"Ale to je ještě daleko," říká Buzek, který je ještě na tuto sezonu smluvně vázán v Calgary. "Možná to půjde nějak vyřešit, abych mohl hrát ve Spartě. Ale nechci předbíhat, také můžu zítra sedět v letadle do Calgary," krčí rameny. Na tréninky zatím dojíždí z Jihlavy.
"Zájem bychom o něj měli. Ale teprve začal s tréninkem, navíc se nejprve musí vyřešit jeho smlouva v NHL," poznamenal na Buzkovu adresu sportovní manažer Sparty Miroslav Kuneš.
Buzek se na tréninku proháněl po boku Slováka Slobody a za elitní Markovou formací. S bílou přilbou Calgary a s kalhotami s nášivkou NHL. Vtipkoval, rozdával úsměvy. "Musíte mě nechat vydýchat," usmál se omluvně po více než hodinovém zápřahu.
Petře, váš zdravotní stav se po otřesu mozku prý zničehonic zlepšil. Kdy jste začal trénovat?
Opravdu mě zničehonic přestala bolet hlava. Jak říkají doktoři. Nikdo neví, kdy to přijde, ale je to ze dne na den. Začínám se cítit lépe. Zkusil jsem to a zatím žiju (smích). Uvidíme, jak to půjde dál. Už čtrnáct dní trénuju. Nejdřív jsem šel na kolo, pak jsem začal trochu posilovat a nakonec na led. Pomalinku se do toho snažím dostávat. Párkrát jsem byl na ledě s Jihlavou a také se starými pány z Jihlavy. Jak říkám, s CSKA. No a od čtvrtka jsem ve Spartě.
Jaké jste měl přesně problémy? Po otřesu mozku jste osm měsíců nehrál ani netrénoval.
Neustále mě bolela hlava, byl jsem unavený a z toho pramenila špatná nálada. Když jsem měl za sebou větší námahu, nebo jsem se špatně vyspal, tak jsem se doslova motal. Třeba ostré světlo, to mě úplně ničilo. Nebo v autě, připadalo mi, že kolem mě všechno létá.
Jak jste se dostal do Sparty?
Před začátkem kempu jsem byl v Calgary, ale ještě jsem nebyl připraven trénovat. Tak mě poslali domů a že mám čekat, až se to zlepší. Začal jsem bruslit, zavolal jsem Jaromíru Henyšovi a tak jsem se dostal do Sparty. Mluvil jsem s nějakými mužstvy z extraligy, ale s Henyšem jsme se rozhodli pro Spartu.
Proč jste se rozhodl pro Spartu?
Je to jeden z velkoklubů, kandidát na mistra a je to pro mě velká příležitost. Tedy samozřejmě, pokud tady zůstanu. Ale celé léto jsem pořádně nic nedělal, letní příprava prakticky nebyla. Myslím, že by pro mě ani po hokejové stránce nebylo špatné začít tady a třeba hrát dobře se Spartou o první místo. Vyhrát se. Do budoucna nejsou nejsou nikam zavřené.
A jak blízko jste k dohodě? Ve čtvrtek jste prý mluvil s agentem Winterem. Máte ještě rok smlouvu v Calgary a kdybyste začal hrát ve Spartě, nemohl byste se tam vrátit.
Teď bych to nerad ventiloval. Nic není jisté. Včera jsem s ním mluvil a nějaká cesta se najde, abych mohl začít ve Spartě. Ale zatím nechci říkat, že to tak dopadne. Všechno se může rychle změnit a zítra můžu sedět v letadle do Calgary. Záleží, jak dopadnou jednání mezi mnou, Winterem, Spartou a Calgary, ale kdybych začal ve Spartě, neznamená to, že bych se nemohl vrátit do Calgary. Jsou nějaké cesty, jak zařídit, abych hrál v Evropě a kdyby byl zájem, abych se mohl vrátit do NHL.
Jak se k vám po vašem zranění zachovali v Calgary?
Musím říct, že mi pomohli. Žádné naschvály, nechtěli mi uškodit. Poslali mě za nejlepšími doktory. Ptali se mě, jak se cítím a netlačili mě, abych začal trénovat a hrát. Chovali se ke mě slušně.
Na Spartě od čtvrtka trénujete se Slovákem Karolem Slobodou, který se v klubu uchází o smlouvu. Jak vám to spolu jde?
Docela si rozumíme a myslím, že nám to jde. Ale to zatím bylo jenom v tréninku. Kdybych tady zůstal, to už předbíhám, tak záleží na trenérech, jak složí mužstvo.
V hokejovém životě jste toho prožil dost. Na začátku kariéry těžká bouračka, v Atlantě jste rok stál po otřesu mozku, další vás postihl loni v Calgary. Celkem jste jich měl v kariéře šest. Neměl jste někdy chuť s hokejem praštit?
Už jsem toho zažil tolik, že mě jen tak němco nerozhází (smích). To je samozřejmě nadsázka. Byly to těžké chvíle, ale člověk se k tomu musí postavit čelem, brát všechno pozitivně a věřit, že se třeba na led vrátí a bude hrát hokej. Nejhorší je, když člověk nemůže nic dělat, sedí doma, bolí ho hlava a přemýšlí, co bude dál... To není nic příjemného. Ale teď jsem začal bruslit, vracím se do hokejového života. Mám kolem sebe kamarády, na tréninku je sranda. Je to úleva a těším se, až začnu hrát.
Myslíte, že po všech zraněních jimiž jste prošel, povedete svého malého syna Petra k hokeji?
Nevím, někdy si říkám, že kdyby si měl projít tím, čím jsem si prošel já, tak bych asi nebyl moc šťastný. Ale trénování a zodpovědnost dát do života hodně, i kdyby neměl hrát hokej profesionálně, to by nebylo špatné. On už vlastně hokej hraje a hodně. Hokejkou pomalu rozmlátil celý barák (smích).
Svojí asi nejlepší sezonu jste završil v roce 2000 ziskem zlaté medaile na mistrovství světa v Petrohradu. Teď bude mistrovství světa v Praze. Není pro vás i tato skutečnost motivací, proč zůstat v Čechách a být víc na očích trenérům?
Určitě je to velká výzva pro všechny. Ukázat se doma před fanoušky a třeba zase vyhrát tu zlatou placku. To by bylo super. Ale takhle daleko nekoukám. Může se stát spousta věcí, třeba zranění. Ale kdyby si na mě trenéři vzpomněli, byl bych jenom rád.
