Proto pro Simiče, jehož maminka je Chorvatka a táta z bosenského města Prijedor, zápas s Kosovem vlastně není téměř ničím speciální.
„Na utkání se těším, protože budu poprvé na lavičce nebo na hřišti při kvalifikaci,“ líčí čtyřiadvacetiletý fotbalista na srazu české reprezentace.
„Ale že to je zrovna proti Kosovu? To pro mě nic extra neznamená, není to tak, že bych ho neměl rád. Navíc hodně mých kamarádů je právě z Kosova, jen reprezentují jiné země: třeba Albánii,“ dodává Simič.
Bývalý obránce AC Milán, který od léta kope za Hajduk Split, vzápětí podotkne: „Věřím, že kdyby fandové Kosova věděli, že jsem pravoslavný Srb, tak to nebudu mít příjemné. Ale já jsem nekonfliktní člověk, nemám proti nikomu nic. Příznivci Hajduku nenávidí Crvenou zvezdu, nenávidí Srby. Ať si nenávidějí, koho chtějí, já se mám perfektně.“
Kosovo je žhavé téma i ve fotbale, naposledy proti Feronikeli nenastoupili srbští hráči Slovanu Bratislava. Jak vnímáte politiku ve sportu?
Tyhle věci se dějou, obzvlášť na Balkáně v bývalé Jugoslávii. Ale rodiče mě vychovali k toleranci, já tu věc nezažil, nikdo proti mně nic nemá, do těhle věcí se nepletu. Mám kamarády muslimy, pravoslavný, katolíky. Z různých částí Jugoslávie, Balkánu, ze světa. Nejčastěji politiku se sportem míchají lidé, kteří ani nebyli na světě, když k těm problémům docházelo. Mrzí mě to, překvapuje mě takhle nízká inteligence. Když jsi s tím nic neměl, tak se do toho nepleť.
Jak v Chorvatsku vnímají Kosovo?
Nic moc no.
Neříkali vám třeba spoluhráči, ať to Kosovu pořádně nandáte?
Když jsem odjížděl, tak ani nevěděli, že jedu reprezentovat, dozvěděl jsem se to později. Jinak by to třeba proběhlo. Ale třeba teď se mi stala zajímavá věc.
Kosovo - ČRhraje se v sobotu 7.9. od 15 hodin |
Povídejte.
Mám v Dinamu Záhřeb, což je největší rival Hajduku, jednoho z nejlepších kamarádů. Bruno Petkovič, nejlepší mladý útočník v Evropě. Všichni vědí, že jsem s ním super kamarád, ale říkali: Neměň si s ním dres!
Co vy na to?
Říkám: Je jedno, že je to Dinamo. Kamarádství je pro mě víc.
Máte kamaráda i v současné kosovské nominaci?
Jojo. Mërgim Vojvoda, s kterým jsem hrál v Mouscronu. Super kamarád.
Proběhlo nějaké hecování?
Nene. Věřím, že tam jedeme vyhrát a přejedeme je. Sice to nebude lehké, ale věřím tomu. A to mu nechci říkat. Jen jsem mu napsal, že chci jeho dres, on, že by rád ten můj. A tím to končí.
Odhadnete, jaká atmosféra v Prištině reprezentaci čeká?
Myslím, že pekelná. Fanouškovská kultura je tam úplně jiná, reprezentaci se tam fandí stejně jako klubům. Jinde je to jinak - na klubech hlučná kulisa, na reprezentaci tleskání. V Kosovu a Černé Hoře to bude určitě peklo. Mají dobré hráče, je to zajímavý fotbal, na který se hezky dívá. Diváci je poženou dopředu.
Co vlastně říkáte na zlepšení kosovského fotbalu? Národní tým čtrnáctkrát za sebou neprohrál.
A to můžou být daleko lepší. Pět šest mých kamarádů hraje třeba za Albánii, mají fantastické hráče. Kosovo má hodně hodně silný kádr, výsledky mě nepřekvapují.
Je největším soupeřem v boji o druhé postupové místo?
Ano. Trochu mě zklamala Černá Hora, taky má fantastické hráče, ale Kosovo se hodně pere. Čeká nás stěžejní zápas kvalifikace, napoví, jakým směrem se tabulka bude vyvíjet.
Stefan Simič byl v reprezentaci naposledy na podzim 2017, kdy Česko hrálo přípravné duely na turnaji v Kataru.
