Dočkal se čtyř vnuků a tří pravnuků, a je asi symbolické, že samých kluků. Jenže ani jeden nezůstal u fotbalu, i když dva chvíli hráli a jeden pískal.
Rád vzpomínal na svůj fotbalový život, dovedl pochválit současníky, protože sledoval do konce života v televizi každý zápas, ale v jeho názorech převažoval kritický tón. Už nejsou střelci jako za nás, už není fotbal tak krásný, ale jen tvrdý a bojovný, neušetřil ani brankáře. "Bodejť by mu míč neproklouzl, když má rukavice," tvrdil. Ty nenáviděl.
On, ztělesněná skromnost, nikdy nechápal, proč dnes berou hráči takové peníze. "My také něco dostávali, ale žili jsme z práce."
Jako úředník penzijního ústavu na Žižkově si vybíral dovolenou, i když reprezentoval. "Vzpomínám na triumfální návrat z mistrovství světa v Itálii, kde jsme skončili druzí. Praha nás vítala, ale druhý den jsem šel do práce a tam se zlobil klient, kde tak dlouho jsem. Stůl byl plný spisů, které na mne čekaly."
Pokud někdo nabyl později dojmu, že Plánička byl až příliš démonizován, nesouhlasil bych. Byl opravdu výjimečný nejen jako brankář, ale i jako člověk. Ve své době měl jednoho velkého konkurenta, Španěla Ricarda Zamoru. Po světovém šampionátu v Itálii 1934, který byl Pláničkovým vrcholem, se objevila v tisku zpráva: ani Rumunsko, ani Švýcarsko a poté Německo by neodešlo poraženo, kdyby nestál v brance fenomén Plánička.
Zazářil i ve finále, i když Československo prohrálo. Překonal legendárního Zamoru. Tehdy se zrodilo slovo "Planyka", jak na něj volali fandové v celé Evropě.
O Pláničkovi se tvrdilo, že měl vlastní styl. Na trénincích požadoval, aby na něj stříleli všichni útočníci, i když to tehdy povinně neexistovalo. Za chvíli se nechal vystřídat druhým gólmanem a sledoval, jak reaguje na rány Puče, Svobody.
"Věděl jsem, že jen kondice, mrštnost a odvaha v soubojích mi pomůže," říkal, když jsme vzpomínali. A měl pravdu. Nebál se vrhat pod nohy útočníků, a bylo možná zákonité, že jeden takový odvážný skok ukončil jeho kariéru. Pět minut před koncem zápasu s Brazílií na světovém šampionátu ve Francii v roce 1938 vystartoval odvážně na Brazilce Perracia a utrpěl zlomeninu ruky, jak se dozvěděl po zápase. Dochytal a netušil, že navždy.
"Kdyby žil v Anglii, byl by povýšen do šlechtického stavu," řekl herec Rudolf Jelínek nad jeho rakví.
Plánička byl klasický profesionál. Udržoval si životosprávu, nenáviděl alkohol, dal si jen sklenku vína, když to bylo nezbytné. Zažil jsem ho už jako internacionála na jedné z besed. A dožil jsem se nevídané cti.
Bylo to na besedě internacionálů v Lovčicích na hradecké silnici, vepřové hody. Beseda se protáhla, nikomu se nechtělo domů, pilo se. Šel jsem do autokaru, a tam seděl sám Plánička. Dali jsme se do řeči a z úcty k němu jsem souhlasil, že alkohol je metla lidstva. Vážil si, že jsem stejného názoru, a najednou mi nabídl tykání. Zhrozil jsem se: tykat této legendě? Ale stalo se, Jarko, jsem Fanda. Tak jsme si pak říkali.
Když jsem mu byl na pohřbu, zašeptal jsem sbohem, Fando.
