hokejistů Zlína a svoje sezonní maximum už dávno překonal. Na jeho vylepšení má přitom po páteční těsné domácí porážce 1:2 od Olomouce ještě čtrnáct kol základní části a případné play off.
„Nedával bych tomu nějakou váhu, hlavní je skončit do desítky. Svoje body bych vyměnil za play off,“ říká zlínský patriot.
Je to vaše životní sezona?
Doufám, že mám před sebou ještě nějaké roky a že ta životní teprve přijde. Ale jasně. Jsem rád, že pomáhám mančaftu, protože nejsem nejmladší a nějaké zkušenosti mám. Chtěl bych být lídrem mužstva.
Že to tak půjde, jste asi nečekal, že?
Před sezonou jsme se o tom bavili s Piškotem (spoluhráč z útoku Pavel Kubiš) a říkali jsme si, že by bylo zase dobrých pět plus pět.
Teď máte vy sám dohromady třikrát tolik. V čem je kouzlo letošní sezony?
Po nějakém pátém kole jsme začali hrát v útoku s Pavlem (Kubiš) a Fořťákem (Fořt). Zafungovala chemie. Víme o sobě, známe se, dokážeme o hře mluvit. Myslím, že je to práce Fořťáka, který hraje výborně, má perfektní sezonu a my z toho těžíme. Máme důvěru od trenérů. Hrajeme přesilovky. Na ledě máme o pět minut více, což je docela dost. Pak si více věříte a může se to projevit na gólech, bodech.
S Pavlem Kubišem jste se potkávali v jedné lajně docela pravidelně, že?
Díky tomu vím, co asi udělá, když má puk někde v rohu. On zase ví, kde budu já. Dříve tady kolik roků fungovali Baláž s Lešounem (Balaštík a Leška). Akorát oni byli páni hokejisti a Baláž z toho dokázal vyždímat třicet gólů za sezonu.
Pár pohledných akcí do prázdné branky po vzoru Lešky jste ale předvedli, ne?
To spíše vyplynulo ze situace. Třeba s Hradcem se k nám puk poodrážel, takže to třikrát vyšlo. Nejsme hokejisté jako Lešoun, abychom to házeli do prázdné. Když se to povede, je to nádhera. Ale spíše jsme pořád takoví dřeváci.
Proti Hradci jste zaznamenal čtyři body. Byl to váš nejpovedenější zápas v extralize?
Myslím, že jsem jednou měl dva góly a dvě asistence doma proti Slavii, když jsem hrál s Vlašákem (Roman Vlach). Proti Hradci to bylo pěkné, ale ještě pěknější bylo, že jsme zápas otočili z 2:4 a navíc doma, což je pro lidi perfektní.
Zmínil jste, že chcete patřit mezi lídry týmu. K téhle roli jste dospěl po třicítce. To je docela pozdě, že?
Je to tak. Když jsem byl mladší, byl jsem rád za jakoukoliv šanci. Nevím, jak to má dnešní generace, ale my jsme byli rádi i za první ligu. Jezdil jsem hrát i druhou do Vsetína. Teď jim můžu poděkovat, že mi dali šanci a nechali mě vyhrát. Člověk potřebuje hrát. Nikomu neprospěje, když tady jenom sedí a je na ledě tři čtyři minuty. Prosedět takhle tři roky v extralize není to pravé. Učili jsme se od starších hráčů. Ať už tady, nebo v první lize. Každý jsme si z toho vzal, co uznal za vhodné.
Ondráčkova čísla12. sezonu hraje v extralize, všech 552 zápasů přitom odehrál zaZlín. 18 bodů v jedné sezoně bylo jeho maximem před startem aktuálního ročníku. 28 bodů posbíral v této sezoně, do konce základní části ještě zbývá 14 kol. |
V kabině jste seděl s Leškou, Čajánkem. Bylo to hodně důležité pro váš růst?
Vždycky jsem se s nimi snažil vycházet. Poslouchal jsem je, stejně jako by měli mít lidé respekt ke starším. Snažil jsem se od nich učit a rady se teď snažím předávat mladším klukům, když přijdou. Ale současná generace je odlišná, mají jiné názory. Je doba internetu, a když budou chtít, všechno si tam najdou.
