„Karel Brückner vedl v šatně přípravu před zápasem, najednou na nás zaklepal trenér Havířova: Kluci, změňte to, přes tu dřevěnou stěnu jsem všechno slyšel,“ vyprávěl Máčala v rozhovoru pro web Sigmy.
„Byla to fajn doba. Karlova maminka nám vydávala dresy, zašívala nám ponožky, jeho táta chodil po hřišti a odháněl špačky, aby nám nevyzobávali semeno. Dvakrát jsme s kluky předělávali hřiště úplně sami. Byla to perfektní skupina lidí.“ A perfektní nakonec byla i rodící se kariéra o čtyři roky mladšího Brücknera pomocníka.
Ceny Václava Jíry letos poputují Máčalovi, Plassovi a Pavlisovi |
S fotbalem zažil mnoho.
Udržet se tolik let na Blízkém východě žádá víc než jen vrtkavou přízeň zámožných šejků. Vedl národní týmy Kuvajtu, Spojených arabských emirátů, Saúdské Arábie, Ománu a Bahrajnu. A teď od fotbalové asociace doma převzal ceny Václava Jíry za to, jak celoživotně přispěl k rozvoji českého fotbalu.
Radost mu nevzala ani pandemie koronaviru, kvůli které se nekonalo tradiční slavnostní vyhlášení v Břevnovském klášteře v Praze. „Vnímám to jako ocenění své práce a také toho, že jsem se díky české trenérské škole dokázal prosadit v zahraničí v konkurenci trenérů z celého světa,“ říká Máčala.
„Pana Jíry jsem si vždy nesmírně vážil. Byl to člověk vzdělaný, reprezentativní a velmi zdatný diplomat. Zažil jsem s ním několik výjezdů do zahraničí a musím říct, že byl uznávaný nejen na poli UEFA, ale i FIFA.“
Máčala začal trenérskou kariéru v Olomouci, poté trénoval Slavii Praha, Larnaku a Ostravu. Na Kypr se dostal v roce 1984. „Vzniklo to díky Evženu Hadamczikovi, který mě doporučil. Salamina Larnaka byla chudý klub složený z uprchlíků z Famagusty. Zažil jsem trenéřinu, která mě ničím nepřekvapila. Pocházím z vesnice, proto mi nevadilo pracovat ve skromných podmínkách. Lidi byli bezvadní, navíc tam žilo hodně Čechů, kteří se mi snažili se vším pomoct.“
Trenérem Československa
Pak se stal koučem českého národního týmu, který vedl po revoluci ve 24 utkáních. „Bylo to nesmírně složité období. Jeden hráč za druhým odcházel do zahraničí. Kdo ještě neodešel, byl z toho nervózní. Poté se dělila republika. Neustále se kalkulovalo, kolik je v týmu Čechů a kolik Slováků. Bylo fantastické, že hráči to neřešili. Řešila to akorát média,“ podotkl.
„K postupu na evropský šampionát ve Švédsku nám při jednom postupujícím ze skupiny chybělo málo. Nakonec postoupila Francie, ale za sebou jsme nechali třeba silné Španělsko. I tak vzpomínám na reprezentaci rád. Vést ji byla pro mě čest.“
Skončil u ní v roce 1993 a potom už působil jen v zemích Perského zálivu, kde našel druhý domov.
Vedle několika klubů tam trénoval i pět reprezentací - s Kuvajtem vyhrál mistrovství zemí Perského zálivu. „Začínal jsem na klubové úrovni v kuvajtské Kazmě. Dařilo se nám, vyhrávali jsme. Nabídli mi, abych vedl i tamní reprezentaci,“ vypráví svůj nevšední příběh.
S Bahrajnem mu o gól unikl postup na světový šampionát 2010, což ho dodnes mrzí. „Byl by to neuvěřitelný úspěch. Doma jsme remizovali s Novým Zélandem 0:0. Dvakrát jsme šli sami na gólmana, z toho jsme dali jednu tyčku,“ nezapomene.
„Jeli jsme na Nový Zéland, kluk vysoký 195 centimetrů se nechal přehlavičkovat a prohrávali jsme 0:1. Kopali jsme penaltu, kdybychom ji proměnili, postoupili bychom na šampionát v JAR. Penaltu si bohužel na sebe vzal hráč, který chyboval při tom inkasovaném gólu. Nedal ji. Představte si, že by tak maličká země hrála na mistrovství světa.“ S Ománem mu zase chyběla jedna branka k postupu na Olympijské hry v Aténách.
„Nastávají chvíle, kdy přemýšlím, co jsem mohl udělat víc, a na nic nepřicházím. Někdy zkrátka potřebujete kousek štěstí.“
Tanečky s Ronaldinhem
Ne že by jej neměl dost. Připsal si 245 mezistátních utkání. A vypíchne divokou porážku 2:8 na Konfederačním poháru v Mexiku, kde byl se Saúdskou Arábií.
„Vyhráli jsme ve skupině nad Egyptem 5:1 a postoupili dál. Sice jsme pak tvrdě narazili na Brazílii, ale byla to kuriózní prohra,“ poznamená. „V arabských zemích hráči v žádném případě nechtěli hrát s kopačkami s kolíky. Když jsme odjížděli do Mexika, říkal jsem jim, aby si je vzali. Brazílie se dostala rychle do vedení 2:0. Během deseti minut jsme vyrovnali. Ve druhém poločase začalo vydatně pršet a už to jelo. Prohráli jsme 8:2. Ronaldinho si s námi dělal, co chtěl. Měl jsem chuť hodit na hřiště bílý ručník. I tak bylo čtvrté místo velký úspěch.“
Tím spíš, že dokázal být úspěšný v úplně odlišné kultuře a způsobu života. „Ve smlouvě jsem vždy měl, že budu reprezentovat náboženství a zákony dané země. Pokud bych chyboval, vyhodili by mě a podle toho jsem se zařídil. Proto jsem se ani neučil arabsky. Zkrátka jsem se snažil dělat pouze to, co mi příslušelo,“ říká.
„Každopádně příležitost vést reprezentace Kuvajtu, SAE, Saúdské Arábie, Ománu a Bahrajnu byla pro mě pocta. V Ománu jsou skvělí lidé. Emiráty staví moderní velkoměsta. V Saúdské Arábii je to specifické, ale pro fotbal udělají všechno. Na zápasy tam chodí mraky lidí. Všude jsem byl rád.“
Před čtyřmi let se však vrátil domů na Hanou. Krátce pomáhal Sigmě zkušenostmi v představenstvu, její zápasy navštěvuje a z moderního Androva stadionu nedaleko Řepčína je unešený. „Zažil jsem ještě sekretariát klubu mezi Horním a Dolním náměstím. Když se teď rozhlédnu po Andrově stadionu, Sigma udělala obrovský pokrok,“ naskakují mu další zážitky. „Já jsem teď především šťastný, že jsem zpátky doma u rodiny.“