V reprezentaci jste téměř po dvou letech. Jaké to je?
Jsem rád, že jsem byl donominován. Bylo to velké překvapení, protože tu jsou kvalitní hráči a reprezentovat je vždycky nejvíc. Teď je jen na mně se tady ukázat v co nejlepším světle a vydat ze sebe vše.
Proti předchozím angažmá v Itálii máte dobré herní vytížení, za Hajduk nastupujete pravidelně. Jak jste spokojený?
Nadmíru. Hraju za klub, který miluju – od dob, co sleduju fotbal, fandím Hajduku a Slavii. Jsem doma, protože bydlím na ostrově hned vedle Splitu, kde jsem od narození trávil každé léto. Všichni to moc dobře vědí, znají mě a já znám je. Daří se nám, vyhráváme, mám spoustu kamarádů v týmu i mimo něj.
To zní skvěle.
Zahrát si za Hajduk, navíc před lidmi, které znám od dětství, kteří ten klub milujou a dali by za něj život, je něco fantastického.
Jsou tam fanoušci až takhle fanatičtí?
Proti Itálii je to úplně o něčem jiném. Ve velké většině klubů jdou lidi fandit třeba proto,že mají rádi nějaké hráče, historii, vyhrávají trofeje. Hajduk čtrnáct let nevyhrál titul a fanoušci pořád chodí. Hrajeme s posledním a přijde dvacet tisíc. Fanoušci milujou klub a to je něco víc, než když chodí osmdesát tisíc si zatleskat.
Před reprezentační pauzou jste porazili velkého rivala Dinamo. Jaké to bylo?
Fantastické. Bláznivé. Ale chceme se krotit, protože se s nimi ještě v sezoně potkáme.
Když se nedaří, jste naopak pod velkým tlakem?
Pod obrovským. Ale v tom je to hezké. Věřím, že kdo vydrží a dokáže hrát v Hajduku Split, dokáže hrát kdekoliv.
Až tak?
Podpora fanoušků je obrovská, ale stačí jedna prohra a je to něco nepředstavitelného. Vyřazení z Evropské ligy s maltskou Gzirou byla velká tragédie, fanoušky jsme si prvním zápasem, který něco znamenal, hned otočili proti sobě. Ještě dnes nám to připomínají, chceme se jim několika sty výhrami omluvit. Je to náročné, ale od toho to hraju: abych se posouval dál a sbíral zkušenosti.
Od roku 2012 působil Stefan Simič v Itálii. Patřil Milánu (vlevo), hostoval například v Crotone.
Ty jste do léta dlouho sbíral v Itálii. Jak se za těmi časy ohlížíte?
Nemůžu říct, že jsem zklamanej. Samozřejmě mě mrzí, že jsem nehrál víc, ale byl jsem v jednom z deseti nejlepších klubů na světě. AC Milán, to je ráj, to je fantazie. Každému bych přál, aby viděl, jaké to je. Ostatní kluby můžou mít hodně peněz... Ale tam je historie, legendy, kultura toho klubu je úplně o něčem jiném. Nemůžete si vše za peníze koupit.
Co ostatní kluby?
Crotone bylo fantastické, moc se mi tam líbilo. Ačkoliv když jsem tam přišel, tak si říkám: Kde to jsem? Je to na jihu Itálie, vypadá to spíš jako Afrika než Evropa. K tomu těžké spojení domů. Ale lidé tam jsou nejlepší. Byli jsme třetí od konce, ale berou vás tam jako Ronalda.
Na jaře jste byl ve Frosinone.
Klub jako takový není špatný. Ale...
Ano?
Narazil jsem na někoho, kdo byl na lavičce... Nikdy jsem ho nepochopil. Neměl jsem s ním nikdy žádný problém, on mi nedal ani jednu vteřinu. Nechápu proč.
Nepídil jste se po tom, proč vás kouč Marco Baroni nestavěl?
Za to mi nestojí. Už je to za mnou, o toho člověka se nezajímám. Hodně mě to zklamalo, ale už s tím nic neudělám. Teď jsem v Hajduku, kde se mi zatím daří. Samá pozitiva. Přišel nový trenér Damir Burič, který mě do Hajduku chtěl už před třemi roky. Zatím mu můžu jen děkovat, že mi pořád dává šanci hrát. Je to kvalitní kouč, s ním a jeho asistenty můžeme udělat fantastické výsledky.