I když tady byli Leška a Čajánek, dokázal jste si prý říct svoje. Je to pravda?
Nikdy jsem neměl problém vyjádřit svůj názor, ač to kolikrát nebylo správné a nebyla to pravda. Myslel jsem si, že jsem nejchytřejší. Přitom ti kluci hráli v zahraničí, v nároďáku. Pak jsem samozřejmě dostal na pivu nebo někde jinde kartáč.
Jak vzpomínáte na Petra Čajánka, jehož dres byl nedávno slavnostně vyvěšen?
Jenom v dobrém. Vyhráli jsme pod ním titul, což bylo to nejhezčí, co jsem tady zažil. Hodně nám dal. Jeho přítomnost byla znát. Nemohli jsme nic vypustit. Tak by to mělo být i teď, když se nám nedaří a prohráváme. Lidi musí jít ze stadionu s tím, že ví, že jsme tam nechali všechno. Můžeme prohrát, protože byl soupeř hokejovější a vyšly mu přesilovky, ale ne že se na to vykašleme. Čája ale není jediný, kdo nám takhle v kabině pomohl.
Jste teď v šatně častěji slyšet?
Snažím se. Keson (Nosek) moc nemluví, ze starších jsou tam ještě Piškot a Žíža (Žižka). Když mám nějaký pohled na věc, tak ho řeknu, protože zápasy jsou tak vyrovnané, že rozhoduje každá maličkost. Vím, že kluci jsou mladí, že se chyba stane. Ale systémové věci musíme dodržovat, abychom bodovali.
Ve Zlíně přebírají kapitánské céčko nejstarší hráči a vy už do tohoto stadia pomalu spějete. Cítíte se na to?
V NHL jsou kapitáni devatenáctiletí kluci a nikdo to neřeší. Musí být příkladem na ledě i mimo. Mančaft to pozná, sám si zvolí lídra. Céčka se nebojím, protože mám ještě nějaký rok čas. A když se nedočkám, nebude mi to vadit. Doufám hlavně, že mi vydrží zdraví a budu hrát co nejdéle.
V extralize jste spjatý výhradně se Zlínem? Nikam jinam vás to nelákalo?
V předchozích letech to vždycky dopadlo tak, že jsme se dohodli tady a nikdy jsem neřešil jinou nabídku. Chtěl jsem vždycky hrát ve Zlíně, líbí se mi tady. Ale po této sezoně mi končí smlouva. Uvidíme, co mi manažeři nasypou. (úsměv)
Nějaké nabídky od konkurence jste měl?
Něco ano. Ale musí to být zajímavé po stránce hokejové i finanční. Nemyslím si, že by člověk měl jít za každou cenu jinam jen proto, že dostane o pár tisíc korun více. Doma jsem na něco zvyklý. Je to příjemné i pro rodinu. Hraje se mi tady dobře. Ale když nad tím přemýšlím, možná bych to chtěl zkusit někde jinde. Už toho moc nenahraju. Proto neříkám jako Kaša (brankář Kašík), že nepůjdu nikdy do Brna. (úsměv) Já bych šel. Vyzkoušel bych to. Jak říkal Čája: Pravý hokejista se ukáže v jiném klubu. Asi to tak bude, protože spousta kluků se vrací hodně rychle ze zahraničí a jiných mančaftů. Stačí, aby vám cokoliv nesedělo.
Umíte si představit, že byste odehrál celou extraligovou kariéru jen ve Zlíně jako Miroslav Okál nebo Martin Hamrlík?
Jasně. Nemyslím si, že je na tom něco špatného, když mančaft funguje. Ale má to i druhou stránku. Zažijete tady iks generací a pak si říkáte, co tady ještě děláte. Už teď si připadám starý. Nedovedu si představit, že bych tady měl jako Žíža vydržet ještě deset let. Může to být na palici. Potkáváte stejné lidi na stadionu, venku. Možná i proto bych chtěl zkusit něco jiného. Bylo by to oživení hokejového i normálního života. Láká mě zahraničí. Už jenom kvůli jazyku, který bych se naučil. Poznal bych jinou kulturu. Ale když se dohodnu tady, budu zase chodit na náměstí do Jabka. (úsměv)
Ještě k začátku vaší kariéry, kdy jste hodně dlouho čekal na první extraligový gól. Jak na to zpětně vzpomínáte?
