„Vzpomínky mi poprvé naskočily, když Ondra Kovařčík v šestém semifinále rozhodl v prodloužení, máchal radostí rukama a mně došlo, že si zase zahraju o titul,“ tvrdí už coby jedna z opor Třince.
Teď už mu fanoušci v nejhezčí extraligové hale aplaudují, ostatně hned v sobotním prvním finálovém klání proti Kometě je dvakrát dostal do absolutní euforie.
Play off 2018Program a výsledky |
Dal dva góly a výrazně přispěl k vítězství Ocelářů 5:1. Jasně ukázal, že se na začátek bitvy o Masarykovu trofej tuze těšil.
„Klukům v kabině opakuju, že už to nemusí přijít nikdy v kariéře. Proto si musíme užívat každou vteřinu a minutu,“ říká Petružálek, který spoluhráče v šatně nezásobuje jen moudry, ale také hudbou. To on je týmovým dýdžejem. Ne všichni jsou ale z jeho výběru muziky nadšení.
„Zní to jako vrtulníky. Nevím, komu se to líbí,“ směje se David Cienciala, v posledních zápasech nový Petružálkův centr. „Hraje rád s kotoučem. Ví, co se stane za dvě vteřiny, předpokládá, kde budete. Je to typ hráče, jakého k sobě potřebuji. Trošku mě probudil,“ chválí ho Petružálek.
Na ledě si s Ciencialou rozumíte, hudební vkus ale máte evidentně odlišný. Hudba v třinecké kabině se prý nedá poslouchat.
Jo jo. Já s tím souhlasím. Také bych si to doma nepustil. Ne, to je samozřejmě sranda. Snažím se vyhovět každému. Tak nějak každou sezonu pozorujete, jaké máte v kabině individuality. Někomu se nelíbí česká, někomu zahraniční, někomu rychlejší, jinému pomalejší, hraje tam všehochuť. Byl bych sobec, kdybych hrál jeden styl muziky. Hraje tam všechno, české i americké country, elektronická muzika.
Jak jste se k roli DJ dostal?
Už je to moc let. Chytlo mě to, když jsem se vracel ze zámoří do Finska (2009). Tam jsem potkal jednoho klučinu. Dodnes je to můj výborný kamarád, který je ve Finsku mezi top pěti dýdžeji. Vzniklo to z toho, že když chodím do fitka, tak nerad přepínám na iPodu písničky. Doma jsem si udělal výběr nějakých šestnácti písní, pospojoval je do jednoho setu, a tím to všechno asi začalo. Teď už mám doma takové ministudio s profesionální technikou a osm devět iPodů plných muziky. Té hudby jsou tam fakt mraky. Od Moravanky až po ty nejnovější písničky. V létě, když mám čas, tak se tomu věnuju a hraji na akcích.
„Díky bráchovi jsem na rozhodčí změnil pohled. Neřvu na ně, mají to strašně těžké.“ |
Co pouštíte za skladbu po třineckých výhrách?
Teď tam je jedna vítězná, ale asi vám toho název moc neřekne, je to remix staré písničky, taková pumpovačka.
Nemrzí vás, že finále na ledě neprožije váš bratr Miroslav, který v extralize působí jako rozhodčí?
Oba jsme se o tom bavili, že v Česku asi nemá cenu, aby pískal, když v utkání hraju, abychom nezavdávali příčinu ke spekulacím a podobně. Pro mě i pro něj bude lepší, když nebude rozhodovat naše zápasy, stejně jako nepíská ty litvínovské, odkud jsme. V play off dostal první ligu, extraligu už ani ne. Ale probíráme všechny zápasy, co píská. On sleduje i zápasy, které hrajeme my, takže si k tomu vždy pak něco řekneme.
Přímo na ledě jste se ale přece jen už jednou setkali – právě při utkání s Kometou.
Poštěstilo se mi to hned v prvním kole základní části, kdy jsme hráli v Brně, ale to bylo asi poprvé a naposledy. Byl jsem moc rád za to, že nás pískal, protože de facto píská už dvacet let, ale až minulý rok se mu podařilo poprvé pískat extraligu. Měl jsem radost z toho, že jsem mohl být na ledě s bráchou. Někomu se poštěstí, že třeba táta se synem hrajou v jednom klubu, jak to mají Galvasové, u nás máme bratry Kovařčíky a nám s bráchou se to poštěstilo alespoň takto. Pro mě to byl jeden z nezapomenutelných zážitků. Jen mě mrzí, že jsme si neudělali společnou fotku.
Troufl byste si a šel byste pískat hokejový zápas?
V životě bych si nevzal rozhodcovský dres a nešel pískat ani dorostence. Zkusil jsem si kdysi nějakou šestou třídu a musím říct, že i když to v zápasech ani nevypadá, prožíváte silné emoce. Díky bráchovi jsem na sudí změnil pohled. Na rozhodčího tak v zápasech neřvu, protože to mají strašně těžké. Máte kolikrát na rozmyšlenou desetinu vteřiny, vidíte situaci ze špatných úhlů a tak dále. Mám k nim respekt i díky tomu, že 95 procent kluků, kteří pískají extraligu, znám. Na jejich práci bych si netroufl, nešel bych do toho.
Jakub Petružálek |
U vás v rodině je to na zajímavé hokejové profese bohaté. Váš otec dělává v Litvínově hlasatele.
Táta je na zimáku nějakých 25 let. Když jsme to probírali, tak má odmačkáno nějakých šest až sedm tisíc zápasů. Brácha dělal také hlasatele, dostal se k tomu po žácích, kdy nechtěl přejít do dorostu a přerušil svou hráčskou kariéru. Pak se dal na rozhodčího, věnuje se pískání od nějakých šestnácti let. Letos mu bude čtyřicet, takže už to dělá dlouho.
Dělí vás od něj sedm let. Máte k němu velký respekt?
Je to vše dané i tím, jak jsme byli vychováváni. Nechci říkat, že mě vychovával brácha, ale byl tam jeden takový moment, že naši rodiče začali pracovat v horách a my s bráchou chodili do školy. Rodiče tak byli pět dnů nahoře v horách a mě měl na starosti brácha, takže jsem ho poslouchal. Měli jsme na zahradě králíky a krůty a museli jsme se o ně denně starat. Díky bráchovi jsem tak strašně rychle pochopil, že když budeme válčit, tak to bude na obtíž, ale když mu pomůžu, bude více času na zábavu. On mě naučil takový ten řád.
S Litvínovem jste hodně spjatý. Jak prožíváte to, že teď klub hraje baráž a navíc je zatím poslední?
Snažím se stoprocentně soustředit na Třinec. Občas koukám na webu, jak si vedou. Situaci tam mají, jakou mají, ale že bych k tomu nějak tíhnul, to se říct nedá. Já jsem prostě teď tady a koncentruji se na finále. Šance získat titul už víckrát nemusí přijít.
