„Jestli chceme na úspěchy navázat, musíme zkvalitnit kádr, zvýšit počet zaměstnanců. Jen nadšení nestačí,“ říká výkonný ředitel Slovácka Petr Pojezný.
Oddechl jste si, že máte nejnáročnější půlsezonu v dějinách klubu zdárně za sebou?
Zdárně by dopadla, kdybychom mohli v Konferenční lize pokračovat dál. Na začátku jsem si to ani nemyslel. V průběhu soutěže jsme zjistili, že to není nemožné. A i když se to nepovedlo, svým způsobem se nám Konferenční liga podařila. Získali jsme zkušenosti, které nás můžou zase posunout. Jako loni s Plovdivem v předkole.
Ale to se nedá srovnávat, ne?
Myslel jsem si, že to budeme těžko překonávat, ale zase se to povedlo. Otevírá nám to oči. Proč si dávat nějaké limity, když vlastně nejsou. Minimálně ve sportu. V jiných věcech bohužel existují pořád.
Slovácko sní o obhajobě poháru. Chceme minimálně do finále, říká Hofmann |
Překvapilo, že jste až na výjimky drželi herně krok se soupeři z Německa, Francie, Srbska?
Hlavně mě to potěšilo. Že hráči v sobě mají energii. V české lize jsme ji občas neměli, ale vždycky když přišly velké zápasy, mužstvo ji našlo. Pokud o něco jde, dokáže hodně. Problémy s motivací jsme měli někdy ve všedních zápasech.
Je tohle nejlepší tým v historii Slovácka?
Také hodně stojí. (úsměv) Ale když se finančně poměřujeme se soupeři ze skupiny, tak je to souboj Davida a Goliáše. O to více si cením, že se tomu kluci vždycky dokázali postavit. Někteří starší to už zažili a přenesli to na ostatní.
Hráli jste s Fenerbahce, AIK Stockholm, Nice, 1. FC Köln, Partizanem Bělehrad. Jak vás tyhle velkokluby braly?
Už když se losovalo a plánovaly se zápasy, tak jsme se vzájemně poznávali. Všude se k nám chovali slušně a ochotně. V samotných zápasech pak bylo ve finále vidět, že renomé Slovácka není tak silné. Musíte si ho budovat delší dobu. A není to jen náš případ. O to více nás pak mrzely momenty, které byly častokrát sporné.
Záviděli jste jim prostředí, zázemí, ve kterém fungují?
Na venkovní zápasy jsme s sebou brávali spoustu lidí. Partnery klubu, sponzory, manželky. Snažili jsme se to ukazovat lidem, kteří mají co do činění s klubem. Všichni byli nadšení, chtěli jsme to absolvovat naplno a na úrovni. První zápas jsem byl ještě nadšený, pak už to pro mě bylo frustrující.
Proč?
Z bezmoci, že realizovat to u nás je strašně těžké. Účast v evropských pohárech doznívá a očekával bych, že se některé věci posunou.
Co máte na mysli?
Podporu kraje, města, svazu. Asi máme vyšší renomé, respekt, když někam přijedeme. Ale pokud se budeme bavit o podmínkách, ve kterých byl největší rozdíl, tak se zase vracíme na začátek. Postavení sportu v Německu, Turecku je na vysoké úrovni, zatímco my jsme na pokraji zájmu. Slyšíme jen řeči, co by kdyby, všichni tomu rozumí, ale všechno zůstává na majitelích klubu. U nás se vykládá, co který sport má, ale neřeší se, že sport jako celek nemá nic.
Co Zdeněk Zemek, který až do léta vlastnil 100 procent klubu? Byla pro něj Konferenční liga impulzem?
Určitě. V létě došlo k posílení vlastnické struktury tím, že přišel pan Vítězslav Skopal (získal poloviční podíl v klubu). Ale hlavní roli nechal ve všem panu Zemkovi. Bral to tak, že je to jeho odměna za to, co do fotbalu dal, co tady s námi absolvoval za patnáct let. Teď se baví, že přijde éra obou dvou. Pan Zemek není takový, aby někde vyskakoval, ale bylo vidět, že už vítězství v MOL Cupu si ohromně užívá, že si toho váží. Po finále se Spartou řekl hráčům, že pojedou za odměnu na dovolenou do Dubaje.
A od pátku tam jsou i s rodinami.
Po postupu do skupiny Konferenční ligy to rozšířil i o manželky s dětmi. Chtěl to dodržet. Jednak si to kluci zaslouží a jednak je to odměna za celou dobu, co je tady.
Mění se pro vás něco, když jsou z jednoho majitele klubu najednou dva?
Věci neřeším s jedním a pak s druhým. Potkáváme se dohromady. A pan Zemek do řízení stejně moc nevstupuje. Na začátku jsme si řekli představy, jak vést klub, a moc se to nemění. Výhodou je, že oba jsou místní. Jeden z Kunovic, druhý z Vlčnova. Toho si cením strašně moc. Ke klubu mají vztah. To by nám mohl leckterý jiný závidět. Díky nim může Slovácko existovat. Ale pořád je to jen na nich, což je na tom to nejsmutnější. Když je to přestane bavit, tak tady můžeme v uvozovkách skoro zhasnout.
