Po týdenním testu se historický přestup prvního Čechoslováka do slavné soutěže dotáhl i administrativně. Sedmý únor 1990. Mraveniště lidí na velkém letišti Heathrow.
Z volejepodcast iDNES.cz |
Na obrovské bágly, do kterých naházel všechno, co potřeboval, už s manažerem kladivářů Louem Macarim nečekali. Ve tři hodiny hrál West Ham United na Upton Parku, takže rychle skočili na metro. Brankářskou posilu pak usadili do lóže na stadionu.
O poločase za zaskočeným Mikloškem přišli, doprovodili ho do středového kruhu a strčili mu do ruky mikrofon, aby se představil třiceti tisícovkám diváků. Anglicky ještě neuměl, ostatně jen sehnat anglický slovník nebylo za komančů snadné. Víc nervózní se už v životě necítil, ani když později poprvé nastoupil.
Jen zamával tribunám a zakuňkal: „Hellou!“
Mohl třeba podat krátké svědectví, jak je ze všeho paf, že režim v Československu líčil Británii šedivě, a ona přitom pulzuje barvami, životem i veškerým zbožím. Nebo mohl na odlehčenou zmínit, jak do třinácti let ještě kopal na plácku v Němčicích jako hráč v poli, že do brány ho přesunuli až ve čtrnácti v Prostějově a v patnácti už seděl v mistrovské kabině ostravského Baníku.
Jeden den dodělal základní školu a druhý se hlásil mezi domácími šampiony. Okamžitě začal procházet mládežnickými výběry, jen jedenadvacítkou proletěl, neboť už patřil do áčka.
Tu Olomouc si rozmysli, soudruhu
Přesto měl fotbalu chvíli před nečekaným přestupem plné zuby. Štvala ho korupce ve federální lize, kamarádšofty i bafuňáři. Chtěl změnu. Sportovnímu ředitelovi Sigmy Olomouc Jiřímu Kubíčkovi už podepsal přestupní lístky, jenže se o tom dozvěděli komunističtí pohlaváři v Ostravě a následoval pohovor: „Ty máš pětiletého syna, že soudruhu? A chceš, aby jednou studoval? Tak si tu Olomouc ještě rozmysli.“
V tu chvíli by ho ani nenapadlo, že syn se jednou usadí v Británii, takže si to rozmyslel. Aspoň si vymohl, aby mu Baník dorovnal podmínky k olomoucké nabídce a Sigmě se omluvil. Leč chuť do fotbalu v prohnilém ligovém systému úplatných sudí se stále vytrácela. Až v sedmadvaceti trenérovi Milanu Máčalovi oznámil, že končí a že bude rád, když mu klub dohodí pozici správce v nově postaveném rehabilitačním centru v Šilheřovicích.
Trenérům chybí trpělivost, mladé hráče zabíjíme, říká Mikloško |
„Člověk dře, dává do toho své zdraví a zápasy se rozhodují někde jinde, trenére,“ vysvětloval náhlý konec.
„Luďku, neblbni, hoď to za hlavu a hraj fotbal dál,“ vymluvil reprezentantovi předčasné loučení Máčala.
A za rok přišlo laso z West Hamu. I takové příběhy fotbal píše.
Avšak ani tento tklivý happy end za sebe nedostal. Kromě bojácného „Hellou“ neřekl nic, jen sklopil hlavu a odkráčel ze hřiště pryč.
Luděk Mikloško na archivním snímku z tréninku reprezentace
Už tady se však zřejmě začal rodit kult legendy West Hamu. Pokorného chlapíka, nedaleko od Moskvy, jak o něm v chorálu zpívají fanoušci kladivářů dodnes. V klubu chytal osm roků, přes tři stovky zápasů.
Ten první ve Swindonu se mu nepovedl. Míč urostlému gólmanovi proletěl mezi tělem a rukou a byla z toho plichta 2:2. „Naštěstí další domácí zápas mi vyšel,“ vypráví šedesátník Mikloško v podcastu Z voleje v olomouckém Divadle na cucky.
Dnes se živí jako hráčský agent ve společnosti Sport Invest, kde má na starosti talentované gólmany. Byl například u přestupů Vítka, Kováře či Mastného do akademie Manchesteru United nebo Jaroše do Liverpoolu.
