Takhle napsal jeden z nejpoutavějších příběhů českého fotbalu v končící sezoně chlapík, jemuž se přímá pozornost dlouho vyhýbala. V třiatřiceti letech, po svém, jak to dělal vždycky.
Jakmile oslavy ve městě na jihovýchodě Anglie polevily, zavřel se Hladký sám do auta a vyrazil na celonoční cestu domů. „Vyřizuji plno hovorů, třídím si v sobě všechno, co se odehrálo, a zase si to všechno vybavuju,“ vyprávěl zpoza volantu. Právě vyjel z tunelu pod Lamanšským průlivem na kontinent a namířil si to napříč Belgií. Pak se čtvrteční noc zlomila v páteční ráno, Hladký mezitím z Belgie vjel už do Německa, ale hovořit bylo pořád o čem.
Pojďme začít třeba tím, jak se slaví postup do Premier League, dobytý nečekaně nováčkem soutěže, jímž Ipswich byl.
Parádní čas jsme po vítězném a postupovém zápase doma s Huddersfieldem strávili na hřišti s fanoušky a na stadionu s rodinami. Dostávali jsme medaile, pak jsem šel s manželkou a přáteli do restaurace, následovala oslava s týmem ve městě. Na druhý den na nás čekal otevřený autobus a projížděli jsme Ipswichem, což bylo něco neskutečného. V ulicích bylo asi 70 tisíc lidí! Na středu nás pak pozval do svého pubu zpěvák Ed Sheeran. Vrátil se z Miami ze závodů F1 a taky s námi chtěl pobýt. Našli se mezi námi takoví držáci, kteří táhli oslavy několik dní v kuse.
Od malička vnímám Premier League jako to nejvíc, co ve fotbale existuje. Už přes dvacet let jsem fanouškem Chelsea, když tam přestupoval Petr Čech. Tíhnul jsem k ostrovnímu fotbalu po celý svůj život.