Už máte spočítané, kolik jste vydělali v Konferenční lize?
Polovina z přibližně 100 milionů korun by měla zůstat.
Takže 50 milionů jsou náklady?
Výraznou položkou jsou odměny pro hráče. Ta je až třetinová. Je to férové. Hráči byli hlavním strůjcem. Úspěch se musí odměnit, ale zase ne přepísknout. Nemalou částí byly náklady na venkovní zápasy. Domácí jsme pokryli vstupným.
Už víte, co se sumou 50 milionů korun uděláte?
Peníze půjdou dál. Spousta věcí se vyvíjí. Musíme investovat do věcí, na které nebyl čas. Mládež, infrastruktura, kterou máme žalostnou. Na moc věcí nám nezbude. Jestli chceme na úspěchy navázat, musíme zkvalitnit kádr, zvýšit počet zaměstnanců. Jen nadšení nestačí. Do realizačního týmu áčka přibyl další trenér, fyzioterapeut. Přijali jsme člověka do marketingu, musíme získat člověka do technického úseku. Doteď jsme lidi najímali externě. Když to chcete dělat pořádně, jinak to nejde. V tom nám pomůže, že se dvěma majiteli jsme silnější. Mají svoje holdingy a z toho můžeme těžit. Nikdo vám dnes moc peníze nedá, ale oni mají svoji váhu. Tím jsou pro nás velkou oporou. Stojí za nimi spousta lidí, firem. To jsou možnosti, které se nám otevírají.
Cílem je etablovat Slovácko v širší tuzemské špičce a každý rok zkusit získat evropské poháry?
Teď to tak je. Jen na nás to ale nezáleží. Za chvíli se může stát, že budete muset být v lize druhý, abyste je mohli hrát. Když je bude hrát čtyři pět mužstev, máme šanci. My jsme měli štěstí, že došlo k průsečíku hráčských generací. Není náhoda, že se snažíme dál přivádět hráče, kteří mají ke Slovácku vztah. Bavíme se s majiteli, že když to budeme řešit teď, může se nám to vyplatit třeba až za deset let. Káca s Milanem (Kadlec, Petržela) u nás začínali, pak se vrátili a nabalili k sobě další hráče. A to můžou časem dokázat Trávníci a Sadílci také.
Pomohla vám účast v Konferenční lize se základnou?
Mladí mají vzory, zájem raketově roste. I v prodeji klubových věcí. Jenže když se neudržíme nahoře, zájem zase opadne, vyhoří. Bez podpory města, kraje, státu to ale nepůjde. Neexistuje žádný řízený systém, žádná řízená podpora sportu jako takového. Přitom kultura, školství se podporují. Jestliže budu učit děti, mám jistotu. Když budu trénovat děti, tak nemám žádnou. Ptám se proč? Bez toho v Česku sport zahyne. Dokud ho budou podporovat jen rodiče, nebude mít úroveň. A až skončí rodiče s podporou, všechno spadne. Řešíme to dokola. Třeba my máme u všech kategorií profesionální trenéry, ale musíme je zaplatit. Něco se občas vyřeší, ale je to málo. Nevyvíjí se to.
Vaši hráči se ukázali v Evropě, je o ně zájem?
Teoreticky jsou hráči, které bychom mohli v zimě prodat, ale myslím si, že se to nestane. Hlavně nechceme. Když hráč přeroste Slovácko a dvakrát třikrát odmítne nabídku odjinud, tak ho musíte pustit. Odmakal si to a ztratil by motivaci, proč fotbal dělat. Tak jako v létě Sadílek a před ním jiní. Kluci se rodí a jejich čas přijde. Otázka kdy? Může se stát, že za tři dny někoho prodáme. V zimě kosmeticky zúžíme kádr. Možná přibude jeden dva směrem k budoucnosti. Každopádně cena našich hráčů výrazně stoupla. Několik zajímavých jmen tady je, především mladí. Starší se také zlepšili, ale ty nebudeme prodávat. A ani oni už nechtějí odcházet. Vidí, že když hrají poháry, dokážou si vydělat peníze i ve Slovácku, což dříve u nás nebylo možné. Standa Hofmann mohl přestoupit do Polska. Mít více peněz. Říkal jsem mu: Nemůžeš odejít, když ses dostal do evropských pohárů. Je to jako bych se jako kanoista dostal do finále mistrovství světa a nenastoupil bych do něj. Ve finále si je vydělal tady. Smlouvy máme postavené motivačně. V klubu jako Slovácko to ani jinak nejde.
A co trenér Martin Svědík, jemuž po sezoně končí smlouva? Bude pokračovat?
Svým způsobem jsme domluvení. Čeká ho rehabilitace po operaci kolene. U něj je to stejné jako s hráči. Za měsíc může přijít nabídka a my ji budeme muset otevřít.
Loni se mluvilo o zájmu polských klubů.
S námi nikdo nejednal. Bavili jsme se s trenérem, ale nic konkrétného nebylo, abychom to museli řešit.