Proč bych měl chodit do Manchesteru United?
K jubileu mu přišly mraky gratulací, nejvíc od fanoušků West Hamu. Nezapomínají, jak by mohli.
Váží si ho i za to, jak po druhé sezoně, kdy vychytal dvaadvacet nul, čímž vyrovnal klubový rekord, odmítl nabídku jistého manažera, sira Alexe Fergusona, na přestup do Manchesteru United.
Vlasatá mánička Billy Bonds, manažer West Hamu a jeho někdejší hráčská ikona, si zavolal Mikloška do kanceláře, aby mu vylíčil zájem z Old Trafford.
„Nevím, jsem tady spokojenej. Proč bych měl chodit někam do Manchesteru United? I kdyby přišli, chci zůstat ve West Hamu,“ odvětil Mikloško.
„Super, Ludo, to jsem chtěl slyšet, děkuju. Stejně bych tě nemohl pustit, protože by mě potom fanoušci zabili,“ oddychl si Bonds.
Pitomá doba, nemám ani chuť slavit. Mikloškovi je šedesát |
Na vysvětlenou - Ferguson tehdy v Manchesteru začínal. Teprve tvořil fantastický mančaft v divadle snů, který později dominoval nejen v Premier League, ale i v Lize mistrů. Z West Hamu to ještě nebyl takový skok, ze kterého by se měly hned protočit panenky.
Takže Ferguson sjel prstem na seznamu posil o jméno níž: Peter Schmeichel, ramenatou postavou i kurážným stylem pokrývající celé vápno Mikloška připomínal. Neudělal věru špatně, jak ukázala následující hvězdná dekáda rudých ďáblů, co už bušila na vrata Premier League.
„Manchester byl obrovský klub, ale v té době nebyl o moc lepší než my,“ připouští Mikloško, že si vlastně do detailu neuvědomoval, co smetl ze stolu. Vždyť taky hrál někde ve středu tabulky. „Když člověk dnes pomyslí, že mohl být součástí toho, co se pak dělo... Ale třeba by se to se mnou nedělo.“
Netřeba se tím už trápit. Mikloškův kult legendy získával pevné základy. Najednou tu byl gólman odkudsi od Moskvy, co sbírá jednu nulu za druhou, je pokorný a ještě odmítl Manchester.
Na starém Upton Parku to měli diváci k hráčům blízko. Asi metr a půl k hřišti. Kolikrát stihli s Ludem prohodit pár slov, než odkopl míč od brány. Mimochodem, odkopy, to byla věc, kterou se musel na ostrovech naučit.
Z Česka byl zvyklý, že odkopává obránce, najednou kouká kolem sebe a na malém vápně nikdo. Techniku kopu dopiloval, nebylo to o velikosti osvalených stehen. Poradil si a diváky si stále více získával výkony na hřišti, když vyčapal střelce jako Shearera, Cantonu, Wrighta...
Brankářský průkopník, co málem přišel o oko
Kromě malého trapasu s odkopy jinak učaroval celé Premier League, kde v bráně nestálo mnoho zahraničních chlapíků v rukavicích. Nejen veřejnost, ale i experti žasli nad elastičností a rozsahem ramenatého gólmana, co si kurážně chodil pro dlouhé centry i auty.
Jak ovládl šestnáctku, třebaže se mu chasníci z Leedsu, Millwallu nebo Crystalu Palace všemožně snažili zabránit, aby si pro míč došel. Tu se mu prošli kovovými špunty po palci, tu mu dali herdu do žeber.
Jednou to však už přehnali i co se na divoké poměry devadesátek v Premier League týče. Málem přišel o oko. Šel na centr a Brian Deane, rabiát z Leedsu, si na něj počkal. Do levého očního důlku mu zarazil loket. Mikloško, statný chlap, který kdejakou ránu vydržel, prvně padl k zemi. Tlakem mu roztrhl kůži kolem oka.
Krev stříkala a do konce poločasu zbývalo deset minut. „Já jen zkoušel, jestli se mi vrátí oko zpátky z důlku na původní místo,“ zamrazí Mikloška. „Vrátilo,“ mrkne. Doktorovi jako spráskaný boxer oznámil, ať mu na oko dá vazelínu, aby nekrvácelo. Deset minut dochytal, o přestávce mu lékař dvanácti stehy ránu zašil a celý zápas vydržel v bráně.