Vybavuji si, že lidi mi říkali, že tady nemám co dělat. Že tady hokej hrát nikdy nebudu. A nebylo jich málo. Začínal jsem za trenéra Bokroše a za něho stačilo jedno střídání, aby měl člověk zápas. Ve třicátém kole jsem pomalu neviděl útočné pásmo, takže jsem gól ani nemohl vstřelit. Branky jsem neřešil. Byl jsem vůbec rád, že extraligu hraju. A jsem rád, že lidem, kteří mi nepřáli, jsem pusu zavřel. Dokázal jsem sám sobě, že extraligu hrát můžu. Jsem rád, že ve Zlíně tak dlouho držím a že mě to baví.
Tím, že jste nedal tolik branek, vybavujete si je snadněji?
Nevím, kolik mám gólů, ale na půlku bych si vzpomněl. Vybavuju si i situace ostatních kluků. Když si pak jdeme sednout, tak mi říkají, že to není možné, co si pamatuju.
Hodně lidí si pamatuje váš gól z mistrovské sezony z pátého finále proti Brnu, kterým jste zvyšoval na 5:2. Byl pro vás nejvíce emotivní?
Pamatuji si i gól z tehdejšího čtvrtfinále v prodloužení proti Hradci, který jsme se štěstím porazili. Ale ve finále to mělo jinou atmosféru, člověk ani pořádně nevěděl, co má dělat. Euforie po gólu byla obrovská.
O dva roky později jste v předkole proti Třinci v pátém rozhodujícím zápase zase nahrál Veselému na postupový gól před prázdnou branku. Také vám to utkvělo v paměti?
Ve třetí třetině jsem seděl, pak mě tam trenér dal. Vím, že jsem Veselkovi říkal, že ho najdu jak na bagu po tréninku. A povedlo se to. Bylo to příjemné, Třinec měl lepší mužstvo, ale zase jsme ho dokázali vyřadit.
Jak se extraliga změnila od té doby, co jste začínal?
Tehdy jsem se hodně díval a to byl fakt hokej. Hráči byli techničtí. Vezmu zase třeba Lešouna s Balážem. Vyčnívali a dokázali zápasy rozhodovat. Ne jeden, ale deset po sobě. Dnes jsou zápasy více bojovné, všichni jsou fyzicky lépe připravení a je to o tom, kdo více chce, kdo drží systém. Hokejovost se vytrácí. Jasně, jsou tady Kvapilové a spol., kteří mají geniální myšlení. Ale pamatuji se, že sem přijela Sparta a měla ve čtvrté lajně Broše. Teď hrajeme na Spartě a oni brání jako my před lety.
Zlín byl dříve pověstný pevnou defenzivou, teď razí trenéři Svoboda s Hamrlíkem hodně ofenzivní styl. Jak to vnímáte?
Rozdíl byl hlavně na začátku. Roky jsem byl zvyklý čekat na soupeře ve středním pásmu. A když přišel k týmu pan Svoboda, tak nám říkal, ať na zapomeneme, že je to pryč. Bylo to těžké, protože návyk z hlavy den ze dne nedostanete. Navíc jsme s tím hokejem slavili úspěch stejně, jako ho teď slaví Brno v play off. Ale současný styl nám vyhovuje více, i když zápasy kolikrát prohrajeme 3:5, 2:4. Dříve jsme měli individuálně schopné hráče, kteří dokázali třeba v přesilovkách rozhodnout. Mohli jsme hrát zodpovědně zezadu a věděli jsme, že můžeme vyhrát na dva góly. Teď takové hráče nemáme a musíme se snažit vytvořit za zápas co nejvíce šancí. Samozřejmě z toho vznikají šance soupeře a potom je to padesát na padesát.