Ano, nebylo to zodpovědné, ale netvrďte před Mikloškem, že fotbalisté jsou baletky a bolestínci. Fanoušci West Hamu by vás hnali.
Nezapomínají, jak by mohli...
Vytvořili si k českému brankáři pouto. Po tvrdé práci v docích se chtěla střední třída nejen bavit na Upton Parku, ale hlavně vidět, jak borci v kopačkách nechají na trávníku všechno stejně jako oni na šichtě.
„V tomhle jsem měl výhodu. Baníkovští fanoušci jsou stejní. Horníci taky tvrdě pracovali, potom se přišli bavit: My dřeme dole pod zemí, od nás to chtěli vidět na hřišti,“ porovnává Mikloško. „Fanoušci West Hamu vyžadují maximální výkony, nic nevzdat do poslední chvíle. Těžko se k nim dostává. Těch hráčů, které si opravdu oblíbí, není moc. Hráče, kteří dělají něco napůl, dokážou vypískat a dostat z mužstva pryč.“
Bravurní Mikloško nebo bizarní hattrick. Co zažil stadion West Hamu |
Mač Anglického poháru, soupeře už si nevybaví, ale tu hroznou zimu ano. Mikloško neměl v bráně co dělat, končil první poločas a najednou se ze 40 metrů vynořila střela přímo na něj. Už se díval, kam míč vyhodí. Jenže zaplaval, proletěl mezi rukama a kolem hlavy a třicet tisíc diváků na Upton Parku zašumělo. Najednou hrobový klid. „Kdyby spadl špendlík, tak to bude slyšet,“ vybaví si Mikloško chvíli, kdy by se nejraději vypařil.
Po pár vteřinách se celý stadion roztleskal a začal skandovat: Ludo, Ludo! „To člověka nabilo,“ vážil si podpory těžko dosažitelné v Česku.
Ostatně Mikloško nezapomene, jak na mistrovství Evropy 1996 v Anglii odmítl roli trojky, ne z hrdosti že brankář z Premier League nebude ani dvojkou, ale proto, že nechtěl vzít nominaci Ladislavu Maierovi. Avšak týmu ochotně pomáhal na místě v tréninku i jako průvodce a talisman, přesto ho bafuňáři nakonec nechali zaplatit veškerou stravu i ubytovaní, byť domluva byla jiná. „Češi,“ mávne rukou.
O to víc si cenil britské mentality. Miloval, když fanoušci začali na Upton Parku skákat tak, že cítil, jak se mu pod nohama otřásá hřiště. Tak blízko k sobě si byli. Obrazně i doslova, díky tribunám na dosah pečlivě střiženému pažitu.
Kult legendy zpečetil kultovní chorál, který moc českých hráčů v top soutěžích nemá:
„Jmenuji se Ludo Mikloško,
Pocházím nedaleko od Moskvy,
Chytám za West Ham,
West Ham!
Když jdu po ulici,
Každý, koho potkám, říká,
Oh, velký chlapče,
jak se jmenuješ?
Jmenuji se Ludo Mikloško,
Pocházím nedaleko Moskvy,
Chytám za West Ham,
West Ham!“
Když se po kariéře, kterou ukončil před čtyřicítkou v Queens Park Rangers, vrátil do West Hamu cepovat brankáře, pod rukama mu prošli i angličtí reprezentanti David James nebo Robert Green, stačilo jen, aby vyklonil hlavu zpod lavičky a stadion zase spustil. Až bylo tolik pozornosti skromnému Mikloškovi nepříjemné vůči týmu.
Stal se ikonou, což dokládá i mapka londýnského metra k výročí 150 let od jeho založení i založení anglické fotbalové federace. Mikloškova stanice mezi těmi všemi velikány Premier League nemůže chybět.
I na novém stadionu West Hamu je jeho obří podobizna, jež by tam nejspíš nebyla, kdyby tenkrát kývl siru Fergusonovi. „Třeba by byla na Old Trafford,“ usměje se.
